Láska, naschvály a pařížské postavičky. Jak se stalo, že Amélie odstartovala svou triumfální cestu právě ve Varech
Některé filmy se člověku dostanou pod kůži. Jako třeba Amélie z Montmartru. Vždycky si budete pamatovat, kdy jste takový film viděli poprvé a co jste tehdy prožívali. Kdo měl to štěstí, že ho viděl ve Varech, stal se součástí události, která se zapsala do historie karlovarského festivalu. Po dvaceti letech se Amélie vrací do kin. A takhle to celé začalo...
Jednotlivé ročníky karlovarského filmového festivalu můžeme rozeznávat podle znělek a vizuálů nebo podle slavných hostů. 2002 byl rok Tros Sketos, 2007 si pamatuju podle Renée Zellweger a 2010 byl ten rok, kdy ve Varech zazářil Jude Law. Co si zpravidla nepamatuju, jsou filmy v hlavní soutěžní sekci. Přestože jde o prestižní kategorii, která je výkladní skříní festivalu, nejedná se většinou o filmy, které by šly divákům naproti. Existuje ale jedna výjimka – 36. ročník, kdy vznikly znělky s rozpačitým promítačem, mezi hosty byli Ben Kingsley a Scarlet Johansson a hlavní soutěži dominoval film, který se stal okamžitým hitem. A mluvili o něm úplně všichni – Amélie z Montmartru.
Odmítnutí z Cannes
Kouzelný film, který doporučovali všichni, kdo ho viděli, a ti, kdo ho neviděli, ho vidět toužili. I po více než dvaceti letech od jeho mezinárodní premiéry na festivalu Karlovy Vary se na Amélii vzpomíná jako na naprostý úkaz. Nezapomněli na něj diváci ani lidé, kteří festival připravují. Jeho cesta do Varů přitom vůbec nebyla přímočará. Nebýt Evy Zaoralové a režiséra, který do karlovarské soutěže přihlásil svůj film trochu natruc, mohlo být všechno jinak.
Film měl v Karlových Varech mezinárodní premiéru, na plátnech francouzských kin se totiž objevil už na jaře, ještě před festivalem v Cannes, který o Jeunetův snímek neprojevil zájem.
Amélie z Montmartru, kterou režisér Jean Pierre Jeunet natočil už jako renomovaný tvůrce kultovních Delikates, hororově laděného Města ztracených dětí nebo hollywoodského velkofilmu Vetřelec: Vzkříšení, je svéráznou poctou Paříži jako městu snílků a lásky. Pitoreskní postavy, osobitý vizuální styl a kouzelná Audrey Tautou v titulní roli dívky, která vede osamělý život, nepřestává toužit po lásce a drobnými manipulacemi a naschvály tajně zasahuje do života lidem kolem sebe, zaujaly už diváky při premiéře ve francouzských kinech. Nadšená byla i kritika. Ovšem programové oddělení festivalu v Cannes Jeunetovu hravou romanci celkem překvapivě odmítlo.
„Film měl v Karlových Varech mezinárodní premiéru, na plátnech francouzských kin se totiž objevil už na jaře, ještě před festivalem v Cannes, který o Jeunetův snímek neprojevil zájem,“ vybavuje si umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och. Pro něj byl 36. ročník jeho prvním, kdy na festivalu pracoval. Fakt, že Amélie už měla premiéru v domácích kinech, mohl při odmítnutí hrát roli. Sám Jeunet uvedl, že umělecký ředitel festivalu v Cannes Gilles Jacob o filmu prohlásil, že je „nezajímavý“.
Viděli jste film Amélie z Montmartru?
