Jak se stát skvělým řečníkem? Rady, které ocení nejen učitelé

„Máte někdy trému? Kdy? A jak ji prožíváte?“ ptá se štíhlý muž v černém tričku s logem festivalu Colours of Ostrava. Jmenuje se Stanislav Adámek, pracuje jako televizní a filmový režisér, kameraman a střihač a jeho publikum dnes tvoří desítka finalistů ceny pro nejinspirativnější učitele Česka Global Teacher Prize CZ pro rok 2023. Jsou to ostřílení profesionálové, kteří od září do června každý všední den mluví několik hodin denně k dětem a dospívajícím, takže by se dalo očekávat, že trémou dávno netrpí a veřejné vystupování mají v malíku. Jenže zdání klame.

„Já jsem vlastně velký trémista. Když mám mluvit před lidmi, zapomínám slova a pletu věty,“ svěřuje se jeden z učitelů. „Pro mě je nejhorší začít. Říct tu první větu,“ potvrzuje další z účastnic, že tréma je i mezi učiteli běžná věc. „Pro mě je v poslední době nejhorší, když mám mluvit v cizím jazyce, a to ho přitom umím dobře a dřív se mi to nestávalo,“ dodává další z učitelek. „Náš dnešní workshop by vám právě měl pomoci s tím, abyste se dokázali před publikum postavit, začít mluvit a jeho pozornost si udržet,“ slibuje Stanislav Adámek. „Máme na to tři hodiny, pojďme do toho.“

Mluvte k sobě laskavěji, budete vyrovnanější

Workshop startuje teoreticko-praktickým úvodem. Trému totiž překvapivě nemáme vrozenou a není ani nezbytné jí podléhat. „Myšlenky ovlivňují emoce, emoce ovlivňují tělo, tělesné projevy ovlivňují chování a chování zase myšlenky. Všechno se to vine jako spirála – buď k lepšímu, nebo k horšímu,“ vysvětluje Stanislav Adámek. „Když sám sebe člověk lépe pozná, uvědomí si svou hodnotu, dokáže v sobě nastartovat pozitivní změnu. Vede sám ve své hlavě laskavější vnitřní dialog, nekritizuje a nesráží sám sebe.“

Možná to zní trochu jako ezoterika, ale Stanislav má pro učitele i praktický tip, jak na to: „Každý den si cíleně uvědomuji, co se mi ten den povedlo, co jsem zvládl a udělal dobře. A na ruku jsem si pořídil takový náramek s nápisem Svět bez stěžování. Vždycky, když si začnu stěžovat, uvědomím si to a přehodím si ho na druhou ruku. Tím přeruším tok negativních myšlenek,“ vysvětluje a rovnou předvádí, jak stahuje silikonový náramek a navléká ho na druhé zápěstí. A pro toho, kdo by se silou psychiky chtěl zabývat víc, následuje krátká ukázka meditace.

Přepisovat vzorce v těle

A pak už se učitelé vrhají na praktický nácvik konkrétních dovedností. Jako první si posvítí na to, jak při veřejném vystupování stojí. A jaké jsou nejčastější problémy? „Pohupuju se.“ „Přešlapuju.“ „Přenáším váhu a tím se všelijak vlním,“ sdílejí svoje zlozvyky učitelé. Prvním úkolem tedy je rozdělit se do dvojic, vzít si mobily a najít si místo, kde nebudou rušeni. „Postupně se každý z dvojice postaví, doširoka rozkročí nohy a jednu minutu bude vyprávět, zatímco ho kolega bude natáčet. Mluvte o dovolené, popisujte svoje oblíbené místo – zkrátka ať nad tím nemusíte moc přemýšlet. Soustřeďte se jen na pevný postoj,“ zadává Stanislav učitelům úkol.

Dvojice se tedy trousí ven, poslušně se stavějí s nohama široko od sebe a mluví do kamery. Někdo o dovolené, další o rezavém sudu na zahradě, jiný o táboře s dětmi. Když se pak zase scházejí v seminární místnosti, sdílejí své pocity. „Najednou jsem neměl na vybranou a musel jsem stát pevně. Byl to tedy dost nezvyk,“ říká jeden z účastníků. „Já jsem se sice nemohla vlnit do stran, ale přistihla jsem se, že se houpu ze špiček na paty,“ směje se energická mladá učitelka s pestrým tetováním.

