Tlak, neustálé rozhodování, tisíce možností. Jak pomoct dospívajícím ustát školu i přijímačky
O duševní zdraví se učíme zodpovědně pečovat až v posledních letech, zvláště u dětí a dospívajících to donedávna nebylo „téma“. Dnešní mladá generace sice žije zdánlivě v komfortu, ale i ona se potýká s řadou problémů. Jedním z nich je prakticky neomezené spektrum možností a tlak na neustálé rozhodování. Třeba o tom, jaké školy studovat, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. S tím chce studentům pomoci EduFestival, kde vystoupí i Marie Polášková. Sama vystudovala univerzity v Anglii a duševnímu zdraví dospívajících se věnuje nyní i v Česku.
Začnu možná trochu zhurta… Jak se pozná duševně zdravý člověk?
Až takhle zhurta?
Když jde člověk k praktikovi, nechá si udělat nějaké krevní testy, projde vyšetřeními a lékař mu řekne, do jaké míry je jeho fyzické zdraví v pořádku. Jak se ale posuzuje zdraví duševní?
Podle mě je důležité si uvědomit, že duševní pohoda osciluje během dne a je normální, že někdy se cítíme ve vyšší zóně, někdy v nižší zóně. Ve vyšší zóně v sobě pociťujeme napětí, občas se nám chce zakřičet, cítíme se nabití a v tenzi. V té nižší zóně se naopak cítíme sklesle, chtěli bychom se schoulit do klubíčka, odpočinout si a být v klidu.
Foto: Shutterstock
A toto naše oscilování během dne je naprosto normální. Ale jakmile se vysoko nebo nízko pohybujeme po delší čas, trvá to déle než dva týdny, nastává otázka, jestli se stále cítíme duševně zdraví. A měli bychom s tím něco dělat, ideálně vyhledat odborníka. Důležité je vědět, co je naše „OK zóna“, být vnímavý vůči sobě samým a vědět, co nám pomáhá se dostat do pohody, klidu.
Jedním z náročných období je mimo jiné dospívání, kdy to „nahoru a dolů“ je normální. Kdy by měl ale rodič zpozornět?
Obecně se udává, že jde o problém, jakmile ten stav začne člověku narušovat jeho každodenní život a on přestane být schopen zdravě fungovat. To může u dospívajících znamenat, že opakovaně odmítá jít do školy, stěžuje si třeba na bolest břicha, na únavu, nedokáže vstát z postele. V tu chvíli si myslím, že je namístě vyhledat odborníka. Vždycky je lepší to podchytit včas, než aby to došlo do horšího stadia.
Myslím si, že z pozice rodiče je moc fajn nebrat pubertu na lehkou
váhu, neříkat, že to taky zvládli, ale uznat, že je to náročné období a s
dospívajícím o tom mluvit. Nebát se toho, že když rodič téma duševního
stavu dítěte otevře, automaticky to povede k tomu, že dítě pocítí
úzkost, že mu nasadí tzv. brouka do hlavy. Zároveň se nebát mluvit otevřeně o tom, že i my dospělí prožíváme těžkosti a co nám pomáhá to zvládnout. Dítě pak chválit i za malé kroky a malé úspěchy a podpořit.
Kde hledat akutní pomoc
Linka bezpečí:
116 111 (pro děti a studenty), 606 021 021 (pro rodiče),
chat, mail: [email protected], [email protected]
Linka pro rodinu a školu: 116 000, chat
Centrum krizové intervence: 284 016 666
Pražská linka důvěry: 222 580 697, chat-pomoc.cz, [email protected]
Kontakty na další specializované linky a krizová centra
Další info
Typická odpověď dospívajícího ale bude „nic mi není, nech mě být“. Co s tím, když rodič tuší, že se něco děje?
Pokud dítě o věcech mluvit nechce, do ničeho je nenutíme, ale snažíme se pro něj vytvořit bezpečné prostředí. Ujistíme dítě, že tu jsme pro něj, snažíme se mu věnovat naši plnou pozornost a případně mu poskytnout možnost řešit obtíže s někým jiným. S osobou, které dítě věří a cítí se s ní bezpečně.
