Měsíc jsem vstávala v pět ráno. Nezbohatla jsem a práce neubylo

Existuje přímá souvislost mezi časným vstáváním a úspěšným životem? Nebo je budíček ještě za tmy jen předvádění a rozmar, jehož prostřednictvím se prominentní boháči snaží vypadat ještě exkluzivněji než obyčejní smrtelníci s pružnou pracovní dobou, kteří tak jako já sotva zvládnou zaplatit nájem v hlavním městě, maily začínají vyřizovat v kavárně kolem desáté ráno, většinu dne pak prokrastinují na Facebooku a práci nakonec dodělávají kolem třetí ráno?

Naše společnost je nastavená tak, aby v ní uspěly především ranní typy. Škola, úřady i další instituce otevírají nejpozději v osm ráno a píle zaměstnanců se měří podle příchodu do kanceláře. Podle výzkumů ale tohle nastavení spoustě z nás nesedí. Polovině lidstva přirozeně nevyhovuje vstávat příliš brzo, ale ani chodit spát až pozdě po půlnoci. Největší výzkum na toto téma, uveřejněný v Nature Communications, analyzoval data 700 tisíc lidí a popsal 350 genů, které ovlivňují, v kolik hodin potřebujeme chodit spát a v kolik vstávat. Ve chvíli, kdy se snažíme příliš razantně měnit svoje vnitřní hodiny, můžeme podle vědců propásnout náš přirozený nejaktivnější čas.

Jsem dlouholetá noční sova. Vždy jsem vstávala relativně pozdě, od rána nestíhala a s prací končila v noci. Nakonec mi tenhle životní styl přestal vyhovovat. Ukázalo se, že mi zbývá jen málo volného času. Rozhodla jsem se to změnit, zjistit, jestli náhodou přece jen nejsem ranní typ, a otestovat triky milionářů, kteří se budí hodiny před svítáním. Vypadalo to, že nemůžu nic ztratit, protože i když se rovnou nestanu bohatou, budu alespoň líp stíhat.