Reality show Love is Blind nás vrací do vztahového středověku

Málokoho tedy asi minul poslední hit Netflixu, reality show Láska je slepá (Love is Blind). Ta se sice tváří revolučně a pátrá po odpovědi na otázku, zda se člověk může zamilovat, aniž by někdy viděl objekt jeho vášně, ale nakonec zase tak převratná není, a rozhodně ne způsobem, který slibuje. Jako materiál na trénink bingeování poslouží dobře, revolučního na ní není zhola nic. Vlastně je revoluční tak málo, že stojí za zamyšlení, jak vůbec může být tak úspěšná.

Třicet dní od prvního rande k oltáři

Deset dílů sleduje třicet atraktivních lidí mezi 25 a 35 lety z americké Atlanty. Jak už to v reality shows bývá, na začátku se účastníci nastěhují do jednoho domu, ale muži a ženy bydlí odděleně a setkávají se pouze po dvou ve speciálních buňkách rozdělených neprůhlednou stěnou. Mohou si spolu povídat, ale navzájem se nevidí. První epizody začínají jako klasický speed dating, kdy se obě pohlaví poznávají skrze série rychlých otázek. V druhé epizodě se začne rýsovat scénář. Účastníci mají deset dní na to, aby spolu v buňkách konverzovali. Ale jen ti z nich, kteří se rozhodnou vzít to vážně a pouze na základě těchto konverzací se zasnoubit, mají dovoleno se i osobně setkat.

Dalších deset dní stráví páry, které prošly úvodním testem, na prázdninách v tropickém resortu, a následně dalších deset dní společně bydlí, navštěvují rodiny a seznamují se s kamarády. Den třicátý přináší předstoupení před oltář, ovšem až do poslední chvíle není jasné, kdo opravdu řekne ano. Bez toho scénáristického dramatu na závěr je to velmi banální klasická vztahová peripetie, kterou většina z nás zažije v průběhu několika let, zhuštěná do jednoho měsíce.

Nudní lidé kladou nudné otázky

První epizody jsou autenticky zábavné, účastníci se v nich pokouší o upřímné konverzace, kladou si rádoby složité otázky, a je docela milé sledovat, jak se někteří postupně sbližují třeba na základě společného smyslu pro humor. Moderátoři nás neustále upozorňují, že se díváme na jakýsi experiment, který má odpovědět na otázku, zda je láska skutečně slepá, tedy zda se můžeme zamilovat naprosto bez ohledu na fyzickou atraktivitu, na základě porozumění a společných hodnot.

Problém ovšem je, že téměř všichni zúčastnění jsou nudní lidé bez osobnosti, kteří si žádnou opravdu hlubokou otázku navzájem položit nedokážou, pokud za hlubokou otázku nepovažujete například „ co tě naposledy rozplakalo?“ Což není překvapivé, protože inteligentní člověk s kapacitou vést hlubokou konverzaci najde padesát důvodů proč se nikdy nepřihlásit do reality show dřív, než ráno dopije kafe. Nicméně právě při prvních dvou epizodách mě nejčastěji napadlo, že podobný experiment s lidmi, kteří mají co říct, by mě nejspíš bavil, a představa, že mám možnost někoho doopravdy poznat jenom skrze konverzaci a bez vyrušování čímkoliv z reality včetně fyzického vzhledu, mi připadá rozhodně zajímavá. Akorát ti lidé, kteří se o to na obrazovce zrovna pokoušejí, prostě moc zajímaví nejsou.

První zasnoubení se odehraje hned zkraje a člověk se tedy může záhy bavit i tím, že přemýšlí, zda tomu soutěžící opravdu věří, když se slzami v očích vyznávají lásku někomu, koho nikdy neviděli a znají ho přesně tři dny. Ale pořád je to ještě zábava. Relax v romantickém mexickém resortu, kam jsou promptně vyexpedovány páry, jejichž láska se na druhé straně buňky ukázala být opětována a zasnoubení tedy proběhlo, je – opět nepřekvapivě – dalším sítem. Po pár dnech někteří odpadnou, protože zjistí, že jejich vysněný partner není materiál k oltáři, ale někdo, s kým si nemají vůbec co říct. Zároveň tady ale končí ta nevinná zábava a občas člověku lehce zatrne.