Dnešní mladí si umějí říct o pomoc a jsou pak i kvůli tomu vnímaní jako porouchaní… Jejich rodiče a prarodiče tu možnost neměli a o duši nepečovali a mívají pocit, že je mladá generace „slaboučká“.
A říkají jim sněhové vločky…
Jsou opravdu takoví, nebo si na rozdíl od svého táty a mámy uvědomují, že není potřeba řešit jenom cholesterol a krevní tlak, ale i to, zda máme pohodu v duši?
Já osobně prohlašování, že je mladá generace křehká, moc neuznávám. Podle mnohých se jim žije snadno, ale ač se možná nemusí potýkat s útrapami jako jejich rodiče a prarodiče, snadné to podle mě nemají. Musejí zvládnout to obrovské zrychlení života, tlak sociálních médií apod.
Zároveň si myslím, že je důležité si uvědomit, že když člověk žije v extrémních podmínkách, jako tomu mohlo být u předchozích generací, které například zažily válku, může kvůli těžkým okolnostem začít fungovat na přežívací režim. Ale jakmile to skončí, pravděpodobně se ta traumata začnou otevírat a může dojít k transgeneračnímu přenosu, kdy se to přenese na další generace.
Jak se z hlediska duševního zdraví připravit na zásadní milníky typu přechod na druhý stupeň, přijímačky na víceletá gymnázia nebo na střední školy, maturita a podobně?
Osobně si myslím, že obrovské množství možností, které mladí lidé v dnešní době mají, může vést k velké zahlcenosti a tendenci neustále dělat víc a víc.
Podle mě je zásadní mít nějaký koníček, který nevede nutně k úspěchu, ale člověk ho dělá jen tak pro relax. V tom mohou jít rodiče příkladem např. tím, že když jsou unavení, jdou si na chvíli lehnout, nepracují do úmoru, sami mají něco, co je baví ve volném čase. A zároveň by měli zvážit, zda to nejsou oni, kdo od dětí úspěch neustále vyžadují, zda si do nich náhodou nepromítají svoje vlastní ambice.
Co mohou konkrétně rodiče dětem předávat jako každodenní návyk v péči o duši?
Je dobré si osvojit uzemňovací a relaxační techniky. V případě, že se nacházíme ve vyšší zóně, je dobré věnovat pozornost svému dechu. Můžeme vyzkoušet např. krabicové dýchání – čtyři sekundy nádech, na čtyři sekundy zadržíme dech, čtyři sekundy výdech a na závěr znovu zadržíme na čtyři sekundy dech. Dále můžeme vyzkoušet progresivní relaxaci, kdy postupně zatínáme a následně uvolňujeme jednotlivé části těla (začínáme od nohou a postupujeme směrem k bříšku, pažím až nahoru k obličeji) – na YouTube existuje spoustu vedených relaxačních videí.
Ve chvíli velkého napětí je dobré zkusit zaměřit svoji pozornost na své okolí, a to skrze naše smysly. Např. můžeme začít počítat, kolik věcí určité barvy vidíme okolo sebe. Nebo zaměřit svou pozornost na věci, které okolo sebe slyšíme či cítíme.
Pokud máme sklony k tomu, nacházet se v nižší zóně, může být užitečné připravit si plán na týden, kdy si na každý den naplánujeme maličkost pro sebe, něco, co máme rádi. Např. si prodloužíme cestu z práce a projdeme se parkem. Nebo si koupíme něco dobrého k snědku a pořádně si to vychutnáme. Případně si můžeme pustit oblíbenou písničku či zavolat kamarádce. Důležité ale je plán skutečně dodržet, i když se nám v danou chvíli nechce. Toto jsou ale pouze preventivní cvičení a vzhledem k tomu, že každému vyhovuje něco jiného, je důležité, aby si člověk našel „to svoje“.
Vy sama máte zkušenosti se vzděláváním v zahraničí, v čem
bychom se mohli inspirovat?
Zahraniční vzdělávání jsem zažila až jako starší, studovala jsem na vysoké škole a zároveň nemám srovnání s českou vysokou školou, to znám jen z doslechu od kamarádů. Ale vnímám jako skvělé, že jsme měli hodně tzv. malých seminářů, kdy nám byla věnovaná velká pozornost. Diskutovali jsme, byli jsme vedeni ke kritickému myšlení… Měli jsme možnost zapojit se do výzkumu už od prvního ročníku, navíc nám škola neustále nabízela možnosti, do čeho se zapojit. Jako studenti jsme se věnovali naplno studiu. Přijde mi, že v Česku studenti většinou minimálně na půl úvazku pracují a vysoká většinou není na prvním místě.
