Jsi Češka, nebo Vietnamka? S čím se ve škole i v životě potýkají mladí lidé odjinud

„Když jsem byla mladší, hodně jsem se hledala. To asi dělá každý mladý člověk, ale u mě to bylo ještě umocněné tím, že se mě každou chvíli někdo ptal: co tedy jsi, Češka, nebo Vietnamka?“ říká Nikol Nguyenová, mladá žena s dlouhými černými vlasy a jemným hlasem, která studuje na vysoké škole předškolní pedagogiku. „Moje odpověď se lišila v průběhu let. Jako malá holka jsem strašně chtěla zapadnout, být jako ostatní. Teď jako dospělá už vím, že si nemusím vybírat. Můžu být prostě sama sebou, a přitom pyšná na to, že jsem Vietnamka. Už se za sebe nestydím.“

„Já jsem se Vietnamcům vyhýbala, nechtěla jsem být jedna z nich,“ přikyvuje studentka humanitních věd Van Anh Tranová, které přátelé říkají Vee. Stejnou zkušenost má i Eva Pavla Ngamokoba, která má africké a české kořeny: „Já jsem z Olomouce, říkala jsem, a oni se ptali – ale jako doopravdy, odkud jsi? Hlavně jsem tedy chtěla být bílá.“

Náš hlas – projekt, který dává slovo mladým

Eva, Nikol a Van Anh se každá narodila jinde. Nikol a Van Anh studují vysokou školu, Eva se chystá k maturitě na gymnáziu. Dohromady je na začátku letošního roku svedl projekt neziskovky META nazvaný Náš hlas, díky němuž vznikla skupina mladých lidí s migrační zkušeností. „META dlouhodobě prosazuje změny v přístupu ke vzdělávání u vícejazyčných dětí a žáků. Záměrem projektu bylo dát hlas přímo těm, kterých se to týká. Chceme, aby se nemluvilo o nich bez nich,” vysvětluje Kristýna Titěrová, programová ředitelka META o.p.s. „Jedním z cílů je zjistit situaci a co by potřebovali jinak, aby se ve školách cítili vítaní a podpoření.”

Takových dětí a mladých lidí totiž u nás žije víc, než by se na první pohled zdálo, a český vzdělávací systém si s nimi stále ještě neví moc dobře rady. „Počet vícejazyčných dětí ve školských zařízeních se zatím nezjišťuje, ale dětí s cizí státní příslušností bylo v mateřských školách zhruba dvacet tisíc, na základních školách asi 73 tisíc a na středních školách dvacet tisíc,” říká Kristýna Titěrová. Potíže, které zažívají, víc nasvítil i příchod desítek tisíc dětí a dospívajících z Ukrajiny. Náhle bylo ještě mnohem víc vidět, že školy nezvládají poskytovat podporu a výuku češtiny navíc. Navíc v situaci, kdy v některých regionech nebylo na středních školách dost míst ani pro uchazeče s bezchybnou češtinou, neměli cizinci příliš šancí na úspěch. „A to je vážný problém,“ zdůrazňuje. „Protože když mladí lidé s migrační zkušeností nebudou studovat, jen těžko se prosadí na pracovním trhu. Společnost na ně bude nahlížet jako na přítěž, jen to podpoří různé stereotypy.“

Pokud dítě stráví víc než jeden školní rok během druhého stupně v české škole, skládá stejné přijímací zkoušky jako všichni ostatní, maximálně dostane slovník a trochu času navíc. Pokud je žák čerstvě příchozí, namísto testu z češtiny jde k pohovoru. Na jeho formu ale nejsou kladena žádná formální kritéria, záleží tedy na škole, jak k němu přistoupí.