„To samozřejmě neubírá na výjimečnosti zařazení do karlovarské soutěže, o Amélii měly jistě zájem i další festivaly,“ připomíná Karel Och. A tento divácký hit nakonec získaly Vary. „Bezpochyby patří největší zásluha tehdejší umělecké ředitelce Evě Zaoralové a jejím nadstandardně dobrým vztahům s Francií a zástupci tamní filmové obce,“ uvažuje Karel Och. Nedávno zesnulá Eva Zaoralová měla k francouzské kultuře blízko, francouzštinu spolu s italštinou vystudovala a získala také francouzský Řád umění a literatury.
„Ač všichni věděli, že se film v programu objevil její zásluhou, sama to nikdy se svou vrozenou skromností nestavěla na odiv,“ vzpomíná Karel Och. „Film měla nesmírně ráda a dokázala o něm i po letech hovořit tak poutavě a s citem pro detail, jako by jej viděla týž den. Tento výjimečný film a jeho sepětí s festivalem se řadí k mnoha fenoménům, které mi paní doktorku, jak jsme ji všichni léta oslovovali, bude vždy připomínat.“
Karel Och v roce 2002 pracoval jako tajemník poroty, a tak mohl bezprostředně sledovat reakce poroty soutěžní sekce, kterou vedl polský filmař Krzysztof Zanussi a zasedla v ní mimo jiné makedonská herečka Labina Mitevská, známá z filmu Samotáři, nebo Jan Hřebejk.
Jasný vítěz
„Zanussi řekl tehdy moudrou větu. Myslím si, že se můžeme shodnout, že vítěze máme. Protože jestli nevybereme Amélii, tak ti diváci vůbec nepochopí, co jsme to hodnotili,“ vybavuje si Jan Hřebejk. „Byl to fenomén. V té době soutěžní sekce vůbec nebyla kategorie, o které by se nějak mluvilo. Ale o Amélii mluvili úplně všichni.“ Vzpomíná i na politický rozměr debat porotců; umělecké a divácké kvality Amélie ale byly naštěstí tak výrazné, že se porotci snadno shodli.
„Měl jsem jedinečnou možnost vyslechnout si oslavné hodnocení filmu porotci. Samotný film jsem viděl až po festivalu a dodnes mi v paměti ulpěl křehký šarm filmu, pohádku připomínající atmosféra a samozřejmě hudba Yanna Tiersena,“ popisuje Karel Och.
Vedle obrazové stylizace a kouzelného scénáře to byla právě Tiersenova hudba, která se divákům zapsala do srdce a do paměti. Traduje se, že Jeunet slyšel Tiersenovu desku při cestě autem a byl tak okouzlen, že bez váhání koupil několik Tiersonových alb, pár již hotových skladeb ve filmu použil a další pak přímo pro film Tiersen složil. Jeho hudba je nedílnou součástí filmového zážitku. Stačí slyšet jen pár tónů a atmosféra pařížských kaváren a uliček je zpět.
„Amélie z Montmartru je svého druhu úkaz, velmi výjimečný a charismatický snímek. Pamatuji nadšení, až oblouznění těch, kteří jej ve Velkém sálu hotelu Thermal na tom úžasně velkém plátně tehdy spatřili,“ vzpomíná současný umělecký ředitel festivalu. Jeunetův snímek toho roku v Karlových Varech vyhrál hlavní cenu Křišťálový globus, a tak začalo jeho úspěšné tažení světovými přehlídkami a soutěžemi.
Získal čtyři francouzské Césary, dvě ceny BAFTA a pět oscarových nominací. Stal se jedním z historicky nejúspěšnějších francouzských filmů. „Dodnes jsme na ten úspěch mimořádně hrdí, vítězství Amélie je jedním z pamětihodných milníků novodobé historie festivalu, ke kterému se samozřejmě často rádi vracíme,“ uzavírá Karel Och.
Po dvaceti letech se Amélie znovu vrací do kin. Od 14. dubna tak můžeme příběh dívky, kterou těší nořit ruku hluboko do pytle luštěnin nebo rozbít krustu karamelu špičkou lžičky, vidět opět na velkém plátně.
Heroine je mediálním parterem filmu Amélie z Montmartru.
