Vlkochodci Tomma Moora ukazují nezkrotnou sílu animace

Vlkochodci jsou završením volné trilogie založené na irských legendách a folkloru. Tu odstartoval v roce 2009 Brendan a tajemství Kellsu, příběh dvanáctiletého chlapce, který žije v odlehlém opatství v době vikinských nájezdů na Irsko. V roce 2014 následovala Píseň moře, dojemný příběh ze současnosti o ztracených láskách, sourozeneckém poutu a legendárních selkiích – tvorech střídajících lidskou a tulení podobu.

Vlkochodci, kteří měli premiéru loni v září na filmovém mezinárodním festivalu v Torontu a od prosince jsou k vidění na televizní službě Apple TV, jsou zasazeni do města Kilkenny, kde v roce 1650 Lord protektor Oliver Cromwell přísahá, že zkrotí nejen Irsko, ale i jeho přírodu. Dostává se tak do konfliktu s vlčí smečkou z nedalekého lesa. A především s vlkochodci – lidmi, kteří během spánku existují ve vlčí podobě a uchovávají starodávné, předkřesťanské tradice. Na jednu z nich, divokou dívku Mebh, narazí dcera anglického lovce Robyn Goodfellow. Společně se pokusí nejen zachránit Mebhinu matku zajatou Lordem protektorem, ale i les a staré způsoby života.

Animace s duší a srdcem

Tomm Moore se narodil v Severním Irsku, ale brzy se spolu s rodiči přestěhoval do irského Kilkenny, kde se stal členem Mladých irských filmařů a objevil v sobě vášeň pro animaci. Tu nadále rozvinul při studiích v Dublinu. Během posledního ročníku studií založil spolu s Paulem Youngem a Norou Twomey animační studio Cartoon Saloon. Jejich prvním velkým projektem, pokud nepočítáme Moorovy komiksy o svatém Patrikovi, se stal seriál Skunk Fu o partě zvířátek, která chrání své údolí před vetřelci pomocí bojových umění.

Specifický animační styl Moora a jeho spolupracovníků se však projevil až v celovečerním Brendanovi a tajemství Kellsu, který spolurežírovala zmíněná Twomey. Ta se podílela na zatím všech Moorových filmech jako producentka nebo herečka, a jako samostatná režisérka debutovala výborným, stylově však méně konfliktním filmem Živitel o osudech malé holčičky v Tálibánem kontrolovaném Kábulu, která musí obstarávat jídlo pro rodinu místo nezvěstného otce (ke zhlédnutí na Netflixu pod originálním názvem The Breadwinner).

Sám Moore je mistrem dynamiky. Jeho filmy – včetně epizody ze Salmou Hayek produkovaného povídkového snímku Prorok podle knižní předlohy Chalíla Džibrána – se opájejí pohybem. Vpřed, vzhůru i do stran, v dostředivých, ale i odstředivých vírech. Tomuto základnímu principu je podřízena i zvolená animace. Ta vychází z expresivní linky, která často pokračuje v doslovné animaci – tedy vdechnutí duše a života – staroirských ornamentů a pokroucených či jinak komplikovaných přírodních útvarů.

Stylu se přizpůsobuje i barevné ladění filmů, které důsledně vychází právě z přírody, především podzimního listí nebo jarních květů. V takovém světě se pak pohybují postavy, které mají na hony daleko ke kvazirealistické podobě disneyovek nebo dalších velkých hollywoodských studií. Často jsou hranaté a jakoby vytesané na dřevorytech, v případě dětských a nadpřirozených postav se více pracuje s kulatými tvary a měkčími barvami.

Jedná se o styl, který je náročnější na pozornost, ovšem dokáže se náležitě svým divákům odvděčit a hluboce okouzlit. Ve Vlkochodcích je navíc ideálním nástrojem, jak zachytit změnu Robyniných smyslů, když se promění ve vlka a začne vnímat svět skrze barevně znázorněné pachy a otřesy půdy.

