Když má dítě pocit, že je ve škole všechno špatně, má na to právo. Ostrá slova proti učitelce ale nepomůžou

„Školu pro naši Toničku jsme se snažili vybrat co nejlépe. Jsme v našem okolí trochu omezení spádovostí, navíc nejsme velcí příznivci dovážení dětí někam na druhou stranu města, protože jim chceme dopřát, aby mohly chodit samy,“ říká Zuzana z Prahy, máma sedmileté prvňačky. „Nakonec jsme se rozhodli, že dceru dáme do nejbližší školy, kam chodí většina dětí od nás z okolí. Je to na pražské poměry malá škola s velkou zahradou, navíc tam má ve třetí třídě sestru. Doufali jsme, že to bude v pohodě.“

Po půl roce je třeba říct, že Zuzanin optimismus poněkud vyvanul. Toniččina paní učitelka je trochu ze staré školy. Velmi dbá na správné sezení v lavici a rukopis; ve třídě se málo spolupracuje, zato hodně soutěží a hodnotí. Tonička závidí starší sestře online výuku, protože „když doma udělám chybu, vygumuju to a opravím, ale ve škole mě paní učitelka hned vidí a vynadá mi.“ Když se Zuzana baví s kamarády, slyší nejčastěji radu – dej Toničku jinam. „Jenže školy okolo jsou stejně plné jako ta naše a navíc vidím, že už si tu Tonča našla kamarády. Její spolužačky bydlí v domech okolo, a když teď kvůli covidu nemají žádné kroužky, hrají si společně na hřišti. A navíc, na podobnou učitelku můžeme přece narazit i v jiné škole,“ krčí rameny. „Raději než utíkat bych chtěla sebe i Toničku naučit, jak se se situací vypořádat.“

Tohle mému dítěti nikdo dělat nebude

Před situací, kdy my doma dítě vychováváme nějak, a ve škole je pak přístup naprosto odlišný, stojí mnozí rodiče. Někdo nad tím mávne rukou, shodne se s dítětem, že paní učitelka „je divná“, a víc to neřeší. Další rodiče ale nesoulad skutečně dovede k tomu, že pro svoje dítě začnou hledat jinou školu. Situaci neusnadňuje ani to, že se vinou koronavirových opatření školy mnohem více fyzicky uzavřely, většina komunikace probíhá online a ty nejmenší děti jen málokdy dokážou podat obraz událostí objektivně. Spousta věcí se tak „ztratí v překladu“ a mezi učiteli a rodiči může vyrůst neviditelná, zato pořádně hluboká propast. 

„Mám pocit, že mnozí rodiče navíc do školy svých dětí promítají své vlastní zkušenosti. Nám třeba třídní našeho syna poslala mail, že děti nejedí v jídelně polévky, které se pak vyhazují, a bylo by dobré s tím něco dělat. Vzpomněl jsem si, jak mě nutili v jídelně dojídat, a rozzlobil jsem se, že mým dětem se nic takového dít nesmí. Pak jsem se ale v klidu pobavil se synem, který mi prozradil, že s paní družinářkou sčítají, které polévky jim chutnají, aby pak mohli jednat s jídelnou, jaké polévky se budou více vařit. Najednou mi to přišlo jako velký posun od dob mého dětství a úplně jiná situace,“ vypráví psychoterapeut Jan Vávra. Jen málo chybělo, aby odpověděl paní učitelce poměrně ostrými slovy, čímž by zřejmě vyvolal spor.

„V praxi vidím, že na nesoulad se školou reagují úzkostnější rodiče zhruba dvojím způsobem: buď se naštvou, a dají dítě jinam, nebo se naštvou, ale nic neřeknou, protože mají strach, aby se učitelka dítěti nemstila. Myslím si, že se ale v řadě situací otevírá více možností. Často to začíná u toho, jak jsme s dětmi o jejich situaci schopni komunikovat a vnímat, co se jim skutečně děje, a také jak jsme schopni společně hledat řešení,“ vysvětluje Vávra. 

Děti jsou odolnější, než si rodiče myslí

„Lidé se často o své děti hodně bojí. Je ale potřeba předeslat, že děti jsou velmi odolné a dokážou mnohdy situace zpracovávat lépe než dospělí,“ říká psycholožka Ivana Štefková a uvádí příklad, který koneckonců známe z mnoha dětských knih: za 2. světové války rodiče často posílali své děti k cizím rodinám na venkov, kde zůstaly i několik let, než se mohly vrátit zase domů. Nepředstavitelné? Často na to vzpomínaly v dobrém. „Základem je, aby dítě mělo jeden nebo více bezpečných vztahů, kde může svobodně mluvit a vyjadřovat nepříjemné i příjemné pocity,“ vysvětluje Štefková. 

