Tátové na rodičovské. Neexistuje důvod, proč by to muži neměli zvládnout
Tradiční role mužů a žen ve spojení s péčí o malé děti a domácnost přestávají dávat smysl. Některým mužům přijde samozřejmé, že se o společné děti a společnou domácnost starají s partnerkou společně. Jiní muži se těmto změnám někdy až agresivně brání: Péče je přece ženská práce a nutit do ní muže je proti přírodě. Který přístup „mužnější“? A který preferují a do budoucna zřejmě u svých partnerů budou preferovat ženy?
Minulý týden jsem krátce po sobě potkala na své twitterové zdi dva rozhovory s muži, kteří mimo jiné mluvili o otcích na rodičovské dovolené. Podle Marka Hermana, tělocvikáře, lobbisty za hazard a samozvaného odborníka na výchovu malých dětí, je naprostý nesmysl, aby muži chodili na rodičovskou dovolenou, protože se nezvládnou láskyplně a něžně starat o své dítě. Na jiném kanále vedle toho mluvil chirurg Tomáš Šebek o tom, že je na rodičovské dovolené se dvěma nejmladšími dětmi už rok, moc si to užívá a každému tátovi by to doporučil.
Není těžké postavit si tyhle dva postoje vedle sebe a vidět je jako archetypy dvou různých druhů maskulinity a přístupu mužů k rodičovství a péči o malé děti.
Někteří muži jsou hrdí na své tvrdé a necitlivé chlapáctví a trvají na tom, že ze strany otce je třeba vnášet do výchovy hlavně sílu a řád. Řeči o biologicky dané ženské něžnosti a mužské síle ale představují spíš emoční nevyzrálost a sobectví.
„Muž rodičovskou nezvládne, dítě patří k mamince“
První myšlenkový proud si zakládá na biologickém a pohlavním esencialismu, který mužům a ženám připisuje pevně dané, neměnné a jasně oddělené charakteristiky. Žena-matka je něžná a zahrnuje dítě láskou. Muž-otec takový není a být nesmí. Je spolehlivý, rozhodný, zatěžuje a zoceluje dítě, určuje pravidla a řád, vnáší do výchovy hrubost. O malé děti se nedokáže postarat a hlavně nemá dětem vyjadřovat něhu a lásku. (Podle Marka Hermana je doslova nebezpečné, aby otec říkal dětem, že je má rád).
„Být na rodičovské je pro muže super, vytvoří si vztah s dětmi odmalička“
Když posloucháte rozhovor s Tomášem Šebkem, nezdá se, že by péči o malé děti nezvládal. O čase s nimi i o péči o domácnost mluví radostně, spokojeně, sebejistě a hrdě. Rodičák si chválí a doporučuje ho. Se svou ženou se napříč týdnem v péči střídá a občas si odskočí pracovat. Nic nenaznačuje, že z takového prostředí vzejdou děti nějak pokřivené, neschopné v džungli života přežít.
Měli by se rodiče alespoň na část rodičovské dovolené povinně vystřídat?
Tento přístup představuje muže, kterému nejde jen o tom, aby měl status otce a splněnou svou společenskou „povinnost“. Chce s dětmi trávit intenzivní a kvalitní čas hned od narození. Přijde mu přirozené, že se v péči o děti a domácnost vystřídá se svou ženou, protože objektivně opravdu neexistuje důvod, proč by to neměl zvládnout stejně jako ona. Když to tak oběma vyhovuje.
Co je pro muže ponižující?
Někteří muži jsou hrdí na své tvrdé a necitlivé chlapáctví a trvají na tom, že ze strany otce je třeba vnášet do výchovy hlavně sílu a řád. Řeči o biologicky dané ženské něžnosti a mužské síle ale představují spíš emoční nevyzrálost, sobectví a neochotu vystoupit z tradiční komfortní zóny, tušení náročnosti péče a pocit ponížení – péče o malé děti přece není pořádná „mužská práce“.
Kromě toho, že takoví muži ponižují sebe samé jako jednotlivce, ponižují vlastně také celé mužské pokolení. Muž dokáže přehazovat desítky milionů investic, vést firmy o stovkách či tisících zaměstnancích, vytvářet legislativu a rozhodovat o osudech celých států. Muž je schopný, rozhodný, orientovaný na výkon a řešení. Ale když dojde na pláč dvouletého dítěte, je v koncích? Neporadí si se špinavou plenou? Nezvládne dvacetkrát za sebou postavit věž z kostek? To nedává smysl. Co je vlastně pro muže víc ponižující: postavit se sebevědomě k práci, která se dříve považovala za ženskou, nebo být tím, kdo se „nezvládne“ starat o dítě, které zplodil, a o domácnost, ve které žije?
Po čem touží ženy?
Nemohu samozřejmě mluvit za všechny ženy. Jistě jsou takové, které preferují chlapa emočně nepřístupného, který dětem nikdy neřekne, že je má rád, ale nastolí v rodině řád a pravidla. Jsou ženy, které chtějí být doma s malými dětmi a pečovat o domácnost na sto procent. Osobně ovšem znám jen ty, které to tak nemají. O péči o děti i domácnost se chtějí s partnerem dělit a chtějí chlapa, který dokáže děti zahrnovat láskou, bezpečím a přijetím. Muži, kteří se štítí přebalování nebo „neumějí“ používat pračku, jim připadají spíš neschopní a nesamostatní. Naopak ti, co se umějí a chtějí podílet na péči, jsou pro ně o to přitažlivější.
Čímž se opět vracíme ke krizi mužství. Společnost stojí na křižovatce a máme dvě možnosti: trvat na jasně oddělených pohlavních a genderových rolích a vymlouvat se, že biologicky je nesmysl, aby muži pečovali o malé děti. To je cesta, kterou volí ti, co tak často nadávají, že „svět se v pr*el obrací“, a zlořečí „militantní feministky“. Druhá možnost je přistoupit na to, že svět se prostě mění a tradiční dělení činností mezi muže a ženy se smazává.
Všichni muži (#NotAllMen) se tomu přizpůsobit nemusejí. Nikdo je nebude nutit s pistolí u hlavy. Ale ať se pak nediví, že po nich bude klesat poptávka, protože více žen bude volit ten druh maskulinity, ve kterém je místo i pro péči.
