Doporučujeme: Kniha, která zachraňuje před zvídavými otázkami (nejen) o volbách 

Na základě všech podobných zkazek jsme na tyto situace tak nějak připraveni. Na co jsem si osobně připravená nepřišla, bylo, když jsem vzala pětiletou dceru s sebou do volební místnosti. A tam, uprostřed všech těch lidí, se mě dcera zeptala, co jsou to ty volby. 

„Tady si volíme prezidenta,“ říkám ještě poměrně sebejistě. 

„A proč?“ 

„Každá země má prezidenta – teda skoro každá, někde mají třeba krále nebo královnu – v každé zemi rozhoduje o něčem jiném…“ odpovídám trochu zmateně. 

„A u nás?“ ptá se a celá volební místnost čeká, co se „přiučí“.

Její zvídavost skončila u otázky: „A na co nám tedy je, když stejně skoro nic nedělá?“

Jako bych se nepoučila. Nedávno jsem stála u parlamentních a senátních voleb s druhou dcerou. Význam byl jasný. Vláda, zákony a tak. Horší byla volba samotná. Urputně jsem před ní schovávala volební lístky s bambilionem stran a jmen a k tomu ještě jmény různých senátorů, abych mohla situaci zjednodušit na „hodíš to tam tomu, kdo se ti zdá dobrý“.

Proč si na pískovištích nevyměňujeme zkazky, které by nám pomohly vysvětlit dětem, jak funguje stát? Copak můžu pětileté vyprávět o dvoukomorovém parlamentu? Jako bychom si mysleli, že se děti zeptají až v době, kdy jim přijde do schránky volební arch. 

Jedna z mála knížek, která dokáže toto trápení s otázkami zmírnit, vyšla v loňském roce. Jmenuje se Proč existují sprostá slova, když se nesmí používat. To je i název první kapitoly. Ta další se jmenuje Proč musím chodit do školy a další je pojmenovaná Proč dospělí říkají věci jinak, než je myslí. Následuje Kdo je nejzlejší člověk na světě a řeč je o aktuální válce na Ukrajině. 

Kapitol je mnohem více a každá naťukává téma, které je pro většinu rodičů tak trochu děsivé. Kromě voleb, demokracie a válek také imigraci, rozchody rodičů, nemoci nebo smrt. Právě výběr témat je velkým pozitivem knihy. Nabízí dětem přístupná vysvětlení složitých témat a musím říct, že řadu z nich jsme už doma řešili. 

Hlavními hrdiny je rodina se dvěma dětmi, Tobíkem a Týnou, věkem zhruba na prvním stupni základní školy. Sourozenci postupně za různých okolností pokládají svým rodičům tyto zákeřné otázky a máma s tátou je jednoduše vysvětlují. Některé z nich jsou lehce pochopitelné i pro pětileté děti (například volby) a jiné jsou složitější a chytnou se až starší. 

Ony zmíněné volby přicházejí na řadu hned v několika kapitolách. V souvislosti se zákony například hned v první kapitole – té o sprostých slovech. Vysvětlování o nepoužívání sprostých slov vede k nepsaným zákonům, ty vedou k zákonům psaným a ty k tomu, kdo je vlastně tvoří a kdo určuje, kdo má ty zákony tvořit. 

Debatu nad prezidentskými volbami zase autorka se svými fiktivními dětmi rozebírá v kapitole o nejzlejším člověku na zemi. Úryvek najdete v boxu. 

Knihu napsala Anna Durnová, socioložka a politoložka, která přednáší na univerzitě ve Vídni. Díky své práci byla vybavená na zvídavé otázky vlastních dětí a rozhodla se pomoci i ostatním rodičům. Přináší objektivní a nízkému věku srozumitelné odpovědi, u kterých si říkáte „sakra, proč mě to nenapadlo…“

Jsou to určitým způsobem návody pro rodiče, inspirace, jak by dětem bylo možné různá složitá témata přibližovat. 

A proč bychom s dětmi o politice vůbec měli mluvit?  „Společnost vnímá politiku stále ještě velmi úzce. Omezujeme ji na věci typu kdo bude vládnout, kdo se hodí na to, aby byl prezidentem. Ale zapomínáme na to, že politika je správa věcí veřejných. A že to, v kolik vstáváme do školy, jestli máme v neděli otevřené obchody, jak dlouhé jsou prázdniny, co máme v parku nebo jestli nám jezdí autobus a jestli jezdí zadarmo, jsou vlastně politická rozhodnutí,“ říká v rozhovoru pro EDUzín autorka knihy.

„Mami, takže kdo může být prezidentem?“ zajímá
Týnu. „To už se tak narodí?“
„Ne,“ usměje se maminka, „dříve, když vládli králové,
císařové a císařovny, tak se takový král opravdu narodil už
s tím, že je následníkem trůnu. A že až vyroste, bude králem…

…Ale prezident se volí ve
volbách. Většinou v takzvané přímé volbě. To znamená, že
ho může zvolit každý člověk starší osmnácti let. Ten člověk,
který z několika prezidentských kandidátů dostane hlasů
nejvíce, vyhraje a stane se z něj prezident. V Česku a ve
Francii na pět let a v Rusku nebo Rakousku na šest. A potom
jsou znovu nové volby.“
„A co musejí takoví prezidenti umět, aby je někdo
zvolil?“ ptá se zvědavě Týna. „Mně by se líbilo, kdyby třeba
měli za úkol zazpívat nějakou oblíbenou písničku,“ dodá
a usměje se.
„Na co písničku,“ prskne Tobík, „prezident by měl
umět rychle běhat a skákat! Nejlepší by bylo, kdyby se postavila
nějaká opičí dráha a oni ji běhali na čas.“
„Nenene,“ nesouhlasí pobouřeně Týna, „síla nestačí,
já myslím, že takový prezident by měl umět hezky mluvit.

Mohl by předčítat pohádky, aby se vidělo, jak mu to jde,
že jo, mami?“
Maminka se rozesměje. „Napřed si řekneme, kdo se
vůbec do prezidentských voleb může přihlásit. V Česku
musí být takovému člověku nejméně čtyřicet let. A aby se
vůbec do voleb mohl přihlásit, musí se najít dost lidí, kteří
by ho jako prezidenta chtěli. Alespoň padesát tisíc podpisů
potřebuje posbírat.“
„A jak to udělá?“ kroutí hlavou Týna.
„No většinou si najme nějaké lidi, aby sbírali podpisy
na ulici nebo třeba na nějakých společenských událostech.
To taky znamená, že už má kolem sebe dost podporovatelů,
kteří si myslí, že je to dobrý nápad, aby kandidoval.
Kandidáta na prezidenta taky mohou navrhnout poslankyně
a poslanci nebo senátorky a senátoři. Ti pracují v parlamentu,
kde se schvalují zákony.“
„A ti se tam do toho parlamentu dostanou jak?“
„Taky ve volbách,“ dodá maminka. „V naší zemi máme
volby do poslanecké sněmovny, volby do senátu a pak volby
na radnici ve městě nebo v městské části, kde bydlíme.
A ty jsou zase jedenkrát za čtyři roky.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.