Nejočekávanější film se Stylesem měl velké ambice. Inspiroval se i filozofií nenávisti vůči ženám
V jednom z nejočekávanějších filmů tohoto podzimu Harry Styles a Florence Pugh v hlavních rolích lákají dospívající i starší diváky na atmosférický dobový zážitek se znepokojivými prvky. Výsledek nejspíš trochu překvapí všechny, ale potěší jen některé. Nakonec je To nic, drahá kvalitní mainstream, má ovšem vyšší ambice, než na jaké skutečně stačí.
Málokterému filmu se za poslední rok dostalo tak velké pozornosti jako dramatu To nic, drahá. Pro mnohé filmové fanoušky to bylo překvapení, protože krom hvězdného castingu snímek režisérky Olivie Wilde působí spíše jako ambiciózní umělecký projekt, které většinou vyvolávají zájem spíš u užšího publika.
Dramata mezi hereckými kolegy a režisérkou samotnou byla nicméně natolik šťavnatá, že se dostala až na titulní stránky bulvárů. Údajný plivanec světové popové hvězdy Harryho Stylese do klína herce Chrise Pinea či podivné lhaní o tom, že Wilde vyhodila z placu původního představitele mužské titulní role Shiu LaBeoufa, byly natolik konfliktní aféry, že se jim na internetu v podstatě nedalo vyhnout.
Podívejte se na fotografie z filmu:
U LaBeoufa je pak kontroverze o to větší, že byl nedávno kvůli svému násilnému chování v osobním životě stažen z toho profesního, a tak se zdál být jednoduchým cílem, ale nakonec se ukázalo, že režisérka v té době vyloženě usilovala o to, aby na place zůstal. Florence Pugh se navíc odmítla zúčastnit oficiální propagace filmu, což vedlo k dalším fanouškovským konspiracím, co se na tom skandálním natáčení vlastně všechno dělo.
Nicméně po všech klepech a kontroverzích, kterými internet notnou dobu žil a o kterých už vyšlo i u nás několik detailních článků, tu máme vlastní snímek. Premiéra se odehrála slavnostně na prestižním benátském festivalu a do českých kin vstoupil nyní na konci září. Stálo ono napjaté čekání za to?
Utopická vize dokonale fungující společnosti
Odpověď není vůbec jednoduchá. Není přehnané říci, že zmiňované mediální eskapády se promítly do výsledného hodnocení filmu, který od zahraničních recenzentů dostával průměrné až podprůměrné známky. Kritické hodnocení by nejspíš bylo přívětivější, nebýt toho, že kolem sebe snímek způsobil rozruch a obestřela ho aura očekávaného hitu. Wilde, známá spíše jako herečka (u nás hlavně ze seriálu Dr. House), ostatně seděla na režisérském křesle už podruhé a její debut (česky nešťastně nazvaný Šprtky to chtěj taky, v originále Booksmart) sklidil svého času notné ovace, což jenom podněcovalo zvědavost, jaké karty vyloží. A je nutné říct, že umělecké ambice Wilde byly tentokrát opravdu vysoké. Možná až příliš.
Po chytré coming-of-age komedii přichází režisérka s mnohavrstevnatým snímkem, který se tváří jako dobové drama odehrávající se někdy na konci padesátých let. Hlavními hrdiny jsou manželé Alice (Florence Pugh) a Jack (Harry Styles) Chambersovi. Žijí v jakémsi utopickém předměstí plném nádherných středostavovských vil. Všude kypí zeleň a každý dům disponuje nádhernou a dobře udržovanou zahradou. Ve městě je jen několik obchodů a sportovních středisek, ale všechny jsou krásné a designové. Slunce svítí bez přestání a budovy do jedné postavili s obrovskými francouzskými okny, skrze něž interiéry zaplavuje světlo. Toto idylické předměstí je nějakou záhadou umístěné uprostřed jinak vyprahlé kalifornské pouště. Nikde jinde kromě vymezeného prostoru, kde žijí místní obyvatelé, taková hojnost flóry není.