Jsi rodilá Češka, tak si poraď

Pojďme ale zpět k příběhům tří mladých žen. Van Anh Tranová se narodila v Česku a vyrůstala s rodiči, kteří celé dny pracovali ve své večerce. „V podstatě mě vychovávala česká chůva, které jsme říkali ‚babička‘,“ vzpomíná. „Ačkoliv tu ale vyrůstám odmalička, nemám pořád české jazykové cítění. Například se mi někdy lidé smějí, že mluvím hodně spisovně. Já o tom ale ani nevím, nevnímám ten rozdíl.“

I Nikol vychovávala česká chůva. Jako maličká ale strávila dva roky ve Vietnamu a mezitím češtinu úplně zapomněla. „Když jsme se sem vrátili, nastoupila jsem do školky a měla jsem i odklad školní docházky, abych se co nejvíc naučila,“ vzpomíná. „Dnes mluvím česky, vietnamsky i anglicky, ale ve všech těchto jazycích mám celkem omezenou slovní zásobu. Například česky neumím pojmenovat některé nádobí,“ usmívá se. „A když jsem měla dělat přijímací zkoušky na střední školu, museli mi rodiče zaplatit doučování.“ Ve škole navíc nikoho nenapadlo, že by dobrá žákyně Nikol měla mít nějakou podporu navíc. „Narodila jsem se v Česku, odchodila jsem tu základní školu, takže jsem neměla nárok vůbec na nic,“ vzpomíná, a Van Anh Tranová přikyvuje: „I já jsem měla vždy před nějakými důležitými zkouškami zaplacené doučování, a svým rodičům jsem za to nekonečně vděčná.“

Eva Pavla Ngamokoba se narodila v Nizozemsku, kde strávila prvních pět let života. „Když jsme se vrátili do Česka, nizozemštinu jako můj první jazyk musela nahradit čeština, a tak jsem postupně ztratila vztah k mé mateřštině, která vlastně ani nebyla plně rozvitá,“ vysvětluje. U Evy nikdy nepadla možnost nějaké asistence, byla přece Češka, víceméně jí to šlo. Šlo ale i o hlubší věci, které kvůli tomu byly pro Evu těžší, třeba gramatika nebo slovosled – musela si poradit sama a s pomocí mamky. Ačkoliv Eva dnes už mluví česky dokonale, také se obávala přijímacích zkoušek, a dnes už i maturity, která ji čeká za pár měsíců: „V testech na přijímačkách se třeba vyskytují různá přísloví a rčení, tak z toho jsem měla samozřejmě nula bodů. A doteď mám velký stres z gramatických testů. Mluvím česky dobře, ale jisté mezery tam pořád jsou.“

Jsi černoška, tak to umíš zpívat a běhat

Všechny tři mladé ženy se ve škole také setkávaly se stereotypy a různými zraňujícími poznámkami ze strany učitelů i spolužáků. „Jsem černá a vysoká,“ ušklíbá se Eva Pavla Ngamokoba. „Takže samozřejmě se ode mě čekalo, že budu skvěle zpívat a sportovat. Navíc můj starší bratr je vynikající atlet, takže nikdo ve škole nechápal, že mi sport nejde a ani mě nijak zvlášť nebaví.“ Později se setkávala i s bolestivějšími narážkami. „Když mi něco nešlo, třeba ve škole nebo na brigádě – všude mi naznačovali, že mi něco nejde, protože jsem černoška.” Od Nikol Nguyenové se zase očekávalo, že bude excelovat v matematice a přírodních vědách. „Jenže já jsem spíš umělecky založená,“ usmívá se. „Chodila jsem na matematické gymnázium, ale byla to vyloženě špatná volba školy a dost jsem si to studium protrpěla.”

Kromě zvládnutí jazyka se musely Vee, Nikol i Eva Pavla vyrovnat se svou odlišností, která je v českém prostředí mnohem viditelnější než v západních zemích. „Trpěla jsem tím, že jsem okolo sebe neměla skoro žádné lidi, kteří by vypadali jako já, kteří by chápali, čím si procházím,“ vysvětluje Eva. Její matka byla vždy jako její nejlepší kamarádka, ale nikdy plně nepochopí zkušenost své dcery, protože nevypadá jako ona. „Postupně jsem ale našla komunitu, poznala víc míšených a černošských lidí a musela jsem se naučit přežívat.“ Víc a víc se zapojuje do procesu změny, například napsala práci do Středoškolské odborné činnosti nazvanou Hledání identity u černošských míšených adolescentů v Česku. 

