Nejsi míň obětí jen proto, že jsi jiná. Nad důležitým nálezem Ústavního soudu
Možná jste tu zprávu zaznamenali. Museli jsme si počkat do roku 2021, než jsme se oficiálně jako společnost dozvěděli, že pokud někdo znásilní autistu, musí mu zaplatit stejné odškodné, jako by znásilnil zdravého člověka. Protože je zcela jedno, jakým způsobem autistický člověk vnímá trestný čin, kterého se na něm pachatel dopustil, ale důležité je, že se jej pachatel dopustí a že autista je zvlášť zranitelnou obětí trestného činu, na němž se taková věc podepíše.
Zdá se vám taková věc logická? Nikdy byste neuvažovali o tom, že znevýhodněný člověk je míň obětí než někdo zdravý? U nás o tom musel rozhodnout až Ústavní soud. Obecné soudy byly totiž zcela jiného názoru. Kauza spočívala v tom, že trestní soudy rozhodovaly o mnohokrát znásilněném dítěti s poruchou autistického spektra, a usoudily, že jelikož není možné říci, jak psychosociálně znevýhodněné dítě opakované znásilnění vnímá, není možné mu přiznat takové odškodnění za trestný čin, jako by bylo možné přiznat běžnému dítěti bez handicapu.
Odvolací soud dokonce přímo argumentoval tak, že je klidně možné, že autistické dítě bude vnímat hůř například průchod automaticky otvírajícími se dveřmi než opakovaná znásilnění, a tudíž mu musí stačit nižší odškodné.
Kolikrát už jsem od policie i soudu slyšela variaci na větu: Paní doktorko, on/ona byl/a přeci už blázen předtím, jak my asi máme poznat, co se změnilo? Psychické onemocnění však člověka činí oproti zdravé populaci velmi často více zranitelným, a to i v pozici oběti trestného činu.
Takové argumenty však naštěstí nedošly sluchu u Ústavního soudu, který se znásilněného dítěte zastal v nálezu II. ÚS 3003/20 ze dne 13. 8. 2021. V něm konstatoval, že není možné z rozhodnutí soudu snížit oběti trestného činu náhradu způsobené újmy jen z toho důvodu, že ona konkrétní oběť není možná či pravděpodobně schopna z důvodu svého postižení plně chápat, co se jí přihodilo.
Ústavní soud tak řekl, že je možné, že existují oběti trestných činů, které si pro své zdravotní znevýhodnění nemusí plně uvědomovat či chápat povahu trestného jednání a podstatu zásahu do svých práv. Na druhou stranu však ale klade důraz na to, že není nutné, aby obecné soudy hodnotily, nakolik takové oběti jsou či nejsou schopny chápat zásah pachatele do jejich práva na osobní integritu a nedotknutelnost, protože sama tato skutečnost nesmí sama o sobě vést ke snížení odškodnění. Prostě proto, že lidé jsou si rovni. I ti zdraví, i ti se zdravotním či psychosociálním handicapem, všichni.
Foto: Shutterstock
Restorativní justice
Restorativní justice je pojem, který veřejnost - a ani naše trestní právo - zatím příliš nezná. Její myšlenka je přitom velmi jednoduchá a přístupná. Nesoustředí se na vinu a trest, ale na napravení mezilidských vztahů, které zločin rozvrací. Přečtěte si rozhovor s právničkou Petrou Masopust Šachovou.
Žádný právník by neměl dostudovat, aniž by věděl, co je restorativní justice
Zdravý člověk je dražší
Proč je předmětné rozhodnutí Ústavního soudu důležité? Říká obecným trestním i civilním soudům, že nemohou považovat zdravotně znevýhodněné oběti trestných činů za jakési oběti druhé kategorie. A také proto, že dává jasně najevo, že takové oběti trestných činů si naopak zasluhují od orgánů činných v trestním řízení větší ochranu svých základních práv.
Pokud bychom totiž přístup obou obecných soudů z této kauzy praktikovali a dovedli ho ad absurdum, znamenalo by to, že se pachatelům bude vyplácet útočit na ty nejslabší. Tedy na lidi se zdravotními obtížemi, kvůli kterým nejsou schopni mluvit a reprodukovat, co cítí, či třeba na lidi v kómatu, protože ti přece nic nevnímají. Laicky řečeno: chceš znásilnit dítě? Dobře, vyber si nějaké nemocné, co se nedokáže vyjádřit a bránit se, a pak ti soudy uloží, abys mu zaplatil jen málo, protože je přeci nemocné. Zdravé dítě si nevybírej, budeš to mít dražší.
