Fascinace privilegiem. Proč se (ne)dívat na seriál Koruna

Během třetího listopadového týdne mi nezávisle na sobě napsalo pět kamarádek, zda se dívám na novou sérii seriálu Koruna („The Crown“) na Netflixu. Kamarádky mám různorodé, většinou se každá díváme na něco jiného, takže i když jsem se sledováním Koruny přestala po druhé sérii, protože mi vadilo, že se vystřídali herci a zmizela báječná Claire Foy v roli mladé Alžběty, byla jsem nalomená. V dnešní době kulturní všežravosti se nestává tak často, abychom všichni byli najednou pohlcení tím samým (naposledy se takhle nešlo zbavit Černobylu).

Proč zrovna královna Alžběta? začalo mi jako spoustě jiných vrtat hlavou. Pamatuju si z dětství zaujetí princeznou Dianou a zprávu o její smrti. Nicméně když princ Harry a Meghan vzali mediální narativ plně do svých rukou a jali se budovat naprosto nearistokraticky vlastní brand se vším všudy, měla jsem dojem, že kouzlo „royals“ už trochu vyšumělo. Jak ale výjimečný úspěch televizní show napovídá, ani exkomunikovaní vévoda a vévodkyně ze Sussexu nedokázali auru královské rodiny nijak významně poškodit a Alžbětina legendárně nehybná tvář nás nakonec možná přežije všechny.  

K adoraci britské královské rodiny mám – ostatně jako spousta dalších Čechů – důležitý předpoklad, a to je fascinace vším britským. Do tohohle kulturně-geografického kánonu si zařazujeme všechno od Jane Austenové přes Terryho Pratchetta, Monthy Pythony, Davida Bowieho až ke Spice Girls a Harrymu Potterovi a přiživujeme to opakovanou konzumací populárního žánru britské romcom, které přibývající šediny Hugha Granta a Colina Firtha pouze přidávají na atraktivitě.

Královská rodina je vrcholem téhle imaginární „britishness“, kterou milujeme a romantizujeme si do nekonečna. Existenci světa, ve kterém lidé s dokonalou výslovností pijí čaj o páté uprostřed panských sídel a následně jezdí na koni v krajině zelených kopců a mlhy, považujeme za uklidňující a snažíme se nepřemýšlet o tom, že je to především přežitek krutě nespravedlivého systému postaveného na extrémních privilegiích a vykořisťování.

Legendárně nudná osoba

Hlavní scenárista a autor seriálu Peter Morgan je něco jako neoficiální kronikář rodiny Windsorů už dlouhá léta. Mimo jiné napsal scénář k oceňovanému filmu Královna s Helen Mirren v hlavní roli z roku 2006 a divadelní hru Audience u královny, která se – s Ivou Janžurovou coby Alžbětou – těšila obrovskému zájmu českého publika. Morgan seriál Netflixu sám nabídnul už v roce 2013 a zástupcům streamovacího gigantu se nelze divit, že po něm skočili. Proinvestované miliony se jim nejspíš násobně vrací a podle posledních zpráv by měly vzniknout ještě dvě další série.

Morgan sám ale v rozhovoru pro New York Times možná nejlépe vystihl, co je největší předností a zároveň největší slabinou seriálu, když řekl, že „dává přednost pravdě před přesností.“ Scénář balancuje na hraně věrnosti k historickému detailu a žádná z dějových linek není úplně fiktivní, ale zároveň evidentně velmi často domýšlí a dramatizuje věci, které byly ve skutečnosti mnohem nudnější.

Morgan dost možná neměl na vybranou. Jak poznamenalo už mnoho britských novinářů, královna Alžběta je sama o sobě vskutku legendárně nudná osoba, která za desítky let svého veřejného života nikdy nedala najevo jedinou emoci a nevyřkla vůbec žádný názor. Všechny konverzace mezi členy královské rodiny jsou tedy smyšlené, stejně jako jsou smyšlené konverzace probíhající v rámci týdenních audiencí královny s premiérem či premiérkou.