Vee a Nikol si zase prošly obdobím, kdy si nerozuměly se svými rodiči. Jejich evropské vidění světa naráželo na tradice původem z jihovýchodní Asie. Dospívání je složité pro všechny děti a rodiče, Vietnamci v Česku ale zažívají navíc kromě generačních sporů i ty hodnotové a kulturní. „Jejich motivací bylo vydělat peníze, zabezpečit nás děti a pomoct rodině doma,“ vysvětluje Nikol Nguyenová. „V devatenácti letech sedli na letadlo a vyrazili do cizí země, to od nich bylo nesmírně odvážné a je potřeba je za to ocenit. Když jsme se ale narodily my děti, vyrůstali jsme v jiném prostředí s jinými hodnotami. Porovnávala jsem se s českými spolužáky a mrzelo mě, že jsme nejezdili na výlety, málokdy jsme společně jedli nebo trávili čas. V poslední době se ale všichni víc snažíme se navzájem přijmout a pochopit, a to mi dělá radost.“

„Rodiče vyšli opravdu z chudoby. Naše generace má už základní potřeby naplněné a řešíme jiné věci,“ vysvětluje Vee. „Navíc rodiče jsou tu hodně osamělí, žijí jen prací a rodinou. Vietnamci jsou rozptýlení po celém Česku a nemají chuť ani energii se nějak zvlášť stýkat. Takže moji rodiče neměli s kým mluvit o tom, jak vychovávat děti ve společnosti s tolik odlišnými hodnotami.“

Prostě se zeptat

V rámci projektu Náš hlas se mladí lidé s migrační zkušeností mohou otevřeně bavit o čemkoliv. Mimo jiné i o tom, co jim pomáhá – a co by mohlo ulehčit život i dalším dětem, které teprve do českého vzdělávacího systému vstoupí. A všichni zdůrazňují: potřebují pomoc s češtinou dlouhodobě, i když se zdá, že už se bez problémů dorozumí. Stejně tak ale potřebují podporu i učitelé – nejen proto, aby uměli svým žákům poradit třeba se zákeřnostmi českých přísloví a pořekadel, ale také aby dokázali lépe pochopit, jaké to je, když vypadáte a/nebo mluvíte jinak než vaši spolužáci.

„Na základní škole chce dítě opravdu hodně zapadnout mezi kamarády,“ zamýšlí se Van Anh Tranová. „Na druhou stranu, když už jsem byla trochu starší a nabídli mi, abych si připravila prezentaci o Vietnamu, potěšilo mě to a dovedlo mě to i k většímu zájmu o vlastní kulturní dědictví.“ Učitelé zejména na základních školách ale podle Vee už tak mají naloženo hodně a nemůžou se příliš věnovat dětem z menšin, je to pro ně prostě starost navíc.

„Mně chyběla otevřenost v komunikaci,“ podotýká Nikol Nguyenová. „Měla jsem pocit, že bych měla kráčet s davem a neupozorňovat na to, že jsem Vietnamka. Ale postupem času se to změnilo, teď jsme nedávno měli ve škole přednášku o Vietnamu a byl to krásný zážitek, kdy jsem byla na svůj původ opravdu hrdá. Nakonec si říkám, že nejlepší by bylo, kdyby se učitel dítěte prostě zeptal, jak k němu přistupovat a co mu je a není příjemné. Ale rozumím, že na to často není prostor.“

Podle Kristýny Titěrové z META by ale prostor na to, aby se učitelé o děti zajímali, být měl: „Všímavost přece nic nestojí, není to nějaké nákladné opatření. Vícejazyčné děti jsou často ve školách neviděné a samy si o pozornost neřeknou, ačkoliv ji potřebují a může jim v dalším životě velmi pomoci.”

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.