Když někomu nasloucháte, dáváte mu vlastně dárek. Reportáž z letní školy o komunikaci

Ozývá se cinknutí, lektor Jiří Šmejkal vzal do rukou tibetské činelky, aby utišil šum a ruch, který připomíná školní třídu o přestávce. I když jsou právě prázdniny. „Teprve, když se setkají, tak zní,“ říká s úsměvem, když náhle ztichlou místností ještě doznívá sytý kovový zvuk. „A s lidmi to funguje stejně.“

Následující dvouhodinovka bude věnována naslouchání a sdělování coby dvěma zásadním složkám komunikace a v seminární místnosti kdesi v Poohří je připraveno téměř třicet lidí, velkou většinu z nich tvoří nejinspirativnější učitelé Česka. Po krátké zahřívací aktivitě zvané „křeslo“, kdy lektoři odpovídají na zvídavé otázky typu „máš raději hory, nebo moře?“, se účastníci rozdělují do dvojic. „Teď vás čeká dvacetiminutová práce ve dvojicích. Napřed bude jeden z vás pět minut mluvit a druhý poslouchat, potom ten druhý reprodukuje, co slyšel, a pak se prohodíte. Tématem vaší komunikace bude, jak slaďujete děti ve třídách,“ vysvětluje zadání lektor z projektu Spokojené a tvořivé školy a z hejna učitelů se ozývají ustrašené výkřiky. „Cože? Pět minut mluvit? To je strašně moc!“ Ale už se ozývá cinknutí činelek a pedagogové, kteří se třeba ještě ráno ani neznali, před sebou navzájem začínají otvírat své světy. Jsme na Letní škole finalistů ocenění Global Teacher Prize Czech Republic zaměřené mezioborově na komunikaci, podporu a sdílení.

Nasloucháním nahlédnout do světa druhých

„Slaďování začínám hned na začátku září. Učím nematuritní předměty – francouzštinu jako druhý nebo třetí jazyk a dějepis,“ říká plavovlasá učitelka Soňa Havlíková z obchodní akademie v Jihlavě, zatímco ji bedlivě poslouchá hnědovláska Jana Sadilová z jedné pražské základní školy. „Ptám se, proč si předmět vybrali, jaká mají očekávání, co by je nejvíc bavilo a zajímalo. Samozřejmě někdy slyším ‚máma chtěla, abych si zapsal fráninu, tak jsem tady‘,“ usmívá se Soňa a dál vypráví o tom, jak se studenty dělá skupinovou práci, jak reflektují jednotlivé hodiny i pololetí. „Mám výhodu i nevýhodu v tom, že nejsem třídní učitelka a zároveň učím už téměř dospělé lidi, takže neřeším běžný provoz, nemusejí se mě skoro ve dvaceti letech ptát, jestli můžou jít čůrat. Zase mi ale klidně řeknou, že je skupinová práce nebaví, a já musím vysvětlit, proč ji přesto děláme,“ vypráví Soňa a najednou je pět minut pryč a ona se zastavuje v půlce věty. „Slyšela jsem, že je pro tebe někdy těžší se na studenty naladit, protože nejsi třídní,“ rekapituluje její vyprávění Jana. „Všimla jsem si ale, jak moc je pro tebe důležitá komunikace a přijde mi to skvělé.“

Když znovu zazní činelky, pustí se do vyprávění Jana, jejíž žáčci po prázdninách půjdou do třetí třídy. „Já jsem se svou třídou naopak pořád, takže je na mně, jak si to s nimi nastavím,“ říká. „Máme každý den ranní kruh a před obědem je sebehodnoticí. Kdykoliv ale ve třídě zachytím nějaký konflikt nebo nesoulad, hned zastavuji výuku, sedáme si do kroužku a řešíme to.“ Jana dál s nadšením vypráví o tom, jak jsou ranní kruhy schopné vést sami už i ti nejmenší školáci a jak se v její třídě podporuje přemýšlení a mluvení o emocích, zatímco jí Soňa očima visí na rtech. Když uplyne Janina pětiminutovka, Soňa vydechne: „Já bych ti potřebovala dát dítě do třídy, to byla taková krása!“ A potom rekapituluje, jak to Jana se svými žáky ve třídě dělá, aby se navzájem dokázali sladit.

Naslouchání dá víc práce než mluvení

Když se učitelé znovu scházejí v kruhu, následuje reflexe. „Nakonec vám pět minut ani nestačilo,“ směje se druhá lektorka Romana Lisnerová a vyzývá učitele, aby sdíleli, co prožívali v roli naslouchajícího a sdělujícího. „Paradoxně jsem mnohem víc makala v roli naslouchajícího, abych všechno pochopila,“ říká jedna z učitelek a kolegyně ji doplňuje: „Měla jsem radost, žes všechno pochopila tak, jak jsem to myslela.“ „Je těžké pět minut opravdu jen poslouchat a na nic se nedoptávat,“ zní z další skupinky. „Pro mě to byl fakt zajímavý zážitek, když jsem měla tolik času a soustředěné pozornosti tady od Jany. Bylo to jako takový dárek,“ říká skoro dojatě středoškolská učitelka Soňa.

