Volby, Putin i autokracie. Kdy je čas začít s dětmi mluvit o politice?

Proč tedy existují sprostá slova, když je nesmíme používat?

Protože jsme všichni jenom lidi a občas potřebujeme upustit páru. V knize to přirovnávám k balónku, který, když z něj začneme vypouštět vzduch, lítá bláznivě po místnosti. To je něco, co děti znají, mají to rády, ale zároveň vědí, že je to neovladatelné a i trochu nebezpečné. Přišlo mi to jako vhodná metafora, jak dětem přiblížit, že i my používáme sprostá slova obvykle proto, že nás něco štve, nejsme schopni se v té chvíli zcela kontrolovat a musíme si ulevit.

Hlavní postavy jsou dvě děti, které pokládají rodičům řadu zvídavých otázek. Jsou to vaše děti?

Týna a Tobík z knihy nejsou moje děti. Inspirovaly mě různé příběhy, které se staly nám nebo lidem kolem mě. Kdy děti pokládaly otázky, které jsou podle mě velmi důležité a chtěla jsem je tematizovat. Například ale zrovna otázka na sprostá slova od mého syna pochází. A právě ona odstartovala celou tu úvahu, že by bylo fajn takovou knížku napsat.

Pro jak staré děti kniha je?

To jsem úmyslně nechala otevřené. Hlavní hrdinové mohou být ve třetí nebo čtvrté třídě. Nicméně když píšete naučnou literaturu pro děti, narážíte na to, že každé dítě je jinak socializované. Jsou pětileté děti, které vědí, co se ve světě děje, a máte desetileté děti, které poprvé slyší o tom, co je časová zóna, protože se o to doposud nezajímaly. Proto jsem ani nechtěla definovat, jak jsou hlavní hrdinové toho příběhu staří. Ze strany nakladatelství byla stanovena hra hranice 9+, já bych řekla, že je to pro děti na prvním stupni základní školy. 

Nejsou pro ně některá témata těžká? Například ta o smrti a hospicu nebo i o demokracii?

Mám naopak zpětnou vazbu, že si z knihy hodně odnesou i děti čtyřleté či pětileté. I když to bude něco jiného než například jedenáctileté. Starší mohou po kapitole „Kdo je nejzlejší člověk na světě“ uvažovat o demokracii, autoritářských režimech a možná se skrz to dostanou i na nějaké články na Wikipedii nebo videa na YouTube, když je to bude víc zajímat. Budou se asi cítit komfortněji v kapitole o smrti a hospicech. Ale na druhou stranu jim třeba nepřijde tak vtipná kapitola o sprostých slovech. Menším dětem bych možná nečetla všechny kapitoly, ale z řady z nich si vezmou to své. Odnesou si příběh o dvou zvídavých dětech, které dělají různé skopičiny a občas se něco dozví.

Na mě kniha působí jako takový úvod do politologie pro nejmenší. V kolika letech si myslíte, že bychom s dětmi měli mluvit o demokracii, autoritativních režimech, migrantech, demonstracích nebo rozvodech? I když rozvody se zrovna netýkají politologie…

Já myslím, že naopak týkají. Právní nastavení rozvodu souvisí s institucemi a ještě v 70. letech nebylo tak jednoduché manželství rozvést. Díky feministickým hnutím je dnes možný v Evropě i Americe rozvod, který není zaviněný jedním z partnerů. A to jsem vlastně i knihou chtěla říct. Že i když nám to nepřijde, tak náš každodenní život ovlivňují zákony a instituce. A proto je zásadní, aby nám nebylo jedno, co se kolem nás děje, protože to do jisté míry určujeme sami. 

Jaký je podle vás ideální věk pro takové diskuze? 

Ideální čas přichází ve chvíli, kdy se na to začnou samy ptát. V naší rodině se traduje taková poučka: Když se dítě na něco zeptá, tak je připravené to vědět. Samozřejmě existují hranice, co danému dítěti v tu chvíli – úměrně k jeho věku – řeknete. A existují i vaše osobní hranice, kam se chcete pouštět. Já jsem v knize chtěla ukázat, že lze opustit svou komfortní zónu a věnovat se i složitým tématům. A také, že klidně můžu říct „tohle úplně nevím“, „na tohle bych také ráda znala odpověď“ nebo „na tohle je více názorů a já si myslím tohle“ nebo třeba „nevím, pojď, půjdeme si to někde vyhledat.“ Já mám v životě výhodu, že v politologické expertíze pracuji každý den a vysvětlit dětem tyto pojmy je tak pro mě výrazně jednodušší.

Máte vy nějakou svou osobní hranici, kam byste nešla?

Mám. A myslím, že je to tak v pořádku. Ne vždy odpovědět chcete nebo na to jste připraveni. Například moje dcera se jednou zeptala, jestli se může stát, že maminka nechce dítě, které se jí má narodit. Bylo jí tehdy asi pět let a bylo to uprostřed dovolené. Začaly jsme si povídat o tom, že to možné je, že existují baby-boxy. Ale už jsem se necítila komfortně na to, abych začala mluvit o potratech. Možná jsem to v tu chvíli nezvládla nebo zvládnout nechtěla, ale měla jsem pocit, že to takhle stačí, i když to vlastně byla jen jedna část vysvětlení. A ona se dál neptala. Myslím, že je vždy dobré se dívat na to, kde je můj komfort, a také, co je komfortní pro dítě. A klidně třeba říct „já nevím, jak bych to vysvětlila, pojďme zkusit společně najít nějakou knížku, která nám pomůže.“ Je to vždy lepší, než říct „jsi ještě moc malá“ nebo „takovými věcmi se nezabývej“. To jsou možná obrazy, které jsem ze své zkušenosti před sebou měla, když jsem tu knížku začínala psát. A chtěla jsem změnit ten obecný názor, že bychom některé věci dětem neměli „cpát“, že je jen zatěžujeme.

