Bolest tě donutí vztah k tělu přehodnotit. Režisér Šimon Holý se s jinými muži přesto srovnává dodnes
Režisér Šimon Holý poznámky o tom, že přibral nebo zhubl, slýchá pravidelně. Absurdní mu připadají pokaždé. Zamýšlí se nad tím, jak zdrcující nároky na vzhled panují v queer komunitě, proč nemluvíme o závislosti na steroidech a proč bychom bájný ideál maskulinity měli konečně nabourat.
Vzpomínám na jeden večírek v Brně. Přišel za mnou muž, kterého jsem vůbec neznal. Řekl mi, že jsem tlustý – a zase odešel! Během toho večera se mi něco podobného stalo ještě dvakrát. Jeden z návštěvníků klubu mi například sdělil, že nejsem jeho typ. Co to znamená? Odpověděl, že jeho typ nejsou tlustí kluci. Do podobných situací se dostávám poměrně často, jakkoliv bizarní to je. Cizí lidé mi například na sociálních sítích gratulují k tomu, že jsem zhubl. A ať v tom prý pokračuju.
Chvíle, kdy jsem se za svoje tělo fakt styděl, přišla asi před čtyřmi lety. Bylo to na Pride Weeku v Berlíně. S kamarády jsme nad ránem tancovali v jednom z tamních podniků. Byl jsem hrozně unavený, bylo horko a já bych býval ze všeho nejradši šel domů. Alespoň jsem si sundal zpocené tričko, aby trochu uschlo. V Berlíně je normální, že noví tanečníci začnou do klubu proudit klidně v pět ráno. Do dveří se začal valit dav odpočatých a skvěle oblečených lidí. Já tam mezitím stál zpocený, vyčerpaný a polonahý.