Lidé jsou skutečně šťastní, jen když mají v životě řád
Už to je samo o sobě podezřelé. Celé městečko navíc spadá pod tzv. Victory Project – všichni mužští obyvatelé pro něj pracují, jenže co tam doopravdy dělají, je přísně tajné. Jejich šéfem je charismatický lídr Frank (Chris Pine), který zaměstnance často zve na bujaré večírky a rád vede dlouhé proslovy o důležitosti řádu a o boji proti chaosu, nepříteli lidského štěstí. V něčem tak ono utopické místo od začátku připomíná kult a už od první třetiny je jasné, že ve Victory bude něco v nepořádku.
Wilde v rozhovoru pro Interview Magazine přiznala, že postava Franka je inspirována kanadským psychologem a self-help guru Jordanem Petersonem. Pro ty, kteří jsou alespoň trochu seznámeni s jeho názory a východisky, to je ve filmu zjevné. Peterson je dnes vnímán především jako filozof incelů, tedy mužů žijících nedobrovolně v celibátu a často také v nenávisti vůči ženám. I když bychom v některých psychologových přednáškách našli i složitější tematiku, sám se na dané označení zredukoval svými pozdějšími videi, v nichž volá po návratu ke starým a jednodušším pořádkům a jasnějším rolím mužů ve společnosti. Ti se prý v novém, rovnějším nastavení mezi pohlavími cítí zmatení a frustrovaní.
Vizuální slast a taneční sladěnost
Frankova touha po komunitě lidí, která žije v harmonickém řádu a kde má každý svou jasně stanovenou roli, se promítá i do zdaleka nejsilnější stránky filmu: do té audiovizuální. To nic, drahá točil dvorní kameraman Darrena Aronofského Matthew Libatique (Fontána, matka!, Černá labuť ad.) a na výsledku je to poznat. Každá jednotlivá kompozice má svůj význam. Pracuje se s negativním prostorem pro zdůraznění osamělosti postav, ale stejně tak se stísněností koridorů jako symbolikou jejich úzkostlivosti. Nejvýraznější inspirací pro výsledný obraz filmu byl režisér a choreograf Busby Berkeley, proslavený především svými muzikály z první poloviny třicátých let a tzv. kaleidoskopickým tancem. Na jeho dílo tu je zjevně mnohokrát odkazováno.
Zatímco muži odjíždějí v dokonalé choreografické symetrii ve svých nádherných retro autech různých pastelových barev kamsi za záhadnou prací, ženy zůstávají v domcích a věnují se domácím pracím při poslechu Frankových utopických myšlenek o ideálním životě, které hrají z rádia. (Není těžké se pousmát nad tím, jak moc to připomíná úklid či vaření v dnešní době, kdy si i autor tohoto článku často pouští podcasty o sebezdokonalování, aby byly i tak běžné činnosti naplněné významem.) Občas ve svém volném čase navštěvují kurzy tance vedené Frankovou manželkou Shelley (Gemma Chan). Ty jsou naprostým zosobněním Berkeleyho choreografického přístupu s předem určenými pohyby, které místní hospodyně bez jediného zaváhání dělají v bezchybném souladu jako stroje. Je v tom určitá krása, ale taky silná znepokojivost.
Hrdinka Alice začne postupně zjišťovat, že ve světě Victory Projectu není nic takové, jak se zdá.
Pokud by se filmu nepovedlo nic jiného, zůstal by zajímavý už jen pro svůj do posledního detailu vymazlený vizuál. Fikční svět je tu jakési živoucí muzeum poválečné Ameriky, dotažené do estetické slasti. Každý dům je plný krásných abstraktních obrazů a nádherného nábytku. Neustále tu hraje gramofon (pohyb jehly k vinylu je opakovaným vizuálním motivem) s příjemnou dobovou hudbou a konání postav je rámováno v těch nejpropracovanějších kompozicích, i když jde třeba o násilné akční scény.
