Každé ráno vítám děti úsměvem, říká recepční z pražské základky

Znáte skutečně všechny děti a rodiče z vaší školy?

Minimálně ty družinové znám všechny, i jejich rodiče, a ty druhostupňové možná neznám úplně hned jménem, ale kdybyste přede mě postavili dva puberťáky, tak vám určitě dokážu říct, který k nám chodí a který ne. Děti pro mě nejsou nějaká jednolitá masa. Nejspíš to bude i tím, že jsem k práci s dětmi tak trochu tíhnul vždycky, vystudoval jsem vychovatelství na střední škole sociální.

A co je tady ve škole vaší pracovní náplní?

Bývám tu od půl osmé do čtyř. V 7:40 s panem školníkem pravidelně otvíráme školu a v 7:55 ji zase zamykáme. To už by děti měly být nahoře, i když jsou tu samozřejmě výtečníci, kteří přicházejí v 8:03. Víceméně do 11:45 mám volnější režim a řeším hlavně to, když přijde pošta, někdo někomu něco veze nebo odchází třeba nějaké dítě s omluvenkou k lékaři. Před dvanáctou už si rodiče začnou vyzvedávat ty nejmenší. Zavolají si do družiny a já potom zkontroluji, jestli předávám těm správným rodičům ty správné děti. A pak do čtyř hodin chodí další a další.

Někdy chodím do hodin jen tak nasát atmosféru, říká zástupkyně ředitele. Jaká je ve škole její role?  Čtěte více

Máte čas s dětmi a rodiči prohodit pár slov?

Dennodenně. Asi na ně působím tak, že se se mnou bavit můžou. Jsou tu děti, které tady stojí tři minuty a za tu dobu se snad ani nenadechnou, jak melou a melou. Ale každý je jiný, máme tady třeba sourozence, kde starší bratr je introvert a nedostane ze sebe celou větu a ten mladší pusu nezastaví. No a rodiče… Určitě to znáte, že ti malí úplně jinak vnímají čas. Než se posbírají, pak se zaseknou v šatně, vykládají si tam s kamarády, takže rodiče tady někdy stojí třeba čtvrt hodiny. Někdo mlčí, ale spousta jich si chce také povídat. Já se tady dozvím věcí, že si někdy připadám jako zpovědník. Vykládají, co v práci, co doma, co jejich děti trápí ve škole…

Čím myslíte, že to je?

Nevím. Asi tím, že vědí, že mě tady vždycky najdou. Tady se říká – sejdeme se u Marcela. Když náhodou nejsem v práci, třeba proto, že jdu k zubaři, tak se mě pak všichni ptají, kde jsi byl, proč jsi tady nebyl? Je to zajímavé, jak vás začnou vnímat jako součást té školy a prostředí.

Máte šanci se s rodiči setkat i mimo svoji recepci?

Jsme škola poměrně rodinná, i když máme čtyři sta dětí. Jednou z akcí, které se tady pořádají, je dvakrát ročně brigáda na zahradě. Tam máme příležitost se potkat, víc se seznámit. S většinou z nich si vykám, ale s některými si tykáme.

Nepřemýšlel jste někdy o tom, když jste vystudovaný vychovatel, že byste se zapojil třeba jako vychovatel do družiny?

Ale já někdy v družině bývám, jako takové suplování, když si některá z vychovatelek musí třeba jít něco zařídit. Jsem s dětmi a různě si povídáme, jak se měly o víkendu, na co se těší a tak. Mohl bych jim něco pustit, ale když si chtějí povykládat, jsem tady pro ně. Je to takové milé, protože je cítit, že mě mají rády a já je taky. Možná někomu přijde divné, že mi děti mohou tykat, ale pro mě je to přirozené. Pokud chtějí, můžou – a když si někdo přirozeně drží větší odstup a tykat mi nechce, je to taky v pořádku.

Asi pravidelně vídáte ty rozklepané prvňáčky…

Jasně. Některé známe už jako mladší sourozence. Jsou komičtí, když sem přijdou, drží se mámy za ruku, stydí se a schovávají. Prvních pár dnů jsou ještě taky celí nesví, protože ten přechod ze školky do první třídy je samozřejmě velká věc. Ale většinou brzy zjistí, že je tu bezpečné prostředí a bezpeční lidé a za chvíli jich je všude plno a chovají se úplně přirozeně.

Říkali mi o vás, že jste přesně ten člověk, co zapomnětlivým dětem něco připomíná a pomáhá hledat ztracené tělocviky a podobně. Je to pravda?

