Vánoce v mojí hlavě. Představa dokonalých svátků je past, zažívat stres a fronty je normální
Každý z nás má hluboko v sobě uloženou představu dokonalých Vánoc, které jsme možná ve skutečnosti nikdy ani nezažili. Snaha přiblížit se jim je možná právě to, co nás před Vánoci nejvíc stresuje.
Přečetla jsem desítky článků o tom, jak nebýt před Vánoci ve stresu. Taky jsem jich pár sama napsala. Nepomohlo to. Stres a pocity viny polykám v tomhle období každý den hned po ránu místo čokoládek z adventního kalendáře.
Abych to vysvětlila: rozhodně to není tím, že bych si nastavovala příliš vysoko laťku předvánočního úklidu nebo jakýchkoliv jiných příprav. Uklidňující články, v nichž se hospodyňkám blahosklonně sděluje, že přece není nutné mít před Štědrým dnem čerstvě umytá okna a napečeno dvanáct druhů cukroví, ve mně probouzejí lehce hysterický smích. A vlastně mě i trochu stresují, protože samotné pomyšlení na to, že existují lidé, kteří si kladou tak závratné cíle, mi citelněji připomíná, že já nedosahuju ani daleko skromnějších met. Jako třeba zbavit poličku, na kterou se (v půlce prosince, konečně) chystám položit adventní věnec, zažrané vrstvy mastného prachu.
Za můj předvánoční stres nemohou reklamy ukazující rozesmáté rodiny u štědrovečerního stolu, ani média nebo sociální sítě, ani kamarádky nebo rodina, ani sousedé odnaproti, kteří svá vánoční světýlka zřejmě koupili od majitele nějaké diskotéky, a když se jejich balkon po setmění rozbliká, funguje jako spouštěč epileptických záchvatů. Ten skutečný důvod je uložen mnohem hlouběji, tam, kde se mu nemůžu vyhnout ani se ho zbavit, totiž v mojí hlavě.
Vánoce z paralelního vesmíru
Kdysi dávno, zřejmě ještě dřív, než mi bylo pět, se do základního nastavení mého harddisku uložila představa, jak mají vypadat správné Vánoce. Nejspíš jsem takové svátky, jaké podle mě mají být, ve skutečnosti nikdy nezažila. To ale neznamená, že mě jejich přízrak nemůže pronásledovat. Když se pokusím vylovit z paměti nějakou konkrétní vzpomínku na dávné Vánoce u nás doma, vidím svou mámu, jak nervózně obrací kapří řízky na pánvi a lamentuje: „V rádiu už hrajou jenom koledy. Takže všichni už jsou po večeři. Zase to nestíháme.“
Foto: Gabriela Knížková/Midjourney
Dnes už samozřejmě vím, že neexistuje žádný deadline, v kolik hodin se má na Štědrý den večeřet, aby to bylo „správně“. Přesto se mi do podvědomí nějak obtiskla vize ideálních, nikdy neexistujících Vánoc, která slouží jen k tomu, aby ve mně v průběhu prosincových dnů vyvolávala pocity viny, protože moje skutečnost se jí nikdy nemůže ani přiblížit.
Tak za prvé – nesmějte se – sníh. Dobře vím, že podle meteorologů jsou zasněžené svátky spíš mýtus z obrázků Josefa Lady a že za posledních sto let sněžilo v Čechách ani ne každé páté Vánoce. Možná že jsem sníh o Vánocích někdy v dětství zažila, ale bezpečně vím, že se pokaždé brzo proměnil v hnědou břečku. Přesto vždycky, když neseme domů vánoční stromek přes park, kde z hnědozeleného trávníku trčí holé černé stromy, mám pocit, že to jaksi není ono. Že jsme zůstali duchu ideálních Vánoc něco dlužni. Ano, ve svém předvánočním stresu jsem schopná vyčítat si i to, že nesněží.