Opilost, rasismus a nenávist

Pro mě osobně byla naprosto nepochopitelná a téměř nekoukatelná hádka páru, který řešil informaci o tom, že jeden z nich je bisexuální. Skončí to sprostým pořváváním, a je to taková přehlídka netolerance a omezenosti, že si divák začne připadat až trochu provinile. Stejně tak je už za hranicí guilty pleasure sledovat účastnici Jessicu, která má naprosto evidentní problémy sama se sebou a s alkoholem. Téměř v žžádné scéně ji nelze vidět bez vína v ruce, opilost hraje v jejím „vztahu“ s o deset let mladším fitness trenérem Markem podstatnou roli, a je to tak spíš voyeurská exploatace cizího neštěstí. Nevím co si myslet o dramaturgickém rozhodnutí podobné excesy nijak nekomentovat, ale o etice celého žánru reality TV to dost vypovídá.

Too Hot To Handle dovádí do úplně absurdního konce to, co Love is Blind začala - představu, že ultimátním životním štěstím je nezkažená, čistá a romantická láska, odehrávající se striktně v limitech heterosexuálního monogamního vztahu. Sex a fyzická atraktivita jsou tak trochu hřích, který onu čistou lásku špiní a znemožňuje jí být skutečně smysluplnou. Až Netflix přijde s reality show o tom, jak vydržet být pannou až do svatby, asi nebudu překvapená, ale místo binge-watchingu si radši znovu přečtu Příběh služebnice.

Podlehnout kouzlu reality show, které předstírají uvěřitelnost a autenticitu, je v tomhle případě hrozně jednoduché. Představa romantické lásky jako ultimátního štěstí je v nás hluboce zakořeněná, přestože spousta historiků upozorňuje, že tu rozhodně není odjakživa. Naplnění života skrze osudovou lásku je od Tristana a Isoldy přes Romea a Julii až k Elizabeth Bennett a panu Darcymu nejzákladnější koncept západní literatury a kulturní tvorby obecně. Problém ale je, když se tenhle model, navíc ve striktně omezené heteronormativní podobě muže a ženy podobného věku s přísným nárokem na monogamii začne považovat za tu jedinou správnou cestu ke štěstí. A to je představa, kterou se nám snaží scénaristé Netflixu podsunout, aby následně vydělali na tom, jak zoufale se za ní celé lidstvo pinoží a jak dobře mu dělá sledovat, jak to někomu vyšlo aspoň na plátně.

Nárok na štěstí nemají mít jen Romeo a Julie

Zneklidňující na tom je, jak je tahle představa konzervativní. Páry stejného pohlaví v mnoha případech řeší podobnou vztahovou dynamiku jako ty heterosexuální, i když v mnohem složitějších společenských i osobních podmínkách. Tlak na párové monogamní štěstí se tak na ně může také vztahovat, ovšem ve výběru Netflixu se nějakou náhodou žádný stejnopohlavní pár neocitl. Scénaristé si ani nedokázali odpustit prezentaci bisexuality jako „šokujícího problému“. Nejvíc by mě ale zajímalo, co si z toho mají odnést lidé, kteří v páru žít nechtějí nebo nepotřebují. Spousta z nich v současném společenském klimatu skončí nešťastných, protože mají pocit, že je s nimi něco špatně, když se do párové škatulky prostě nedokážou vejít. Spousta lidí je ve vztazích nespokojená, protože si od vztahu slibují smysl života a spasení, a takovým nárokům žádný partner nikdy nemůže dostát. Jenže všeobecně sdílená a populární kulturou posilovaná představa ultimátního párového štěstí je často silnější než my.

A co lidé v polyamorických vztazích? Co lidé, kterým nevyhovuje monogamie? Co lidé se specifickými sexuálními potřebami, které nelze v rámci takhle úzce pojatého konceptu partnerského vztahu naplnit? Od nejvlivnější streamovací platformy současnosti s téměř neomezenými dramaturgickými a produkčními možnostmi bychom přece měli očekávat, že bude svazující stereotypy rozbíjet, nikoliv posilovat. Dočkáme se někdy reality show o tom, jak je v životě důležité přátelství a že by ho partnerské vztahy neměly zastiňovat? O tom, že umět být sám je složitější a mnohem důležitější než umět si najít partnera, ba dokonce to první je podmínkou toho druhého? Nebo aspoň o tom, že umět a chtít být sám je prostě v pořádku a single člověk může být stejně šťastný jako ten žijící v páru? Jestli to někdo v Netflixu čtete, berte to jako hozenou rukavici a nemáte zač.