Právě setkání královny a jejích premiérů tvoří do jisté míry hlavní dramatickou osu. Série jsou ohraničené působením jednotlivých vlád: v prvních dvou je hlavním hrdinou Churchill, následuje ho Harold Wilson a ve čtvrté sérii pak nastoupí Margaret Thatcher. Ta je v podání Gillian Anderson místy až půvabná. Je otázkou, nakolik se právě tady ona „pravda“ vzdaluje „přesnosti.“ To samé platí i pro Winstona Churchilla, který je nakonec vylíčen jako kladný hrdina a zachránce národa, Alžbětin přítel a spojenec. Zmínka o jeho obludně rasistických názorech (abychom zmínili jeden z mnoha problémů) se do scénáře nevešla.

Většina událostí je vnímaná pohledem Alžběty a seriál je k jejím motivacím a jednání poměrně chápavý. I když často ukazuje její chlad, nerozhodnost, neschopnost prožívat to, co prožívá většina lidí, nakonec to všechno obrousí do lidského, hřejivého a dojemného závěru. Výjimku tvořila zřejmě nejlepší a také nejděsivější epizoda třetí série o tragédii ve waleském Aberfanu, kde halda hlušiny z dolu zasypala část vesnice včetně školy. Při tragédii zemřelo téměř 200 dětí a scénář si nebere servítky s tím, jak zobrazuje Alžbětinu apatickou, nechápavou reakci a totální odtrženost od žité reality většiny jejích poddaných.

Nepříjemnou pachuť ale zachraňují herecké výkony. Diana v podání zatím neznámé herečky Emmy Corrin je od té skutečné téměř k nerozeznání, podobně parádní herecký výkon odvádí i Josh O’Connor jako Charles (snad kromě toho, že je o něco hezčí než reálný mladý Charles). Mimika, gesta, sklon hlavy, držení těla, tón hlasu, to vše se oběma povedlo napodobit téměř dokonale, stejně jako se to povedlo již zmiňované Gillian Anderson v roli Margaret Thatcher.

Na Tobiase Menziese coby korunního prince Phillipa je radost pohledět a ke cti mu slouží, že se rozhodně nesnaží být jednoznačně kladný. Olivia Colman má nezáviděníhodnou pozici, protože hraje někoho, kdo je zároveň ikona, ale nemá žádný známý osobní život. Colman se role Alžběty chopila se ctí, i když tak skvělá jako Claire Foy, která hraje mladou Alžbětu v prvních dvou sériích, rozhodně není. Naopak Helena Bonham-Carter, která nahradila Vanessu Kirby v roli princezny Margaret, je zábavná a uvěřitelná každou minutu, kterou na plátně stráví. Obecně jsou ale herecké výkony rozhodně jednou z největších předností celého seriálu a herci utáhnou i hluchá místa, která se přes všechnu vypiplanost scénáře a promyšlenou výpravu rozhodně najdou. (Dobrou polovinu třetí série někdo kráčí po chodbách paláce a rozléhá se jen ozvěna jeho kroků, přestože divák pochopil, že život v paláci je osamělý, hned po první takové scéně).

Dívat se, ale kriticky

Koruna je nakonec hlavně guilty pleasure. Divák nemůže odvrátit zrak, přestože zároveň v hloubi duše ví, že něco je tady úplně špatně. Jsme fascinovaní historií jedné rodiny a jejím neuvěřitelným privilegiem, dojímáme se nad tím, jak to privilegium způsobuje utrpení všem jejím členům, a prožíváme silné emoce s někým, kdo nedokázal uronit slzu nad stovkou mrtvých dětí. Tenhle příběh sledujeme bez dechu a máme pocit, že je to pohádka s nádechem reality a že se vlastně díváme na „skutečné hrdiny“. Fakt je ale ten, že na životě královské rodiny není skutečného téměř nic – a hrdinského ještě mnohem méně, než se nám Koruna snaží namluvit.

Přes oslnivý rozpočet, epickou výpravu, dokonalé kostýmy a prvotřídní herecké výkony je tak „The Crown“ nakonec vlastně obyčejná, byť extrémně zábavná, soap opera. Na soap operách samozřejmě není nic špatného. Pokud se ale sladkobolná romantická sága udělá ze života reálných lidí, kteří se dobrovolně vzdali práva cokoliv ke svému zpodobnění upřesnit, a zároveň jejich rozhodnutí, názory a postoje měly a mají vliv na životy milionů lidí, je potřeba se dívat s notnou dávkou kritického myšlení a odstupu.