Když tělo bojuje samo se sebou. Démon Jordana Haje žije v zrcadle a nedá se předvídat

Vyslechl jste si někdy nějaký zraňující komentář ohledně vzhledu, který vám utkvěl v paměti?

Ne, a je to s podivem. Kolem čtrnácti let, když jsem žil v Izraeli, jsem předváděl fakt zvláštní kreace. Měl jsem nutkavou potřebu být extravagantní: od sukní přes melíry ve vlasech po copánky à la Jack Sparrow. Balancoval jsem na hraně toho, stát se chlapem v krokodýlích botách, co je posedlý vlastní vizáží. Potkat svoje tehdejší já dneska, asi si dám facku. Bylo to dané prostředím Izraele, jeho náboženskými komunitami a machistickou společností. Vždycky mě štvaly utiskující kultury, za svoje náboženství považuju svobodu. Jako protest jsem si proto lakoval nehty, líčil oči, nosil šaty. Bavilo mě rozdmýchávat debatu.

Dařilo se vám to?

Nejsem ten typ, co svým zevnějškem záměrně vyvolá tisíc otázek a pak se o něm nechce bavit. Nebyla to revolta v temném slova smyslu, ale bavilo mě provokovat zabedněné lidi. Teď už s takovými lidmi nechci trávit ani minutu času, ale tehdy jsem měl chuť vést dialog. „Co to, pane doktore, zase dělá ten váš syn?! Jak je oblečený, je na kluky?“ Tyhle momenty mi přišly zajímavé. Tak řekněme, že jsem na kluky – pojďme se o tom bavit! Nikdy mě to nezraňovalo. Vyrostl jsem v prostředí, kde mi máma pořád říkala, jak jsem nejúžasnější a nejkrásnější. Když jsem se odstěhoval a začal žít normální život, bylo pro mě zdrcující zjištění, že nejsem nejdokonalejší. To byla nejhorší věc, jakou jsem se o sobě dozvěděl.