Lektoři s úsměvem dodávají: „Když se nepřemůžete a začnete hned reagovat a na něco se doptávat, ubíráte svému partnerovi v diskusi prostor. Jen tak poslouchat vypadá jako maličkost, ale když si uvědomíme, co nasloucháním přinášíme, už je to jiný pocit.“ Učitelé následně rozproudí debatu na téma přikyvování nebo souhlasného pobrukování. Pobrukovat, nebo nepobrukovat? Nakonec zavládne shoda na tom, že pokyvování a další přitakávání může naznačovat hodnocení, takže bychom s ním v soustředěné konverzaci měli spíš šetřit.

Otázkou můžete druhého člověka posunout

Přece jen ve školách se ale bez otázek tak úplně neobejdeme, takže právě jim je věnována další část setkání. Lidé totiž mají tendenci klást více či méně uzavřené otázky, na které dostanou rychlou odpověď. „Tyto uzavřené otázky jsou zjišťovací. Otevřené otázky jsou ale posunovací – mohou člověka posunout dál v jeho uvažování o problému,“ vysvětluje lektor Jiří a hned nabízí další rychlou aktivitu: účastníci a účastnice si ve dvojicích mají zkoušet rychlé výměny; jeden řekne větu, druhý na ni vymyslí otevřenou otázku. Ozývají se otázky a za nimi salvy smíchu. „Nevěřil bych, jak složité je vymyslet inteligentní otázku,“ shrnuje to jeden z učitelů při reflexi.

„Otevřené otázky jsou hrozně důležité,“ vysvětluje učitelka Olga Novotná, která působí na státní škole v Brně a od září bude mít prvňáčky. „Sice třeba odpoví jen jedno dítě, ale ostatní můžou přemýšlet. A když se je samy naučí klást, dává například skupinová práce mnohem větší smysl. Vůbec kladení otázek je věda, a dobrou odpověď člověk získá, jen když se dobře zeptá.“ Umění kladení otázek si pedagogové mohou procvičit hned v další aktivitě, kdy jeden nastiňuje, o čem poslední dobou přemýšlí, a druhý ho má otázkami vést k hlubšímu zamyšlení. „Já teď nejvíc řeším, že od září budu mít ve třídě třicet prvňáků,“ začíná Olga. „Obávám se, že každému z nich nedokážu dát tolik pozornosti a času, kolik potřebují a zasluhují.“ Snažím se o otevřené otázky a z hlavy doluji – z čeho máš největší obavy, co by ti mohlo pomoci, už jsi takovou situaci někdy zažila a máš se o co opřít?

Olga je zkušená učitelka, která nechává děti často pracovat ve skupinách, ale má obavy z toho, že zejména v prvních týdnech na sebe strhnou pozornost jen průbojné děti. „Budu muset přizpůsobit metody a zvědomit si, že chci, abych se mohla věnovat i tišším dětem,“ odpovídá na otázku, co se s náročnou situací dá udělat. Chvíli ještě vypráví o své praxi v početných třídách, až zvuk tibetských činelek všechny směruje opět zpátky do kruhu.

Nehodnotit, ale podporovat a dodávat impulzy

Poslední minuty semináře jsou věnovány zpětným vazbám. „Je zásadní dávat popisné a pozitivní zpětné vazby. Mluvíme o tom, co jsme viděli, slyšeli, cítili, co jsme chtěli udělat,“ vysvětluje lektor Jiří. „Smysluplná zpětná vazba nehodnotí, ale rozvíjí, dává impulzy pro další vývoj. Často pro nás není úplně přirozená a musíme ji trénovat, protože jsme zvyklí se hodně zaměřovat na to, co nejde, a mnohem méně na to, co jde.“ Skutečně je zpětná vazba tak důležitá? „Zpětná vazba pomáhá vidět to, co člověk sám nemůže. Nikdo sám sebe nevidí zvenku, takže zpětná vazba je prospěšná,“ vysvětluje. „Hodně ale záleží na tom, v jaké podobě přijde. Když je rozvíjející, nezraňující, tak ji začneme dokonce vyhledávat. Na školách, kde to umějí, se pak přestávají bát například hospitací, naopak si navzájem dávají úkoly, co jim ten druhý má v hodině sledovat. A pak se tento nehodnoticí, podporující přístup může stát kulturou školy.“

Umění nenásilné komunikace, otevřených otázek a zpětné vazby jsou pro učitele významnými nástroji, říká i učitelka Olga z Brna: „Je to fuška a málokdo z nás to doopravdy umí, ale jedině tak dokážeme děti posouvat, aby si kladly cíle, zapojovaly se do projektů a podobně. A kdo umí dobře komunikovat, obvykle dobře vychází i s rodiči, takže je to velká výhoda.“ 

„Když máte ve třídě tolik dětí, jako je to u nás běžné, stáváte se jako učitel koučem skupiny. Nejste jen nositelem informací, ale parťákem a průvodcem, který ve třídě buduje bezpečné prostředí. A to lidi otvírá,“ dodává nakonec lektor Jiří, který kromě tohoto letního workshopu vede i učitele a ředitele v Akademii Libchava ve východních Čechách.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.