„Jsi těhotná a nejsi šťastná? Ale jdi!“ Opravdu nejkrásnější čas v životě ženy?

Anna H. do plánovaného těhotenství vstupovala se základními informacemi. Chtěla se vyhnout stresu z hrůzostrašných příběhů, které by se mohla dočíst v těhotenských diskuzích, blozích i v odborné literatuře. Než jí těhotenský test ukázal dvě čárky, počítala s tím, že první tři měsíce budou kvůli hormonům mírně náročnější. Nakonec ale byla překvapená, jak moc se ve společnosti sdílené informace od reality liší.

„První tři měsíce pro mě byly velmi divoké hlavně psychicky a opakovalo se to ke konci těhotenství. Ač jsem klidný člověk, dělala jsem hysterické scény. Složitě jsem se srovnávala s faktem, že se mi kompletně změní život, že tloustnu, jsem emočně nestabilní, jsem unavená, je mi špatně a všechno je jinak,“ popisuje jindy pohodová třicátnice.

Stejně jako další respondentky nechtěla být v článku uvedená celým jménem a žádala o částečnou anonymitu (redakce Heroine zná plnou totožnost všech oslovených). Obávala se negativní společenské reakce, se kterou se setkávala celé těhotenství. I to svědčí o hloubce problému společenské normy nastavené na klišé, že těhotenství je krásný a požehnaný čas.

Kousni se a vydrž

Anna někde ve skrytu duše věděla, že své negativní pocity z nošení chtěného dítěte nemůže jen tak přiznat. O svém rozčarování se ale opatrně snažila mluvit aspoň se svými dvěma nejbližšími kamarádkami a s mámou. Kamarádky si ji sice poslechly, ale na závěr dodaly, že je těhotenství stejně nejkrásnější období v životě ženy.

Podobná reakce přišla u popisování fyzických obtíží spojených s velkým břichem v druhé polovině těhotenství. Svěřila se, jak je frustrující koupit si o dvě čísla větší kalhotky, že si připadá tlustá, špatně se jí hýbe a dýchá a bolí ji záda. Odpověď byla: „Ale prosím tě! Těhotenství sluší každé ženě“. Starší generace ji zase v její deziluzi uzemnila argumentem „Taky jsme to přežily, tak se kousni a vydrž.“

„Mé blízké sice zajímalo, jak se mám a jak prosperuje náš nenarozený syn, ale už nečekali jinou než pozitivní odpověď. Negativní pocity během těhotenství pro ně byly nepřijatelné. Kdybych někomu přiznala, že jsem v hysterickém záchvatu těsně před prvním screeningem křičela na přítele, že žádné dítě nechci, setkala bych se jen s opovržením,“ je přesvědčená Anna.

S obrovským pocitem hanby tuhle vzpomínku uložila hluboko v sobě a blízkým o ní nikdy neřekla. Stejně tak se přestala svěřovat a své pocity si často s pláčem rovnala v hlavě v noci. Jedinou oporou v úzkostných stavech, které pramenily z deziluze a frustrace, jí byl partner a v druhé polovině i kamarádka, která byla tou dobou také těhotná. „Partner mě poslouchal a byl skvělý. Jen kamarádka mi ale plně rozuměla, vyslechla mě a často jsme se nad problémy i zasmály,“ uzavírá svůj příběh Anna.

Nic horšího? Buď šťastná!

Podobný příběh vypráví i Markéta H. Po dítěti toužila dlouho, a když otěhotněla, byla šťastná. „Občas mě ale přepadla úzkost, někdy až letargie. Když se mě v tu chvíli poprvé někdo z nejbližšího okolí ptal, jak se mám a já mu svěřila své pocity, mávl rukou s tím, že jsou to hormony a že mám být víc v pohodě. Když se situace opakovala s jiným tazatelem, raději jsem trochu zalhala a řekla, že je všechno super, protože jsem se styděla. Měla jsem pocit, že jsem málo pokorná a divná, když nejsem naprosto šťastná,“ popisuje.

Živná půda pro poporodní deprese

První, na koho se mohou těhotné se svými negativními pocity a psychickými problémy obrátit, je jejich gynekoložka nebo gynekolog. Podle gynekoložky Elišky Auer z gynekologické ordinace Gyn Plus ale ženy radu gynekologů nevyhledávají, protože panuje předsudek, že takové obtíže gynekolog neřeší. Neřešený problém přitom může mít následky i v budoucnu. „Pokud má těhotná pocit, že je špatná, když si těhotenství neužívá, mohlo by to vést i k pozdějšímu rozvoji poporodní deprese," uvažuje a upozorňuje Auer.