Je to hrozná argumentace? Vyděsili jste se, že přeci takhle nemůže nikdo uvažovat? A zejména, že takto nemohou uvažovat soudy, které přeci mají zvláště ohrožené a znevýhodněné lidi chránit? Bohužel, toto je přímá aplikace myšlenky obecných soudů z předmětné kauzy, že lidé, kteří jsou jiní, mají dostat méně peněz za to, že jim někdo ublížil. A je velmi dobře, že se Ústavní soud takové praxi postavil, a to i v minulosti například v kauzách malých dětí, které si nemohly uvědomit, co jim pachatel dělá, proto, že byly zkrátka ještě moc malé. Akceptace opačného přístupu by totiž znamenala tiché posvěcení zneužívání těch nejzranitelnějších a nejslabších lidí ve společnosti, jimž by nebyla poskytnuta dostatečná právní ochrana.
Respektujme potřeby zranitelných
Pojďme si nyní říci, že nižší odškodné za újmu způsobenou trestným činem není jediným problémem, se kterým se lidé se zdravotním a psychosociálním handicapem v roli obětí trestné činnosti často potýkají. Ze své praxe mohu vyjmenovat spoustu příkladů, kdy se s diskriminací zdravotně znevýhodněných osob v trestním řízení setkávám celkem pravidelně.
V síti
Rozsudek nad jedním ze sexuálních predátorů zachycených ve filmu V síti před několika měsíci pobouřil veřejnost. Muž dostal podmínku. Jak Lucie Hrdá už tehdy upozorňovala, na takovém rozsudku bohužel není překvapivého vůbec nic. Soudy běžně udělují podmínky za mnohem horší sexuální delikty. Proč? Na psychice přece modřiny a letité následky vidět nejsou.
Podmínka pro Sneekyho. Trestají se u nás sexuální trestné činy adekvátně?
Třeba to, že když se oběť léčila již před napadením s psychickými obtížemi jakéhokoliv rázu, velmi často se na ni orgány činné v trestním řízení dívají jako na méně důvěryhodnou, a navíc odmítají zkoumat následky trestného činu na její psychice. Kolikrát já už od policie i soudu slyšela variaci na větu: Paní doktorko, on/ona byl/a přeci už blázen předtím, jak my asi máme poznat, co se změnilo? Psychické onemocnění však člověka činí oproti zdravé populaci velmi často více zranitelným, a to i v pozici oběti trestného činu. A tedy by se o to více měly následky na jeho psychice a životě zkoumat a následně ohodnotit finančně na úkor pachatele.
Dalším častým problémem je nerespektování zvláštních potřeb lidí s handicapem před orgány činnými v trestním řízení. Setkala jsem se třeba s případem, kdy oběti na vozíku nechtěl soud umožnit pauzu při výslechu, přestože to ze zdravotních důvodů velmi potřebovala. Stejné to bylo s obětí znásilnění s těžkou posttraumatickou stresovou poruchou, kterou chtěl soudce vyslýchat v přítomnosti stíhaného pachatele, protože přeci mají společné děti, a tudíž by se měli mezi sebou nějak dohodnout a naučit se spolu vycházet…
Česká justice má zkrátka problém pochopit, že lidé s handicapem potřebují její větší pomoc a zásadní respekt, a že tu je ona pro ně, a ne naopak. A že znevýhodnění lidé se nevyskytují u soudů proto, aby dělali problémy a komplikovali justiční proces, ale že jsou běžnou součástí populace. A že s nimi musí být nakládáno tak, aby byla plně zachována jejich práva. I když to pro dotyčné orgány znamená nějakou tu práci navíc.
Vyplatí se to. Víra ve spravedlivý svět a v soudní spravedlnost, v to, že byla v trestním procesu zachována, je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si potřebují oběti závažných trestných činů od soudu odnést. Je to nezbytná podmínka jejich psychického uzdravení z následků trestného činu.