Když jsou děti v emocích, vyslechněte je a nebagatelizujte to, co vám říkají. Traumatizující pro ně není jen to, když někdo křičí přímo na ně, ale i to, když se křičí na jejich spolužáky. Jan Vávra i Ivana Štefková se shodují na tom, že dokud s námi děti o náročných situacích třeba ve škole mluví, tak máme poměrně vyhráno. Dceři Štefkové například odchází oblíbená učitelka na mateřskou a sžívání s její nástupkyní není snadné, už jen z toho důvodu, že holčičce déle trvá, než si zvykne na nové lidi a situace. „Hodně jsme to probíraly. Co je jinak, co je stejně... Přemýšlela jsem, že je vždy víc cest. Už si umím představit i domácí vzdělávání, pro dceru jsou ale důležití spolužáci a její družinářka, shodly jsme se, že paní učitelka je jiná, ale to nutně neznamená, že je horší. Každý máme jiné silné stránky, a je dobře, že si to dcera uvědomila.“

Vytvářejte příležitosti, kdy s vámi dítě chce mluvit

Chcete tedy vědět, zda máte „něco řešit“, nebo nechat situaci být? Mluvte se svými dětmi o tom, jak se cítí. Co jim vadí, z čeho mají strach, jestli si ve škole někdy užívají legraci. Aby se děti ale otevřely, tomu je někdy třeba trochu pomoct. „Vědci už umějí dělat scan mozkové aktivity během činností. Zjistili, že rodič a dítě si dokážou synchronizovat mozky ve chvíli, kdy společně dělají nějakou nenáročnou činnost, jako je třeba stavění z lega či puzzle,“ říká Vávra. V tu chvíli, kdy jsou ruce zaměstnané, dokážou se lidé na sebe napojit a vést pozoruhodně hluboké rozhovory. 

„Často máme v rodinách naprostou převahu strukturovaného času, a sami se tak okrádáme o příležitosti k hovoru. Když dítě pošleme hrát si a mezitím uděláme večeři, asi budeme mít rychleji hotovo, ale ztratíme příležitost spolu něco vytvořit a při té činnosti si i něco říct,“ říká Štefková.

Bolí mě bříško, nemůžu do školy

Existují ale i signály, které nás mohou upozornit, že je něco skutečně špatně. Varovat by nás mělo, pokud dítě odmítá chodit do školy. Některé to odmítání verbalizují, jiné najednou začne každé pondělí bolet bříško, nemohou vstát, asi mají teplotu. „U malých dětí se psychicky náročné situace často somatizují, a to je skutečně už velký vykřičník, že jsme narazili na jejich limity,“ vysvětluje Štefková. 

Co můžeme vyzkoušet ještě předtím, než za sebou ve škole definitivně práskneme dveřmi? Někdy, a to zejména pokud má vaše dítě ADHD nebo jiné potíže, může v roli jakéhosi facilitátora pomoci psycholog nebo terapeut. „Může paní učitelce jemně vysvětlit, že projevy poruchy učení se nezlepší, pokud na dítě zvyšuje hlas. Snadněji jako nestranný odborník dokáže vyjednat řešení schůdné pro všechny,“ navrhuje Jan Vávra.

Dál je možné zkusit sobě i dítěti zkušenost ze školy trochu „přerámovat“ – soustředit se na to, co je ve škole dobré. Jsou to kamarádi, družina, možná cesta do školy, kdy potkáváte spoustu kamarádů z okolí? To všechno se počítá. Ivana Štefková ale varuje před tím, aby rodiče „vyrukovali“ s pozitivními myšlenkami hned, pokud je dítě v emocích a všechno ho štve: „Když má pocit, že je všechno blbý, má na to právo. Řekněte si společně, že je to fakt blbý. A za chvíli, až se trochu uklidní, můžete začít vymýšlet, proč má smysl to zvládnout.“

Vyber si svou paní učitelku

Než problémy hasit, bývá jednodušší jim předcházet. Toho se drží například na ZŠ Javornická v Rychnově nad Kněžnou. Jak vysvětluje zástupce ředitele Jiří Janovec, snaží se být vůči rodičům maximálně otevření. Jména učitelek pro budoucí prvňáky vyvěšují na web půl roku dopředu, spolu s medailonkem každé z nich. Tím to ale nekončí. Rodiče, pokud o to projeví zájem, se mohou přijít podívat do hodin.

„Zhruba měsíc a půl před zápisy děláme pravidelně takzvanou Veselou školičku, tedy každotýdenní program pro budoucí prvňáčky. Necháváme ho naprosto na učitelkách. Některá tam přinese kytaru, jiná si přivede psa, další se soustředí na tělocvik nebo malování. Z toho se dá leccos poznat,“ vysvětluje Janovec. Ještě před zápisem rodiče v Rychnově mohou udělat něco, co je na mnoha místech nepředstavitelné – vybrat si svou paní učitelku. A aby toho nebylo málo, mohou si zvolit i kamaráda ze školky, s nímž chtějí být určitě ve třídě.

„Samozřejmě třeba starší paní učitelky nebyly zpočátku naším nápadem příliš nadšené, možná jim to připadalo až trochu nedůstojné. Ale jednoznačně se nám podařilo počty ‚reklamací‘ od nespokojených dětí a rodičů výrazně omezit. Někdo si přeje klasičtější výuku, někdo chce třeba matematiku podle Hejného a genetickou metodu čtení, takže je lepší, když má možnost si zvolit učitele podle svého gusta. A nejvíc stejně dáme na intuici dětí, ta nás obvykle nezklame,“ uzavírá Jiří Janovec. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.