Svůj styl Moore každým dalším filmem rozvíjí a zdokonaluje a Vlkochodci jsou rozhodně jeho prozatímním vrcholem. Zároveň je však třeba uznat, že například na poli komplexních a nejednoznačných příběhů, jakými se proslavil právě Mijazaki, irský tvůrce pokulhává a má tendence spokojit s jednoduchými, i na pohádku občas až příliš pohádkovými řešeními.

Je to Pánova vůle

Nejvíc je to vidět právě na Vlkochodcích. Prvních dvacet třicet minut filmu, v nichž se Robyn vymezuje vůči otcově snaze udržet ji doma a spolu s ochočeným sokolem Merlynem vyráží do lesů, aby poprvé potkala Mebh, je přinejlepším... fajn. Je to mnohokrát odvyprávěný příběh živého dítěte, které nechce žít „v kleci“ a pozná zvláštní kamarádku. Občas postavy a události připomenou staré disneyovky, občas české večerníčky či dokonce Čarodějova učně. Zvrat přichází až po návratu do města, kdy je Robyn poslána jako uklízečka na hrad, protože „práce je modlitba“ (načež otci večer odpoví, že se toho dne pomodlila celou bibli).

V tu chvíli začíná Moore kouzlit. Rozděluje obraz do několika polí a sleduje souběžně opakující se činnosti Robyn v různých částech hradu, nabízí dokonalý vzhled do úmorné, ubíjející nekonečné dřiny a vše ladí do odstínů šedé. Podobný trik pak ještě několikrát zopakuje, a jako kdyby se jeho snímek měnil v až kubistický kaleidoskop. Zároveň ale mnohem víc v dalších scénách pracuje se středověkou perspektivou známou z městských plánů, v nichž jako by neexistovaly hloubky.

Kresba je plná detailů a nápaditá řešení by jiným tvůrcům vystačila na několik filmů. Například ve scéně, kde Lord protektor prohlašuje svůj cíl spoutat a pokořit divočinu, přechází Moore od zmíněné expresivní linky k čistému expresionismu – jen jej neladí do klasického kontrastu černé a bílé, ale rudé a černé. Vše směřuje k pohádkově nekrvavé, ale přesto velmi působivé akční sekvenci, kdy se vlci střetnou s Cromwellovými vojsky a zbraněmi v hořícím lese.

Stále se však jedná o sice vizuálně dechberoucí, ale emočně prostou pohádku. Ostatně už skutečnost, že hlavní hrdinkou je anglická dívka, která řeší konflikt ne s irskou mládeží, ale s raně novověkým společenským zřízením, a padouchem je Oliver Cromwell, posouvá Vlkochodce čistě do hájemství fantazie.

V jiném než pohádkovém čtení se totiž nejde oprostit od skutečnosti, že i když většina Britů považuje Olivera Cromwella za jednu z největších osobností svých dějin, v Irsku je to dodnes nenáviděný masový vrah. Během jeho devítiměsíčního tažení Irskem na přelomu let 1649-50 – tedy přesně v období, kdy se Vlkochodci odehrávají – totiž došlo k řadě masakrů i na civilním obyvatelstvu a během celé následující irské války zemřelo nebo bylo odvlečeno do kolonií odhadem na 200 000 lidí. Ještě Churchill pak připomínal, že Cromwellovo jméno je v Irsku stále výrazem největšího opovržení a vzteku.

Stín lorda protektora se tak nad pohádkovými, k happyendu neochvějně směřujícími Vlkochodci stále tyčí a pro všechny, kdo dané období irských dějin znají, působí jeho ztvárnění, jakkoliv vychází z jeho dobře zdokumentovaného náboženského zápalu, jako zcizující motiv. A to až do konce, v němž s ním v duchu Tarantinových Hanebných panchartů Moore provede své poslední zúčtování a připraví mu v rozporu s historií konec, který se hodí pro nejednoho padoucha akčních filmů.