Tři z osmnácti. Nová vláda nedává naděje, že ženský hlas bude v politice víc slyšet
Prosimvás, nezlobte se, že zase otravuju, ale já se chtěla zeptat, máte ve vládě nějaký ženský? A mohla bych je vidět? Tři, říkáte? A není to málo?
Zakroužkuj ženu. Jedna z předvolebních iniciativ pomohla vynést do nové české sněmovny rekordní počet žen, je jich tu 25 procent. Markéta Pekarová-Adamová usedne i na postu předsedkyně sněmovny (jako druhá žena v české historii) a mezi pěti místopředsedy jsou hned tři ženy – Olga Richterová, Věra Kovářová a Jana Mračková Vildumetzová. Zdánlivě samé dobré zprávy. Anebo taky ne – protože v osmnáctičlenné vládě zřejmě zasednou ženy pouze tři. A to je příliš málo na to, aby řešení ženských témat dostalo prostor, který mu náleží. A navíc – opravdu jsou ta témata jen ženská?
Vláda chce prý podpořit flexibilnější pracovní podmínky – ale zároveň svým složením vysílá až příliš dobře čitelný signál: že na ženách a jejich hlasu zase tolik nezáleží.
Jednou z priorit nové vlády je podle její koaliční smlouvy oblast rodinné politiky, mimo jiné důraz na sladění rodinného a pracovního života. Víme už dávno, že to je problém, který se v českém kontextu týká zejména žen. Vláda chce prý podpořit flexibilnější pracovní podmínky – ale zároveň svým složením vysílá až příliš dobře čitelný signál: že na ženách a jejich hlasu zase tolik nezáleží.
Musím se starat o rodinu
V nové vládě zasednou Jana Černochová na pozici ministryně obrany, Anna Hubáčková na pozici ministryně životního prostředí a Helena Langšádlová jako ministryně pro vědu, výzkum a inovace. V nové vládě tak zasedne dokonce méně žen, než kolik jich bylo k vidění v té předchozí. I tak zamrzí, že konzervativní ODS v čele s budoucím premiérem Petrem Fialou nejspíš ani nenapadlo, že tak nízké zastoupení žen bude působit divně.
Kroužky pro ženy
Výzva ke kroužkování žen na kandidátkách politických stran vyvolávala slova podpory i jednoznačného odporu. Kolem myšlenky dát letos preferenční hlas kandidátkám prostě jen proto, že jsou ženy, vzniklo mnoho kontroverzí. Co k nim říká tvář iniciativy Johanna Nejedlová?
Proč má smysl dát preferenční hlasy ženám, vysvětluje Johanna Nejedlová
Podobně jako to nenapadlo nyní už vládní dvojkoalici Pirátů a Starostů, když v květnu, ještě před volbami svůj program představovala v sevřeném šiku mužů krytých pouze rozpačitě se usmívající Olgu Richterovou. Činila tak tehdy pod heslem „Vraťme zemi budoucnost“. Budoucnost v podání rovných příležitostí pro muže a ženy je ale v Česku stále ve hvězdách. U vlády, která se chce soustředit mimo jiné na stavění mostů a hodnotový rozměr vládnutí, je to tragické zjištění.
Z minimálního zastoupení žen v české politice ale nemůžeme vinit jen vládní strany. Poučný je v tomto směru rozhovor Respektu se senátorkou Šárkou Jelínkovou z minulého týdne. Původní kandidátka KDU-ČSL na post ministryně práce a sociálních věcí tu vysvětluje, proč se nakonec rozhodla nabídku vládního postu nepřijmout. Otevřeně mluví o nutnosti postarat se doma o rodinu, což se s vládním postem jen těžko kloubí.
Jistě není náhodou, že další čelné ženy v současné politice jsou buď bezdětné, nebo mají už děti skoro dospělé. To ostatně tematizovala i budoucí ministryně životního prostředí Anna Hubáčková, když pro iDnes řekla, že se přijetí funkce nebojí. „Mám děti dospělé. Stanovisko manžela bylo pozitivní, byl více nadšený než já.“ Dovedete si představit, že by podobná věta zazněla v českém veřejném prostoru od muže-politika?
Neblahé déja vu
Sestavování nové vlády mne zastihlo uprostřed téměř měsíční karantény, kterou jsem absolvovala se svou pětičlennou rodinou. Covid jsme si (navzdory očkování) předali postupně s manželem i dvěma prvostupňovými dětmi (třetí prvostupňové dítě vyšlo z karantény naštěstí negativní a umožnilo nám tak nepřekročit měsíční interval).
