Lifestyle v putinovském Rusku? Divoký příběh opoziční televize Dožď a její ředitelky v novém filmu
Dobrodružství jedné ruské novinářky. Tak zní podtitul filmu Zatracená práce. Ukazuje, jak nedemokratický vývoj proměnil jeden sen o lifestylové mediální slávě v opoziční aktivitu.
Deset let v životě jedné komerční televize není nutně zajímavý příběh na celovečerní dokumentární film. Jenže ve filmu Zatracená práce jde o TV Dožď, a tím pádem o deset let existence konkrétního média v putinovském Rusku. Za tu dobu se v zemi odehrály zmanipulované volby, změny ústavy, zákazy opozičních médií a kybernetické útoky na ně, vraždy politiků i novinářů anebo obrovské události, o kterých ruská státem kontrolovaná média vůbec neinformovala nebo situaci zkreslovala. Je to tedy příběh několika vrcholů a mnoha pádů.
Začátky TV Dožď považoval ruský televizní průmysl tak trochu za vtip a rozmar mediální podnikatelky, která se dobře vdala.
Dokument Zatracená práce (v originále F@ck This Job) uvedl v Česku festival Jeden svět. Dává nám nahlédnout do zákulisí neobyčejného příběhu o tom, jak se ruská televizní stanice stala opozičním médiem, i když to vůbec neměla v úmyslu.
Vtip, nebo rozmar?
Aby toho nebylo málo, zakladatelka TV Dožď Nataša Sindějevová je svérázná osoba. Milovnice tanga a života na vysoké noze projekt televizní stanice dala dohromady poté, co si vzala bankéře Alexandra Vinokurova. V té době Putina jako prezidenta státu vystřídal Medveděv a oba manželé žili v optimismu, že Rusko je v pořádku a Natašin svět může být jedna velká party. TV Dožď mělo být lifestylové médium, které neslo (a dodnes nese) lehce bizarní slogan Optimistic Channel. Jeho začátky v roce 2010 považoval ruský televizní průmysl tak trochu za vtip a rozmar mediální podnikatelky, která se dobře vdala. Přiznává to i režisérka filmu Zatracená práce Věra Kričevská. Ta se na založení stanice přímo podílela a Sindějevovou dobře zná.
Optimistický tón ale televizi dlouho nevydržel. Stanice totiž ve svém zpravodajství informovala o teroristickém útoku na letišti Domodědovo, který ruské televize zpočátku ignorovaly. Spustila úspěšný satirický pořad, ve kterém fiktivní dialogy tehdejšího prezidenta Medveděva a Putina naroubovala na ukázky z klasické ruské literatury.
Pak přišlo podezření z manipulace s volbami ve prospěch strany Jednotné Rusko. Televize ho poměrně jasně formulovala. Sledovanost vylétla na 7,7 milionu diváků a dostavily se první telefonické výhružky od Putinova spolupracovníka Borise Gromova, současného gubernátora Moskevské oblasti. S kauzou Pussy Riot a smrtí opozičního politika Borise Němcova se disidentské postavení média prohlubovalo. A ještě víc pak v době Majdanu a války na východní Ukrajině.
Premiéra přichází v době, kdy potřeba pochopit Rusko včetně jeho veřejného mínění, opozičních sil a pnutí ve společnosti nabrala na síle.
Kabeloví operátoři odstřihli televizi od diváků a odvolávali se na zákaz z centrálních míst. Sám Putin takový nikde nedoložený zákaz ze strany režimu popřel. Aby televize přežila, přešla za paywall, kde ji při životě udrželo zhruba 50 000 předplatitelů. V roce 2019 převážil v redakci názor, že to je sice řešení, které je ekonomicky a morálně únosné, ale televize ve stočtyřicetimilionovém Rusku nemá šanci na tamních poměrech nic změnit.
Jakmile šel paywall stranou, sledovanost vylétla na 24 milionů. V divokém sledu událostí Věra Kričevská sleduje způsob, jakým médium hledá cestu k přežití i k zachování lidské integrity a profesionálních standardů svých zaměstnanců. Situace v redakci osciluje od euforických pocitů „sekty pracující ve jménu svobody“ po nedůvěru mezi novináři a strach.
