Viola Ježková hledá duši světa v dokumentech i v terapii

Jaká je vaše role v projektu My Street Films?

Sedm let jsem lektorovala celoroční workshopy pro veřejnost, a to ve spolupráci s Ivem Bystřičanem. S Janem Šípkem jsme vedli workshopy My Street Films na školách, to je jiný formát, kdy studenti vytvoří vlastní film během dvou, tří dní. Každý ročník přinášel nové poznatky o tom, jaké jsou možnosti workshopové výuky. Po těchto sedmi letech jsem přijala post programové koordinátorky, zabývám se víc obsahovou a metodologickou částí workshopů a také mám pod patronací nové lektory. Vzniká tedy širší okruh lektorů, což je moc potřebná báze pro další rozvoj My Street Films. Letos tedy poprvé nelektoruji. Letos je mimo lektorský tým naší prioritou ve spolupráci s ředitelkou Dianou Tabakov, s Viktorií Hozovou a s dalším skvělým týmem samých ženských dostat po koronavirové pauze My street Films zpátky do škol. Moc bych si přála, aby to nebyla jenom gymnázia. Mým snem je dostat se na učňáky a pracovat v tomhle třeskutém poli pubertou zmítaných lidí.

Aktuálně se blíží uzávěrka přihlášek námětů do workshopu pro veřejnost. Budete je ještě letos vybírat?

Vloni jsme měli přes sto námětů. Čili zájem se radikálně zvýšil. První předvýběr ve smyslu úplných nesmyslů udělá produkce a potom si už lektoři v tandemu vybírají sami. Vždycky jsme to dělali tak, že je užší výběr participantů a my pak celý den sedíme a voláme jim, abychom slyšeli, je-li ten jejich námět realizovatelný, jsou-li skutečně motivovaní. Díky tomu se do finálního výběru dostanou lidé, se kterými nám to zajiskří. Nemyslím tím jen osobní sympatie, ale i to, jestli mají opravdu chuť něco realizovat. Letos ale nebudu vybírat já, bude to na lektorech, je to součást jejich dramaturgické práce. Oni neznají ty lidi, ale jen jejich náměty a můžou si představit kombinatoriku a chemii těch námětů. Já budu supervizor a podpora nových lektorů. A budu promýšlet, kam to dál posunout.

Jací lidé se s náměty obvykle hlásí? Mají něco společného?

Co se týče věku, hlásí se lidé zhruba mezi dvaceti a třiceti. Jsme šťastní, když jsou výjimky. Minulý rok se přihlásila paní, která byla v důchodovém věku, nebo maminka, která se vracela z mateřské dovolené a bylo jí kolem čtyřiceti. Z toho máme vždycky obrovskou radost, protože do My Street Films se může přihlásit skutečně každý. Zpočátku byly náměty spíš o tom, co se děje v naší ulici. Potom začalo přibývat sociálně angažovaných témat typu, jak se mě dotýká bytová politika Prahy nebo nelíbí se mi, že chtějí zbourat Transgas.

A čím dál tím víc se hlásí lidé s velmi osobními tématy – můj vztah s otcem, porozchodová deprese, umírání otce nebo život s obsedantně kompulzivní poruchou. Nebo na příklad krásný film Co jsi říkal, který mám strašně ráda. Je o problému v komunikaci v páru dvou kluků, kdy jeden z nich je neslyšící, ten druhý se sice učí znakovou řeč, ale škobrtá to. Těchto osobních témat, jejichž filmové zpracování si vždy žádá velkou odvahu a velkou míru sebereflexe, si neskutečně ceníme. Ten formát může pracovat s tím, že jsou to filmy takzvaně autorské. Autor zmiňovaného filmu Co jsi říkal Jakub Volák v rozhovoru na Vltavě říkal moc pěknou věc: že ten workshop všechny nutil být radikálně upřímný jak k sobě, tak ke svému filmu.

Mně připadá, že vy preferujete spíš ty osobní filmy.

Je to pravda, nebudu to zastírat. Je to proto, že já sama dělám filmy, které jsou osobní. A to mě také na tvorbě u druhých lidí nejvíc zajímá – ten hluboký transformativní proces, který tvorba může životu přinést. Je to zároveň poloha, ve které já můžu být nejvíc nápomocná. Proto také pracujeme v tandemu, protože Ivo Bystřičan dělá víc angažované věci, víc přemýšlí ve vnějších kontextech. Skvělé je, že se v tom doplňujeme. My Street Films umí zprostředkovat obě polohy. I proto se vždycky snažíme, aby lektoři pracovali v tandemu jako muž a žena. A aby měli každý jiný tvůrčí rukopis a jako dokumentaristé pracovali jinak. Tím otevíráme pole spolupráce různým způsobům vyprávění filmem, různým přístupům i řešením.

Proč je důležité, aby v tom týmu byl muž a žena?