A podobně to pro mě dopadá s každičkým atributem Vánoc, na který si vzpomenete. Cukroví, stromeček, výzdoba, štědrovečerní večeře. To všechno se mi podaří nakonec nějak zrealizovat. Ale každý z těchhle střípků má kdesi v paralelním vesmíru mých ideálních Vánoc svůj dokonalý předobraz, platónskou ideu, chcete-li, vedle které skutečnost v mém letošním nebo loňském nebo předloňském provedení vypadá jako nejasný stín na stěně jeskyně.
Přitom dobře vím, že nikdo z mých blízkých nic tak dokonalého neočekává. Jediný, kdo to po mně chce, jsem já sama.
Čím víc snahy, tím méně prožitku
V čem vlastně spočívá takzvané kouzlo Vánoc, pomineme-li jejich křesťanský rozměr a soustředíme se jen na domácí atmosféru? Je to blízkost rodiny, která tráví čas společně? Přítomnost vánočního stromku a jeho vůně, spojená právě a jedině s tímto obdobím? Určitá jídla, která jindy během roku nekonzumujeme? Typická hudba? Světlo svíček (nebo, v případě mých sousedů odnaproti, zběsilá elektronická modrobíle blikající smršť)? Anebo rituál opakování toho všeho každý rok? Nejspíš tohle všechno dohromady, společně s vědomím výjimečnosti okamžiku, který se odehrává jen jednou za rok.
Daří se vám v době adventu najít klid?
Dokud jsme děti, ten okamžik je pro nás vzácnější, protože rok se zdá jako nekonečná doba. A také prožívání vánoční nálady je intenzivnější, bez ohledu na to, jestli ještě věříme na Ježíška. V dospělosti se uplývání času zrychluje a dostavuje se pocit, že Vánoce přicházejí tak nějak pořád častěji.
Možná že právě zoufalá snaha perfektně zrealizovat jednotlivé materiální atributy Vánoc – počínaje nakupováním dárků a konče přípravou bramborového salátu – je to, co nás v dospělosti vzdaluje od autentického prožitku vánoční nálady. Čím víc se snažíme „udělat“ dokonalé Vánoce a přiblížit se oné představě ideálu ze svého vlastního paralelního vesmíru, tím nenávratněji se nám skutečné prožívání svátků rozplývá pod rukama.
Foto: Shutterstock
Zvlášť pokud propadneme představě, že „děláme“ Štědrý večer jen kvůli dětem nebo pro děti, jako bychom my sami už neměli právo se těšit a žasnout. Pak se z celého svátečního večera může stát jen vyprázdněná kulisa doprovázející předání dárků. Pokud ale dokážeme Vánoce vnímat jako svátek, který je tu i pro nás, především pro nás, můžeme v sobě probudit i ty dávno zapomenuté silné emoce. Vánoce totiž nejsou jen pro děti, je to příležitost k pozitivním a slavnostním prožitkům pro každého.
Hlavně se nestresuj!
K perfekcionistické vizi ideálních Vánoc patří ovšem také požadavek nestresovat se. Být v pohodě. Odvrhnout materialistický shon a nořit se do adventního rozjímání. Možná že právě tohle nás nakonec stresuje úplně nejvíc. Vnitřní výčitka, že stát frontu u pokladny v Lidlu nebo strkat se v tlačenici v nákupním centru nás řadí mezi lidi, kteří ve Vánocích vidí pouhý konzum.
Připomeňme si tedy, že trocha stresu k předvánočnímu období patří. Není možné přestat se nervovat jen tím, že si to přikážeme. Nikdo neprožívá advent jako jedno nekonečné hygge s hrnkem čaje u roztopeného krbu. Stresovat se, i před Vánoci, není zavrženíhodné, je to normální.
V mé ideální představě Vánoc, které se asi nikdy nezbavím, nekonečně sněží, vanilkové rohlíčky se nerozpadají při obalování v cukru, za dveřmi cinká na zvoneček neviditelný Ježíšek a děti, které jsou věčně malé, mají v očích jiskřičky jako postavičky z japonských anime. Ale to jsou Vánoce z mého paralelního vesmíru.
Skutečné Vánoce přijdou, ať už je uděláme „správně“, nebo nějak jinak. Pojďme je přijmout a užít si je právě takové, jaké jsou.
