Potrat není nutné zlo. Nestačí, že je legální, nesmí být ani stigmatem

V Polsku platí jeden z nejpřísnější protipotratových zákonů na světě. Na potrat můžete zajít, jen pokud jste obětí znásilnění, dítě jste počala v incestním vztahu, těhotenství je pro vás zdraví nebezpečné nebo pokud je zřejmé, že by dítě krátce po porodu mohlo zemřít kvůli fatálnímu poškození.

I to je však místním konzervativcům málo. Proto se snaží možnosti legálního potratu sešněrovat ještě víc. Z výjimek povolujících potrat chtějí vyřadit právě poslední zmiňovanou možnost, která je tam nyní příčinou 98 % legálních umělých přerušení těhotenství. Utrpení, které může ženě způsobit donošení plodu, o kterém ví, že se nedožije ani půl roku života, bohužel nezajímá vládní stranu Právo a Spravedlnost ani 100 000 lidí, kteří podepsali petici za tuto legislativní změnu.

V době karantény se protestuje alespoň online

Protesty i happeningy proti zákazům potratů mají Polky natrénované už z roku 2016, kdy se účastnily obrovských demonstrací s názvem Černý protest. Ty nakonec byly úspěšné a práva polských žen díky nim nebyla okleštěna ještě víc. Jen několik týdnů před prezidentskými volbami teď ale polská vláda využívá nouzového stavu, během kterého k žádným velkým protestním shromážděním dojít nemůže.

Polky tedy protestují alespoň online nebo pomocí plakátů, které s sebou nosí třeba cestou na nákup. Silně katolický národ kupodivu respektuje právo na potrat v případě fatálních důsledků pro plod či budoucí matku a petici proti změně zákona podepsalo zatím 700 000 lidí. V jiných případech však Poláci už tak tolerantní nejsou. V průzkumu veřejného mínění z roku 2016 uznalo jako přijatelný důvod pro potrat to, že žena dítě zkrátka nechce, jen 14 % dotázaných.

I Češi se na potraty dívají skrz prsty

Na katolické Poláky a jejich neliberální postoje se můžeme dívat skrz prsty. Pravdou ale je, že v Česku je potrat sice legální, ale i tak je velké tabu. Díváme se na něj jako na nutné zlo. Je ospravedlnitelný u dívek před dvacítkou díky jejich mladické nerozvážnosti, ve třiceti už je to něco téměř nepřijatelného. Pokud jste byla na potratu, rozhodně to nemáte nikomu říkat.

Právo na potraty hájíme, bereme ho téměř jako samozřejmost, nezapomínáme ale dodávat, že by potratů mělo být co nejméně. Stejně tak pojímá potraty i populární kultura. Srdcervoucí rozhodnutí jít na potrat zanechává hrdinky filmů a seriálů zdrcené a nešťastné. Před novými partnery dřívější potrat tají, protože to z nich asi dělá nezodpovědné použité zboží.

Pokud je na potrat nucena jít žena, která potrat nechce, je to neštěstí. Společnost by měla mít nástroje pro pomoc rodinám, které si nemohou dítě dovolit jen kvůli mizerným příjmům. Pro mnoho žen ale potrat není tragickou a smutnou zkušeností.

Svobodná volba, za kterou by se ženy neměly stydět

Nedávno mi jedna bezdětná kamarádka vyprávěla o svém prvním potratu ve 34 letech. Chodila s klukem, se kterým vlastně už ani nechtěla být. Pak zjistila, že je těhotná. Když se svým okolím začala řešit, jak se k tomu postavit, všichni ji radili, že si má dítě nechat. Přeci jen už není nejmladší. Co když už jindy neotěhotní? Na potrat nakonec šla a s partnerem se rozešla. Podle ní to bylo nejlepší rozhodnutí, kterého v žádném případě nelituje. A stejně je to u mnoha dalších žen, které využijí práva na potrat. Není to tragická zkušenost, ale svobodná, informovaná volba, díky které teď můžou být tím, kým chtějí být.

Sama jsem v uvažování o potratech prošla několika fázemi. Nějakou dobu jsem byla přesvědčená, že plod je dítě od první chvíle spojení spermie s vajíčkem, ale každý má právo rozhodnout se, jestli ho zabije nebo ne. Se svým svědomím si to pak měl podle mě srovnat sám. Z toho jsem dokonce vyvodila poněkud radikální a těžko realizovatelné rozhodnutí nemít sex s nikým, s kým bych nebyla ochotná mít dítě. Nevydrželo mi to moc dlouho.

Pak jsem se snažila pro sebe vydefinovat, kdy se z plodu stane dítě. Je to když mu začne tlouct srdce? Je to ve chvíli, kdy je schopné samostatně přežít mimo tělo matky? Doteď jsem na to nepřišla. Začala jsem se ale na plod dívat jako na možnost. Je naše rozhodnutí, jestli tu možnost chceme chytit za pačesy a vykřesat z ní novou bytost. Pokud se ji rozhodneme nevyužít, nemělo by na tom být nic, za co bychom se měly stydět. Je to naše tělo, naše volba, naše budoucnost. Snad to brzy pochopíme my i Poláci. 

(Titulní fotografie: Protesty za právo na potrat v říjnu 2016 v polské Wroclavi. © Trybex / Shutterstock.com)