Marie Polášková, MSc.
Marie Polášková získala titul BSc. v oboru psychologie na Durhamské univerzitě v Anglii a titul MSc. v oboru psychologický výzkum na Oxfordské univerzitě, kde se zaměřovala na intervenční programy zlepšující duševní zdraví dětí na základních školách. V roce 2022 nastoupila do Národního ústavu pro duševní zdraví a kromě výzkumné činnosti se zde zaměřuje na vytváření materiálů a školení pro děti, rodiče a učitele. Zároveň studuje doktorské studium na Psychologické fakultě Univerzity Karlovy, kde se zaměřuje na vývoj intervenčního programu pro rodiče dětí trpících úzkostmi.
A určitě je to i kvůli financím. V Anglii si studenti běžně berou studentskou půjčku nejen na školné, ale i na životní náklady, právě proto, aby během studia nemuseli pracovat a věnovali se naplno škole. Systém půjček ve Velké Británii je pro Brity velmi dobře řešený a pro cizince z Evropské unie před brexitem byly podmínky také velmi vstřícné. Člověk tak studuje s vědomím, že se může věnovat studiu naplno, a ukončí školu s dluhem, který bude splácet na základě toho, kolik bude vydělávat. Vnímala jsem to jako obrovské privilegium, že jsem se mohla naplno věnovat studiu.
Jakou školu jste studovala?
Na bakaláři jsem studovala psychologii, na Univerzitě Durham na severu Anglie. Tam jsem byla tři roky, pak jsem měla pauzu a následně se přihlásila na Oxford na magistra v oboru s názvem Psychologický výzkum.
Je těžké se na Oxford dostat, nebo se toho lidé možná zbytečně bojí?
Statisticky to asi těžké je. Na druhou stranu dostat se na
psychologii do Prahy je těžké úplně stejně. Nechci, aby to vyznělo, že
to je „levou zadní“, ale asi je to dosažitelnější, než si člověk myslí.
Já jsem věděla, že chci mít zkušenost ze zahraničí, a moc se mi líbilo,
že v rámci psychologie je to v Anglii orientované na výzkum a práci se
současnými poznatky.
Je podle vás studium v zahraničí pro každého? Ať už se rozhoduje mladý člověk sám, nebo to řeší s rodiči. Jak pozná, že je připravený?
Pokud to člověka láká a má tu možnost, myslím si, že je dobré to zkusit a mít kdyžtak jistotu, že se může kdykoliv vrátit. Záleží na mnoha faktorech, například jaká se tam zrovna sejde parta, jaké budou předměty, znalost cizího jazyka apod.
Budete jedním z řečníků na EduFestivalu. Proč má taková akce podle vás smysl?
Protože když jsem byla na střední škole, přesně na takový festival bych chtěla jít, abych se dozvěděla víc. Je podle mě důležité ukázat ten komplexní obrázek. Oxford možná zní jako „wow“, ale proč ne? Zkusit to může každý…
Kromě toho, že můžou mladí lidé na EduFestivalu objevit zajímavou školu, vidím obrovský přínos v networkingu, kdy se můžou potkat studenti stejného nebo podobného zaměření a do budoucna to pak využít.
Kdo by podle vás měl přijít?
Mladí lidé, jejich rodiče i učitelé. Učitelé, aby věděli, jaké příležitosti děti mají, a mohli je navést. A rodiče, aby zjistili, že se nemají čeho bát, že studium v zahraničí není děsivé. Ale aby naopak zjistili, co vše to dětem může dát.
EduFestival přináší informace o studiu v zahraničí i rozvoji individuálních talentů. Těšit se můžete na nabitý program – přednášky na Inspiration stage, prezentace zahraničních škol i Kariérní centrum. Vystoupí například Karolina Holubová, Matěj Paprčiak, Karel Kovy Kovář a další.
Kdy? 26. září 2023 | Kde? Cubex Centrum v Praze