Praxe ale poradenství v gynekologické ordinaci příliš nenahrává. Ženy do ní sice chodí na pravidelné zdravotní prohlídky, ty jsou ale zaměřené hlavně na jejich fyzický stav. Na emoční rozpoložení, obavy a problémy psychologického charakteru se lékaři málokdy zaměřují a ptají. Ani samotné ženy pak nenapadne, že by se mohly svěřit právě zde.

Roli psychické opory tak přebírají u těhotných hlavně porodní asistentky a duly. „Porodní asistentka by měla být podle doporučení Světové zdravotnické organizace i primárním pečovatelem o ženu v těhotenství a v porodním období, pokud je vše bez rizika. Porodní asistentka má více prostoru věnovat se ženě po stránce lidské i psychické,“ vysvětluje Miloslava Kramná, koordinátorka poradny společnosti Aperio, která se zaměřuje na zlepšení porodní praxe, předporodní a rodičovské kurzy a pomoc rodičům po všech stránkách.

Česká asociace dul (ČAD) a Unie porodních asistentek (UNIPA) potvrzuje, že se na ně ženy se svými pochybnostmi a obavami v těhotenství obrací mnohem častěji. „Negativní emoce jsou v těhotenství poměrně běžné. Z různých výzkumů například vyplývá, že depresivní porucha se vyskytuje v průměru mezi 8 až 35 % žen v populaci,“ vysvětluje psycholožka a porodní asistentka UNIPA Iva Korábová. Nejčastěji se deprese objevují u žen ve druhém a třetím trimestru a u žen s nižším sociálním a ekonomickým zázemím. Ze zkušeností Korábové vyplývá i zdánlivě paradoxní situace. Ženy, které měly diagnostikované deprese před otěhotněním, mnohem otevřeněji mluvily o svých špatných pocitech než ženy bez diagnózy, a jejich okolí bylo k problémům vnímavější.

Obdobné zkušenosti mají i v České asociaci dul. Na těhotenství navíc zdůrazňují ještě jeden aspekt – neustálé očekávání a s tím spojené napětí. „I kdyby ženy neměly žádné fyzické těžkosti, je to období neustálého čekání na nějaké výsledky. Sotva se v jedné poradně doví, že je vše v pořádku, čekají je další odběry a další strach. Do karet nám nehraje ani zvyšující se věk rodiček,“ upozorňuje mluvčí ČAD Majka Staňková. S vyšším věkem mají ženy pocit, že musí být o to lepší mámy a společnost od nich očekává, že zvládnou vše na jedničku.

Podle Korábové nelze důsledky paušalizovat, ale neventilované negativní emoce v těhotenství mohou mít následky ve vytváření vztahu mezi matkou a dítětem a mohou ztížit ženě adaptaci na mateřství. „Mnohdy se teprve v šestinedělí nebo v prvních měsících po porodu ženiny skrývané emoce dostanou na povrch. O to zranitelněji pak v tomto období působí nevhodná reakce okolí,“ uvažuje. K negativům těhotenství se navíc mohou připojit špatné zážitky z porodu a prvních dní s novorozencem.

Vyslechnout a nehodnotit

Když žena nenajde dostatečnou oporu ve svém okolí, doporučují obě asociace obrátit se na odborníky. „Namísto uzavírání se do sebe je potřeba najít osobu, u které může zůstat otevřená. Důležité také je, že své pocity nemusí nijak obhajovat. Jsou její a má na ně právo. A určitě není špatná těhotná nebo špatná máma, pokud se necítí jen šťastně,“ doplňuje Staňková.

Blízkým těhotné ženy odbornice doporučují uvědomit si dvě věci. Situace, kdy se žena svěřuje s těhotenskými problémy, pro ni bývá náročná. Osobní nekomfort příjemce z vyjádřené důvěry by proto měl jít v tu chvíli stranou. To samé platí i pro postěžování si v rámci společenské konverzace.

Základem úspěchu je vždy vyslechnout problém, věnovat ženě pozornost, a hlavně nehodnotit nebo nenálepkovat její pocity. Když příjemce v takové situaci zrovna neví, jak zareagovat, stačí říct: „Mrzí mě, že to máš těžké. Jsem tady s tebou.“ Když to nejde slovy, tak stačí objetí nebo chycení za ruku. To vše funguje mnohem lépe než laická snaha nalézat řešení, rady a doporučení.

Pokud ovšem vyslechnutí nepomáhá, je na místě vyhledat odbornou pomoc. Blízký může ženě nabídnout pomoc s hledáním profesionála, doprovod na první schůzku nebo jí jen dodá odvahu, aby někoho vyhledala.