Paradox premiéry v roce invaze
V současné situaci, kdy Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině, se snímek dostává do paradoxní situace. Premiéra přichází v době, kdy potřeba pochopit Rusko včetně jeho veřejného mínění, opozičních sil a pnutí ve společnosti nabrala na síle. O film tedy může být zvýšený zájem. Ale zároveň z toho samého důvodu konec snímku v roce 2020/2021 vyznívá předčasně. TV Dožď byla od té doby vládou odstřižena od možnosti vysílat a byla odkázaná na svůj youtube kanál. Tam letos v březnu ohlásila dočasné pozastavení svého vysílání. Společně s TV Dožď a novinami Nová gazeta se tedy nad nezávislými médii v Rusku zavřela voda. Podle zahraničních médií Sindějevová dokonce při emigraci z Ruska smazala kompletní archiv své televize. Předčasně Zatracená práce končí i vzhledem k osobním událostem v životě Sindějevové, která se po konci natáčení rozešla se svým manželem, majitelem stanice.
Jeden svět je pro všechny i online
Dvacátý čtvrtý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět se po dvou letech konal opět živě ve 25 městech po celém Česku od 21. března do 3. dubna. Pražská část vyvrcholila vyhlášením vítězných filmů. Cenu poroty Mezinárodní soutěže za nejlepší film získal působivý snímek Dům z třísek režiséra Simona Lerenga, který sleduje příběhy dětí z dětského domova na východě Ukrajiny.
Nejlepší dokumenty z letošního ročníku budou od 3. do 17. dubna ke zhlédnutí online na platformě Jeden svět.
Přístup, který definuje už úvodní motto filmu „Kdo kontroluje média, kontroluje i lidskou mysl“, Kričevská dodržuje jen částečně. Osudy televize kombinuje se soukromým příběhem samotné ředitelky televize. Její osud je na celém publicisticky-kronikářském filmu to nejzajímavější. Zatracená práce Sindějevovou vykresluje jako tzv. novou Rusku, která se chce vdávat na zámku, pít šumivá vína, tančit a jezdit svým růžových porsche. Není to žádná opoziční intelektuálka. Z návštěvy prezidenta Medveděva ve studiu je nadšená, protože pro ni jde o setkání s celebritou v záři reflektorů. Dokonce kvůli tomu zatrhne vysílání populární politické satiry.
Nejlepší mezi českými dokumenty je Síla
Dokument režiséra Martina Marečka Síla. Filmový kritik a zároveň fitness nadšenec, píchající si steroidy. Feminista, mající nejeden problém ve vztahu k ženám. A zároveň člověk v hluboké osobní krizi. To je Kamil Fila ve vítězném dokumentu pohledem režiséra Martina Marečka.
Přečtěte si recenzi: Kamil Fila jako hrdina dokumentárního filmu odhaluje hlubokou osobní krizi
Postupná proměna a izolace Ruska pod vedením Putina jí změní půdu pod nohama, ale Sindějevová jaksi přirozeně (kéž by to bylo vždy tak přirozené) odmítá oklešťování demokratických principů a nástup diktátorských metod. Podpora sexuálních menšin pro ni není nijak méně samozřejmá, když Rusko z LGBTQ+ osob udělá občany druhé kategorie. Sindějevová vývoj svých postojů nijak obsáhleji nereflektuje, ale v jejím prozápadně orientovaném konzumním životě postupně rozeznáváme morální imperativy a demokratické smýšlení. Z rozmarné ženy se stává hrdinka čelící bez velkých řečí policejním výslechům.
A pak přichází ještě jeden zajímavý moment. Sindějevová odmítá podlehnout deziluzi, kterou marný, dekádu trvající boj proti ruskému establishmentu nutně musí přinést. Pořád sní a chce tančit tango. Odmítá se změnit, i když celý svět kolem ní změnil barvy a není možné si v něm jen tak veřejně říkat pravdu. Mediální podnikatelka nabízí svoji verzi odpovědi na otázky, které si kladou aktivisté a opoziční autority všude na světě, když jejich snaha dlouhodobě nedosahuje výsledků. (V programu festivalu Jeden svět se toho dotklo několik filmů, například finský film Za zvířata, který se zaobírá úsilím mladé aktivistky v oblasti práv zvířat).
Režisérka Kričevská nás celým filmem provází jako vypravěčka. Hlas mimo obraz sice uspořádává výklad jednotlivých událostí, ale zároveň stvrzuje publicistický, autorsky poněkud neinvenční charakter filmu. Zatracená práce je kronikou událostí, které jsou zajímavé samy o sobě (a to by platilo, i kdyby Rusko nenapadlo Ukrajinu), spíš než svými filmovými kvalitami. I jako „pouhá“ svědecká zpráva o překotném vývoji jednoho konkrétního lidského a mediálního osudu ale Zatracená práce dokáže pobídnout diváky k otázkám, které ji samotnou přesahují.
Heroine je mediálním partnerem festivalu Jeden svět.
