Filmová senzace z Cannes. Komedie Toni Erdmann splétá pouto mezi otcem a dcerou

Zhruba třicetiletá Němka Ines (Sandra Hüller) pracuje v Bukurešti pro nadnárodní korporaci, která se zabývá obchodováním s ropou. Její otec Winfried učí hudební výchovu na základní škole a evidentně je pro něj důležitý humor a určitá nenucenost, s níž přistupuje k životu. Trápí ho však, že s dcerou nedokáže znovunavázat pevné pouto. Příliš toho o ní neví, a to nejen kvůli fyzické vzdálenosti mezi nimi. Když mu zemře poslední společník, slepý pes, vypraví se proto do Rumunska, aby s Ines mohl strávit víc času. Po nevydařeném prvním víkendu se rozhodne vystupovat v její blízkosti jako smyšlený kouč generálního ředitele společnosti, pro niž Ines pracuje, případně jako německý velvyslanec v Rumunsku jménem Toni Erdmann.

Toto jeho alter ego však Ines vyvádí z míry a nečitelné a problematické není jen pro ni. Erdmann nosí špatně padnoucí paruku a umělý předkus, vykládá podivnosti a Ines se k jeho výstupům zpočátku staví jako k obtěžujícím trapnostem. Vytrvalý otec ji však v přestrojení následuje na večeři s kamarádkami, pracovní schůzky i firemní večírky. Ines, která nezná prakticky nic jiného než práci, na níž jí velmi záleží, střídá způsoby, jak na předkládané provokace reagovat. Zkouší ignoranci, vzdor i stejnou strategii. Jenže jednotlivé střety stále generují napětí, melancholii a někdy i vztek. Proč ze sebe otec dělá kašpara a předstírá, že je někdo jiný? Má Toni Erdmann pomoci Winfriedovi a Ines navázat na někdejší společné pouto a ukázat, co je v životě opravdu důležité? Nebo je to jenom kapric, výstřelek znuděného a osamoceného muže?

Simonischekův empatický Winfried kráčí po cestě vystlané žerty a překvapeními, které slouží nejen jako způsob poznávání světa, ale také jako obranný mechanismus proti osamělosti a smutku. Dávno ví, že vztah s dcerou, byť vzdálenou stovky kilometrů dělících Německo od Rumunska či jiné země, potřebuje a stojí o něj. Zřejmě nebylo jednoduché vyjít s ním jako s partnerem, neboť Inesina matka žije s jiným mužem, jako otec ale Winfried působí silně, laskavě a přijatelně. Vytrvalost, s níž setrvává v blízkosti dcery, která ho zprvu používá spíš jako rekvizitu v inscenování dokonalých sociálních vztahů, působí dojemně a povzbudivě. Na druhou stranu jeho tlak na Ines nejsilněji vygraduje ve scéně, kdy pro skupinu neznámých lidí hrají a zpívají. Žena, donucená vystoupit ze své komfortní zóny, dává naplno průchod emocím. Ty pak zúročí v závěru filmu: uspořádá narozeninový brunch pro svůj pracovní tým.

Toni Erdmann je protikladem k domnělé alternativě Ines v Německu, dalšímu z mnoha Winfriedových žertů. Winfried-Toni totiž tvrdí společnosti, že si v Cáchách platí ženu, která vystupuje jako jeho dcera a stříhá mu nehty na nohou. Zatímto tato smyšlená postava láskyplně pečuje o svého rodiče, Erdmann je náhradníkem Winfrieda v životě Ines – svou naléhavou přítomností a vylomeninami po vzoru Saturnina ji má vyburcovat k jakékoli autentické reakci. „Jsi vůbec ještě člověk?“ ujede jednou Winfriedovi během hovoru s dcerou. Právě o odpovědi na tuhle otázku film vypráví: o odvaze být člověkem z masa a kostí a uniknout z chladného kalkulu ekonomie, čísel a pragmatismu.

Snímek nejen v době premiéry fascinoval především způsobem, jenž Winfried zvolí ke kontaktování emocí a projevů lidskosti své dcery. Ve zmiňované scéně s brunchem vygradují všechny žerty a provokace a obraz tne do živého silným kontrastem autenticity s chladnou strojeností Ines z první poloviny filmu. Vztahy mezi otcem a dcerou inspirují filmařky a filmaře odedávna, daly vzniknout řadě stereotypů, mýtů i psychologických teorií. Film Toni Erdmann nevšedním a uhrančivým způsobem reflektuje nutnost poskytnout lásku a životní zkušenosti někomu, kdo by nám měl být v životě nejdražším. Metoda, kterou na to zdánlivě výstřední i praštěný muž vymyslí, ho činí jedinečným a opravdovým – a „ho“ zde znamená film i hlavního hrdinu Wilfrieda.