Co když dítě nezeptá?

To nemusí nutně znamenat, že ho to nezajímá nebo to nevnímá. Děti politiku vnímají. Vidí volební plakáty, slyší úryvky rozhovorů. Už tradičně s tím přicházejí ze školy. Dcera například jednou přišla s tím, že její spolužák si přeje, aby vyhrál Putin. I když se na to třeba neptají vás, v tom svém světě to probírají. Sama si vybavuji, jak jsme se v roce 1991, když jsem byla v šesté třídě, bavili o Saddámu Husajnovi, dokonce kolovaly příběhy o tom, že rozřezává lidi, kteří jsou odsouzeni k smrti. Děti vnímají, slyší naše rozhovory, úryvky zpráv a skládají si to dohromady. Já osobně bych se přimlouvala za to, abychom s nimi o těch věcech otevřeně a upřímně mluvili a nenechávali to jen na tom, co si samy poskládají. Abychom v té jejich skládačce doplnili dílky, které v ní chybí. 

Jak to udělat, když se neptají samy? 

Ony se třeba přímo nezeptají, proč jsou volby nebo co je to demokracie, ale zeptají se na nějaké pravidlo. Třeba proč existují sprostá slova, když se nesmí používat. Nebo, což se týká spíše rakouských dětí, proč jsou obchody v neděli zavřené. A na to můžete říct, že to zavedl zákon a pokračovat, proč takový zákon máme – protože neděli vnímáme jako odpočinkový den. A dítě třeba namítne, že někdo ale do práce chodí… a už tu máte debatu o politickém uspořádání. 

A jsme zase u toho, co všechno je vlastně politika…

Ano, společnost vnímá politiku stále ještě velmi úzce. Omezujeme ji na věci typu kdo bude vládnout, kdo se hodí na to, aby byl prezidentem. Ale zapomínáme na to, že politika je správa věcí veřejných. A že to, v kolik vstáváme do školy, jestli máme v neděli otevřené obchody, jak dlouhé jsou prázdniny, co máme v parku nebo jestli nám jezdí autobus a jestli jezdí zadarmo, jsou vlastně politická rozhodnutí. Možná je trošku i na nás dospělých, abychom si uvědomili, že otázky, které nám děti kladou, jsou mnohdy politické, i když se zrovna neptají na to, kdo bude prezidentem.

Vy žijete v Rakousku. Vidíte v tomto ohledu rozdíly mezi českými a rakouskými rodiči či dětmi?

Je těžké to zobecnit, ale vnímám, že v Rakousku jsou některé věci jednodušší už proto, že ten výraz „politika“ a „být politicky angažovaný“, není zatížený totalitou. To si myslím, že je u nás pořád ještě všudypřítomné. Rakušané sice mají zkušenost s nacismem, ale to období je už poměrně vzdálené a také netrvalo tak dlouho, aby vytvořilo nějakou kontinuální propagandu. Já jsem vyrůstala, byť krátce, s ideologicky nesprávnými výklady historických událostí. Ještě na univerzitě jsem nacházela skripta z doby před rokem 1989 a ve skriptech k francouzské historii jsem naprosto jasně viděla ty doplněné ideologické odstavce. Výklad dějin bude samozřejmě ve své podstatě vždy nějakým způsobem ideologický, protože žijeme v nějakém duchu doby, ve kterém dané události chápeme. Ale myslím si, že my v Česku často nemáme tu lehkost právě toto přijmout. Že si neuvědomujeme, že takzvaně bez ideologie to není nikdy, že jde jen o to, abychom tu ideologii odhalili. A tak žijeme ve strachu, abychom nebyli ideologičtí, a raději o spoustě věcí nemluvíme. Nebo se jen omezíme na pravidla, kdo může kdy volit. To si myslím, že je v Rakousku jiné a odráží se to i na diskuzích s dětmi. A jiná je také kultura sebevědomí. 

V jakém smyslu? 

V Rakousku se ve školách velice dbá na názorovou samostatnost. Na gymnáziích existují speciální programy, které u dětí rozvíjejí takzvané sociální kompetence. Vedou děti k tomu, aby uměly vyjadřovat svoje názory. Když srovnáte například univerzitní seminář v Rakousku a v Česku, vidíte, že angažovanost diskutujících je v Rakousku výrazně vyšší. I když i to se postupně mění.

Je vaše kniha myšlena více pro rodiče nebo pro děti?

Myslím, že je to pro obě skupiny. Už tím, že na prvním stupni si velmi často čtou děti s rodiči společně. A z toho také vycházel můj záměr. Napsat knihu, která promlouvá k dětem, ale rodiče může inspirovat k tomu, jak se s dětmi o těchto složitých věcech bavit. A musím se přiznat, že když jsem ji psala, měla jsem takový sen, že by se mohla v nějaké formě dostat do prvouky nebo občanské výchovy, že by mohla posloužit jako nějaký startovací bod pro povídání si o společnosti. Nyní se ukáže, jestli se mi ten sen vyplní.

Anna Durnová je profesorka politické sociologie na Univerzitě ve Vídni a spolupracuje s mnoha zahraničními univerzitami v USA, Francii či Kamerunu. Je autorkou odborných statí a monografií na téma politiky a emocí. V minulosti také působila na univerzitách v Essexu, Lyonu či Paříži. Je autorkou knihy Proč existují sprostá slova, když se nesmějí používat, kterou částečně inspirovaly zvídavé otázky jejích dětí. V roce 2019 obdržela Cenu města Vídně v oblasti vědy a výzkumu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.