Láska nemá řád, scénář taky ne
Z hlediska příběhu se ovšem o To nic, drahá píše těžko, protože v určitou chvíli film zcela změní žánr a na tom, jestli divákovi tato náhlá změna sedne, záleží, jak si celkový zážitek užije. Bez zbytečného prozrazování stačí říct, že hrdinka Alice začne postupně zjišťovat, že ve světě Victory Projectu není nic takové, jak se zdá. Wilde sama se odkazuje třeba na Truman Show (1998) nebo Stepfordské paničky (1975).
Většinu snímku sledujeme Alicino pátrání po tom, co se v uzavřené komunitě vlastně děje a co za práci inženýři v továrně provádějí. Mezitím probíhají večírky a veselí i vášnivé intimní scény mezi ní a jejím manželem Jackem. Intimita se ale později přesune do konfrontace, jelikož už spolu nesdílejí náhled na svět, v němž žijí. V určitou chvíli tak je To nic, drahá jakousi interpretací Rosemary má děťátko (1968) a autorka nás stejně jako kdysi Polanski z velké části nechává v nevědomí, jestli její hlavní hrdinka ztrácí rozum, nebo přichází na opravdovou povahu zvráceného světa, ve kterém žije.
Film se snaží klást zajímavé otázky, jenže věnuje tak dlouhou část pouhé expozici toho, jak tamní svět funguje, a pak ještě delší opakovaným vyšetřováním Alice, že když přijde na reálné odhalení, co se děje, jsme už téměř na konci. Ten je uspěchaný a v mnoha ohledech divácky neuspokojivý. Wilde se snaží ze všech sil utáhnout všechny šrouby vyprávění tak, aby dávalo smysl, ale porušuje u toho mnoho logických pravidel, která si z podstaty své dystopie sama nastavila.
Na začátku se snaží ukázat milostný příběh jednoho manželského páru, jehož vztah se rozpadá, ale v polovině děje na to zapomíná – přitom prostor pro skutečně intenzivní dialog mezi dvěma partnery by se našel. Láska sice řád často nemá, a tak Jack s Alice ve své vášnivosti popírají, co jim hlásá vůdce, ale když se ukáže, že cit jako takový pro budoucnost nestačí, nemají žádné nové hodnoty, kterými by nahradili ty, co ve světě Victory Projectu existují. Dobrý scénář by řád a strukturu mít měl a zde se po cestě obojí ztratilo.
Nechat se unášet a raději nic víc
V něčem je proto To nic, drahá paradoxně stejně myšlenkově neúprosný a jednoduchý film, jako jsou Petersonovy přednášky. Wilde má svůj názor, který tezovitě v průběhu víc než dvou hodin prezentuje, ale tento názor je jen opak a vzdor ideologii, kterou přednáší místní vůdce. Nenabízí nová východiska a nápady, kam směřovat dál. V určitou chvíli se zaobírá přepracovaností a odtažitostí párů žijících v pozdním kapitalismu, ovšem když přijde na lámání chleba, problém relativizuje a raději nechá hrdinku toužit po statusu quo.
To nicméně neznamená, že se nejedná o zábavný film. V momentě, kdy nad ním přestaneme příliš přemýšlet a jen se necháme unášet vizuálem, hudbou, silnými hereckými výkony (včetně Stylese, který má své limity, ale rozhodně není vyloženě špatný, jak se často píše) a podivností toho, co se na plátně děje, je to letos další velmi kvalitní mainstream. Jen je kouzlem nezáměrné ironie, že snímek hlásá, jak je důležité vše důkladně zpochybňovat, a přitom právě v jeho případě je lepší se raději nad celkovým významem příliš nezamýšlet. Nedopadlo by to v jeho prospěch.