Děláme to hlavně pro participanty. Chceme mezi nimi mít kluky i holky, muže i ženy a myslím si, že z hlediska přenosu, pocitu osobní bezpečnosti nebo spojenectví je pro kluky důležité tam mít kluka a pro holky je důležité tam mít holku. Za tu dobu, co to děláme, jsme pochopili, jak moc je pro kreativitu důležité, aby se participanti cítili bezpečně, aby se cítili s těmi tématy přijatí a respektovaní. Na workshopech se vidí třikrát v průběhu půl roku, to není moc. Když jsem kluk a poslouchají mě dvě baby, tak to funguje jinak, než když je tam ještě jeden kluk. A když jsem holka a měla bych lektory dva chlápky, tak mi bude třeba třikrát déle trvat, než dostanu odvahu jít s kůží na trh a říct, co chci dělat. Takže je to spíš proto, abychom podpořili bezpečné prostředí.

Vnímáte vůbec ženský a mužský dokumentaristický pohled odlišně?

Většinou nad tím takhle vůbec nepřemýšlím.

Některé dokumenty mají sílu pohnout společností – třeba V síti, Šmejdi, dokument o porodech Eriky Hníkové Pět zrození nebo film V nejlepším zájmu dítěte o kojeneckých ústavech režisérky Lindy Kallistové. Máte i vy nebo účastníci vašich workshopů ambice měnit svět? 

To je nádherná síla filmu. Filmy, které zmiňujete, za sebou mají velké produkce, velké rozpočty, z nichž nemalé částky jdou do PR a marketingu, pochopitelně. Nejde jenom o to natočit film, ale vymyslet celou kampaň, aby to téma, které film nese, společnost oslovilo, případně burcovalo. To už přesahuje povolání režisér dokumentárního filmu. Mně se to líbí, mám k tomu obdivný respekt. Je k tomu ale potřeba velké síly a přesvědčení, že můj film musí vidět co největší počet lidí a že by měli spolu se mnou řešit to, co řeší film. Já tohle přesvědčení nemám. Moje filmy nemusejí všichni vidět, nemusejí je všichni řešit. Líbí se mi komunitní rozměr filmových projekcí. A k tomu, co mění svět – myslím, že když udělám film o svém tátovi, tak to má také společenský dopad. Je to malý film, který promění nejen můj vztah s mým tátou, ale promění i mě. A to se počítá. Když někdo uvidí takový desetiminutový film, tak se má s čím ztotožnit.

Hrozně obdivuju diváky. Opravdu. Protože divák si dělá prostor pro to, co mu chci říct, a to vůbec není samozřejmé. Nějakým způsobem mě přijme, a to taky není samozřejmé. Vůbec by to dělat nemusel. Najednou tam dochází k setkání. Představuju si, jak si ty neuronové sítě hrozně rychle vymění strašně moc informací. A to je taky plné proměnných. Participanti našich workshopů přicházejí se sociálně angažovanými tématy, a tam je společenský apel jasný a skvělý, zároveň tvrdím, že intimní osobně laděné filmy jsou pro svět a jeho proměny stejně důležité, jenom působí jinak. Čili ano, naši participanti mají ambice měnit svět, a světů je mnoho včetně těch vnitřních…

Kromě toho, že jste dokumentaristka, jste také dramaturgyně rozhlasových dokumentů v Českém rozhlase. Vnímáte určitý návrat audio formátu na výsluní?

V Čechách audiodokumentární tvorba zažívá už několik let boom. Je to krásný signál, že ty obrazy, které tolik diktují a tolik si berou z naší pozornosti, mají svoji protiváhu. Líbí se mi, že si my lidé – byť jsme často trhem a tou obrazovou masírkou, které neustále čelíme, zaměňováni za roboty – nedáme vzít prostor vlastní imaginace. Víme moc dobře o různých hloubkách intimity, která se v tom zvukovém formátu chová jinak, než když jsou hlavním příjemcem informací, nálad, barev oči.

Neříkám, že jedno je lepší nebo horší, ale otvírá to v nás jiná percepční místa a startuje to ty procesy našeho napojení jinak než skrze obraz nebo film. Je to krásné a je skvělé, že Český rozhlas začíná mít tolik konkurence především v podcastových platformách. Podcasty nabízejí další polohy toho, jak vyprávět zvukem a sdílet příběhy.

Máte ale ještě další profesi. Jste také v terapeutickém výcviku. Stanete se tedy terapeutkou?

Je to hrozně důležitá součást toho, kým se v životě stávám a jak se vztahuju k sobě a ke světu. Psychoterapie dává smysl. Když mi bylo osmnáct, chtěla jsem být farářkou, péče o duši mě tedy neopustila. Mám pocit, že jdu pořád po jedné cestě. Je to stále jedna věc, kterou hledám, a tou je moje duše, ale i duše světa.

Nejdřív jste ji hledala přes studium teologie, potom jste hledala duši filmovou řečí a teď přes biosyntézu?

Ano. Celou tu dobu se snažím mít odvahu tu duši žít, naslouchat jí, dávat jí prostor a pečovat o ni. Přesahuje to můj individuální rozměr. To se týká nejen dětí a našich koček a květin, ale všeho. Přitahuje mě to čím dál tím víc, jenom hrozně dlouho trvá, než od toho přestanu zdrhat. Od toho magnetického místa, které ve mně je a tepe. Vždycky si udělám nějakou okliku a pak zjistím, že se nemůžu stát někým jiným.

A jak jste daleko s výcvikem?

Už tu psychoterapeutickou praxi pod supervizí začínám dělat. Moje vize je, že bych nechtěla být full-time psychoterapeut. Strašně by mi chybělo umění, chyběla by mi tvorba.