Princezna, která má vlastní firmu: výchova dcer k rovnosti je někdy tanec v minovém poli

„Tati, ta paní tomu velí? Je tam nejdůležitější, viď?“ zeptala se mě znenadání dcera na koncertě. Na pódiu festivalu hrála pětičlenná kapela v čistě mužském složení. Paní, na kterou se mě dcera ptala, stála na kraji pódia. Kapelu přivezla a starala se o to, aby měla vše potřebné.

Byli jsme na festivalu, který se zaštiťoval progresivními hodnotami a rovností, a já nevěděl, co mám dceři odpovědět. Mrzelo mě, že i v takovém prostředí už ve svém věku vidí nerovnosti, které jí na podprahové úrovni ukazují, kde je její místo; byl jsem ale také pyšný na to, že ji vůbec nenapadne, že by žena automaticky měla mít nějakou pečující podpůrnou roli, zatímco muži jdou dělat to hlavní.

Vychováváme dceru tak, jak sami žijeme – tedy aby svůj život nenechávala omezovat genderovými stereotypy. Schválně píšu a teď zdůrazňuji, že genderovými, tedy takovými, které na pohlaví naroubovala společnost. A to zpravidla ne podle faktických omezení daného pohlaví, ale podle toho, jak se to hodilo aktuální vládnoucí vrstvě. Víme, že jí život připraví některé nespravedlivé překážky, které by jako kluk před sebou neměla, jako je pay gap nebo skleněný strop, ale chceme, aby si další takové překážky nestavěla sama.

Taková výchova je ale balancování na ostří nože. Na jedné straně to podle nás znamená, že od určitých stereotypů je potřeba ji – alespoň v raném věku – odstínit. Především se to týká méně viditelných a podprahových způsobů, jako je zobrazení mužských a ženských rolí v pohádkách apod. Téměř každou pohádku, kterou jí čteme, musíme tak trochu upravit do moderní podoby: princeznu si princ nechce vzít proto, že je hezká, ale proto, že je chytrá, má doktorát a vede vlastní firmu. V manželství se s princem dělí o domácí práce půl napůl atd. Protože to při čtení měníme v reálném čase, není to vždycky snadné, ale po čase se na to dá zvyknout.

Pak je tu druhá stránka věci. Pokud na sebe nemá nechat genderové stereotypy působit, musí o nich vědět. Už jen proto, že se jim ve svém životě nevyhne. To znamená reagovat na situace, kdy se je na ni někdo snaží uplatnit, vysvětlit jí, co se zrovna děje, že to je jen stereotyp, a povzbudit ji v tom, aby si to nenechala líbit, pokud nechce. A to všechno tak, abychom neurazili člověka, který to celé – nevědomky nebo bez zlé vůle – spískal.