Nemám to úplně v popisu práce, ale nic mi to neudělá. Hlavně, jak už je znám, tak už vím, kdo pořád něco ztrácí a zapomíná. Když tady ráno hledají klíčky od skříňky, tak jim říkám – dávej si přece ten klíček na jedno místo v batohu. Jenže někteří to mají složité i doma, třeba týden u mámy a týden u táty, a pak je jasné, že je v těch věcech větší chaos. Občas mi tu přistane ještě během dne zapomenutá svačina, tak jim ji donesu. Někdy se stává, že si dítě nechá ve škole sešit nebo učebnici a druhý den píše písemku. Pokud se stihne zastavit do čtyř, tak to s ním jdu hledat. Umožním vstup, pustím do třídy. Kolik jsme už našli ztracených čepic, bund nebo rukavic... A přesto máme na konci roku velkou hromadu ztrát a nálezů, kolikrát tam jsou tenisky, zimní bundy, značkové a drahé věci, které nikomu nechybí. To vlastně trochu nechápu.

„Kuřáky tady myslím žádné nemáme. Tedy jedno dvě děti kouří a my to o nich víme, ale kolem školy si to nedovolí.“ FOTO: Kateřina Lánská

Už jsme se bavili o nejmenších dětech, ale co ti velcí, osmáci nebo deváťáci? Nejsou na vás drzí, když začnou jít do puberty?

Nejsou drzí, ale mají jiný styl komunikace a člověk na to musí přistoupit. Někdy mi tady říkají paní učitelky, že by nemohly učit na druhém stupni, že by je děti neposlouchaly. Poslouchaly, ale musí se na ně jinak.

Jak? Třeba jim pochválit nová sluchátka?

Spíš už je brát jako velké. Řeknu jim třeba – hele, ty máš moderní mobil a umíš to s ním, pojď mi tohle vysvětlit, já nevím, jak na to. A oni jsou hodní a zlatí a všechno mi ukážou. Myslím, že jim to dělá i dobře, že si od nich dospělý nechá radit.

Šedesát mailů denně, krizové schůzky a rozbitý mixer aneb Co vlastně ve škole dělá ředitelka Čtěte více

Chytáte záškoláky a kuřáky?

Záškoláky ne a kuřáky tady myslím žádné nemáme. Tedy jedno dvě děti kouří a my to o nich víme, ale kolem školy si to nedovolí. Minule jsem jednoho potkal nedaleko v parku, schovával cigaretu, tak jsem mu říkal – nejsem tvůj rodič ani učitel, tak to neschovávej, já ti nadávat nebudu. To je tvoje věc a budeš si to jednou muset vyřešit sám.

Byl jste na škole už za covidu? Jaké to bylo?

Když byla za covidu zavřená škola, tak jsem byl první týden v pohodě, dokonce mi to ticho tady celkem vyhovovalo, ale potom už mi to začalo strašně chybět, a i dětem se stýskalo! Jednou tady byl tatínek se dvěma dcerami, postávali venku, tak jsem vylezl a zeptal se, jestli něco potřebují. A oni, že ne, že se jen na školu přišli podívat. Nevím, jak moc dětem chybělo učení, ale kontakt s lidmi jim chyběl určitě.

A pak přišla válka na Ukrajině…

Tak byl to velký nápor. Měli jsme nějakou volnou kapacitu, takže jsme nějaké děti mohli vzít. Někteří přišli a třeba po půl roce se zase vrátili na Ukrajinu, ale většina zatím zůstává. Často neuměli česky ani pozdravit. Pár měsíců jsme tady měli asistentku, která byla Ukrajinka, ale měla vystudovanou bohemistiku, a ta hodně pomohla. Ukrajinci měli a dodnes mají intenzivní češtinu a na většině z nich byste teď už nepoznala, že nejsou zdejší. Naučili se česky, zapadli mezi naše žáky. Ale bylo to hodně náročné období.

A teď zase máme období, kdy hrozí, že školy budou propouštět nepedagogické pracovníky. Přitom už dnes mají nízké platy.

Já si nestěžuju, protože tady mám hlavní pracovní poměr, a pak ještě několik odpolední v týdnu tady pronajímáme tělocvičnu, takže si přivydělám tím, že se o ty pronájmy starám. Někdy máme od pana ředitele také nějaké odměny. Kdyby to ale šlo, tak bych byl pro, aby se přidalo kuchařkám a uklízečkám, protože mají hodně těžkou práci a hodně špatně ohodnocenou.

Říkám si, že by vás vlastně celkem jednoduše mohli nahradit kamerou a bzučákem, ne?

Určitě jsem nahraditelný, a když to přijde, tak budu dělat něco jiného. Myslím ale, že si na mě hodně těch dětí a rodičů už zvyklo. I pan ředitel říká, že té škole dodávám takový punc lidskosti. Tedy ne že by ředitel a učitelé byli nelidští, to určitě ne… ale prostě je fajn, když učitele, rodiče i děti někdo každé ráno vítá úsměvem.

Marcel Maša vystudoval vychovatelství. Během života pracoval na různých pozicích, mimo jiné obchodních. Posledních 7 let pracuje jako recepční v ZŠ Jeremenkova v Praze.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.