Když jsem znovu po několika měsících lepila písmenka do pracovních sešitů, vyhledávala si rozklad čísel a podrobnosti o Karlovarském kraji, odbíhala ke sporáku či tišit dětské bitky, a pak pokoutně usadila děti k pohádkám a tabletům, abych měla alespoň chvíli klidu na práci, zažívala jsem silný pocit déja vu.
Mělo by být ve vládě více ministryň?
Už to budou skoro dva roky, co tahle země prošla v souvislosti s covidem bezprecedentním zavřením škol. Nekonečné měsíce doma s dětmi trávily především ženy. Zatímco v zahraničí se k uzavření škol sahalo až jako k poslední možnosti ochrany před šířením viru, v Česku to byla jedna z prvních. A vládním představitelům bylo lhostejné, že tohle opatření dopadlo právě na ženy. Bralo se jako automatické, že budou doma s dětmi, že nechají stranou svou práci a na celé dny skončí doma, protože ekonomika musí přece dál šlapat. A té vládnou muži, jako tolika jiným oborům v Česku.
Dalo by se namítnout, že nová vláda bude přece lepší než ta Babišova, je to vláda demokratická a zodpovědná. Jenže návrhy na opětovné uzavření škol prosakují veřejným prostorem i nyní, jakkoliv se v řadě vyspělých zemí boj proti covidu obešel i bez nich. Není to totiž problém politického zastoupení na čelných pozicích této země, ale toho genderového. Žádnou soudnou ženu, která má reálnou zkušenost s péčí o rodinu, by po dvou letech sezení na dvou židlí kvůli uzavření škol nenapadlo, že by podobný návrh mohl znovu projít.
Nezastupitelný osobní prožitek
Bylo by to všechno jinak, kdyby měly ženy v Česku větší rozhodovací pravomoci? Kdyby jich ve vládě či poslanecké sněmovně, v těchto tradičně pánských klubech padesátiletých, od reálného života často odtržených mužů, zasedl větší podíl? Získala by pak každodenní neviditelná ženská práce uznání či pozornost vládních a poslaneckých kruhů? Padaly by konečně odpovídající tresty za případy sexuálního násilí na ženách či dětech? Začaly by se razantněji řešit případy sexuálního násilí, jako je (jen za posledních pár měsíců) kauza Dominika Feriho, bezprecedentní případ psychiatra Cimického či všechny ty drobné každodenní „vtipné“ narážky na sociálních sítích či dickpics v našich schránkách?
Jedna za všechny
Pojem tokenismus se ve společenskovědní literatuře i běžné diskuzi relativně často používá, s největší pravděpodobností jste se s ním už setkali. Nesouvisí to ovšem s Minecraftem ani přihlašováním k bankovnímu účtu. Naopak to silně souvisí se stereotypy různého druhu, diskriminací a skleněným stropem. Příběh o růži v trní právě začíná.
Česká politická kultura, setrvávající posledních třicet let takřka ve stejných pozicích a strikturách, má příliš velký vliv na příliš mnoho životů. Ženy tvoří polovinu české populace – v tom světle je „úspěch“ s jejich čtvrtinovým zastoupením ve sněmovně jen relativní. Ženy mohou z pozice poradkyň, nezávislých odbornic či jako osobnosti veřejného života mluvit o problematice domácího násilí, o mentální zátěži svého každodenního života, o potřebnosti rozšíření dětských jeslí i o dalších takzvaně „ženských tématech“ – ale až osobní prožitek těchto často bolestivých témat je ale tím, co může pohnout ledy. Tento osobní prožitek většina mužů nemá – a poslanci či členové vlády odtržení svou prací často zásadně od svých rodin už teprve ne.
Iniciativa Zakroužkuj ženu na svých stránkách píše: „Ženy a muži mají různé zkušenosti. Tu mužskou už v politice zastoupenou máme. Ta ženská častěji zahrnuje řešení péče o rodinu a zdraví, vzdělávání nebo bezpečného pohybu ve veřejném prostoru. Větší podíl žen ve Sněmovně znamená rozhodování, které lépe zohledňuje potřeby všech.“
V aktuálním magazínu Heroine vyzývá Šárka Homfray novináře, aby zkusili klást i mužům ve sněmovně či vládě obvyklou otázku pro ženy političky: Jak se vám daří skloubit práci s péčí o rodinu? A nestýská se vám po vašich dětech? Jak to bez vás doma zvládnou? Pro většinu vládních představitelů či poslanců to budou nepříjemné nebo nepochopitelné otázky. Pro většinu českých žen je to ale každodenní realita. S novou vládou pro příští čtyři léta zřejmě bude dál stejně trpká jako dva covidové roky...
