Teta nebo macecha. Jak být nevlastním rodičem a nevyhořet
Zatímco nevlastní táty vnímá společnost spíš jako zachránce opuštěných žen a cizích dětí, s rolí macechy je spojená řada nepěkných stereotypů – vzpomeňme namátkou na perníkovou chaloupku nebo Zlatý kolovrat. Dá se to vůbec ustát a uhájit novou šanci na „šťastně až do smrti“?
Cože? Chlap se dvěma dětma? Tak do toho bych nikdy nešla! Nespočítala bych, kolikrát jsem před sedmi lety tohle od okolí, dokonce i od přátel zmíněného chlapa, mého současného manžela, slýchala. Vůbec jsem to nechápala. Zamilovanost unese spoustu věcí a neřídí se pragmatickými aspekty. Nálepkám z různých stran jsem musela čelit bez ohledu na to, že jsem „rozbila“ nikoli rodinu, ale až vztah se ženou, za kterou od bývalé manželky a dětí odešel.
Ač jsem sama děti neměla, ty jeho pro mě nebyly překážkou. Naopak, zcela vědomě jsem je brala jako velkou výhodu, jako jakýsi doklad otcovských kompetencí svého pana Božského. Ne jako kouli na noze, spíš zvětšovací sklo jeho charakteru. A to platí dodnes.
Přesto je pro mě i po sedmi letech nevlastní rodičovství stále náročné téma a ani příchod vlastních dětí to příliš nezměnil. Na cestě jsem narazila na spoustu aha momentů a také na mnoho jiných příběhů, těch růžovějších, ale i daleko zamotanějších a bolestnějších. Zároveň jsem zjistila, že ženy, které se v roli nevlastní mámy cítí nešťastné, mají dost společného.