„A jedeme dál,“ usmívá se Stanislav Adámek. „Co takové ruce? Jak jsme na tom?“ „Šermuju!“ „Mnu si bradu, když nevím, jak dál.“ „Sahám si do vlasů, a když mám kapsy, tak do nich ruce nacpu a nevyndávám je,“ přiznávají učitelé svoje zlozvyky. Mnozí lidé z rukou staví pomyslnou bariéru mezi sebe a posluchače, protože se tak podvědomě chrání, vysvětluje učitelům Stanislav Adámek a předvádí, jak vypadá otevřený postoj – s rukama podél těla, které se mohou pohybovat, ale nevytváří překážku. A další úkol je tedy nasnadě – vzít si mobil, znovu jít do dvojic a natáčet se při vyprávění příběhu. Nohy zůstanou daleko od sebe, přidá se důraz na ruce. A tak se dvojice znovu rozcházejí a znovu si vyprávějí příběhy. „Jde nám o to, abychom přepisovali vzorce, které mají lidé pevně zakotvené. Když je několikrát vědomě naruší, tělo si to pamatuje,“ vysvětluje Stanislav Adámek.

Jen se tiše rozhlédnout

Workshop pokračuje dál. Dvojice učitelů se nahrávají ještě jednou, když zkoušejí zpomalit tempo řeči. „Když nebudete drnčet, lidé lépe zvládnou vnímat, co jim chcete říct – a vy se vyhnete neustálému opakování parazitních slovíček, jako je vlastně nebo jakoby,“ radí Stanislav Adámek a učitelé se opět poslušně rozběhnou. V tomto kole dojde i na historky o tom, jak bylo třeba po táboře odvšivovat děti, nebo na detailní popis dnešní snídaně. Následuje další kolo – tentokrát se učitelé mají soustředit na správnou melodii věty. „Pokud je na konci věty tečka, měli bychom prostě klesnout hlasem,“ vysvětluje.

Nakonec přichází na řadu oční kontakt. Aby mělo obecenstvo z mluvčího dobrý pocit, je potřeba se dívat na různá místa v publiku, rozhlížet se, věnovat pozornost všem částem publika. Tentokrát se natáčení nekoná – učitelé mají tentokrát za úkol se postupně postavit před ostatní, každému věnovat pohled a poděkovat. Je to nepřirozené? Samozřejmě, ale je potřeba vydržet. „Přeprogramovat“ tělo a jeho obvyklé způsoby prostě trochu bolí.

Trénujte doma před zrcadlem

Že se ale výsledky dostavily, je vidět hned vzápětí, kdy lektor Stanislav žádá učitele, aby se někdo z nich podělil se svým posledním videem, kde už by měly být vidět všechny změny. Dvojice učitelek se hlásí a nabízí svoje klipy. „Vidím člověka, který pevně stojí, a přitom už nepotřebuje mít nohy od sebe,“ chválí Stanislav. „Na začátku jsi měla ruce trochu prkenné, ale už po pár slovech ses uvolnila a začala používat otevřená, ale přitom přirozená gesta. Na konci věty jdeš do tečky a já mám čas vnímat, co říkáš. Mně to přijde fajn, co říkáš ty?“ 

Místo učitelky Jany odpovídá její parťačka z dvojice Tereza: „Já jsem Janu natáčela a za sebe vidím velký posun. Na začátku jsi Jano hrozně drnčela, nebylo ti pořádně rozumět, a teď ses hodně zklidnila a zpomalila,“ nešetří chválou. Záznam Terezina vyprávění o výpravě na skialpy si také vyslouží pochvalu, až na jeden malý detail. „Je vidět, že se pořád ještě pohupuješ ze špiček na paty a zpátky, chtělo by to víc zakotvit nohy a s nimi celý postoj,“ upozorňuje Stanislav Adámek. „Všem bych chtěl doporučit – zkoušejte si to doma,“ říká na rozloučenou. „Když budete mít chvilku, postavte se před zrcadlo, vyprávějte sami sobě a zkuste se soustředit na nohy, na ruce, na pauzy a větnou intonaci. Věřím, že stačí ještě párkrát, a přejde vám to do krve.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.