Z ulice a dětského domova až na univerzitu v cizině. Středočeská škola otevírá možnosti i těm nejchudším

Ráno na přelomu podzimu a zimy přineslo do středočeských Babic mlhu a vytrvalý hustý déšť, který skrápí pečlivě zastřižený trávník areálu, jaký nemá v Česku obdoby. Na okraji vesnice se rozkládá velkorysý kampus základní školy a gymnázia Open Gate, které je jedinou kolejní školou britského nebo švýcarského typu u nás. Žáci tu studují velkou část předmětů v angličtině, skládají mezinárodní maturitu a volný čas mohou trávit třeba v místním bazénu či jízdou na koni. Většina studentů sem denně dojíždí z Prahy a okolí, zhruba třetina ze tří stovek gymnazistů pak bydlí na kolejích přímo v areálu. Ti, kteří si to mohou dovolit, platí za bydlení, volnočasové aktivity a školné zhruba šest set tisíc ročně. Ti, kteří dojíždějí každý den, pak zhruba polovinu. Značná část studentů tu ale studuje jen za symbolické školné. S některými z nich se dnes setkávám.

Někoho se rodiče zřekli, dalším dochází síly

Krátce po osmé míří skupiny dětí a dospívajících v tmavě modrých uniformách do pavilonů jako vystřižených z ročenek architektonických cen. V divadelní zkušebně obložené světlým dřevem jsou lavice sestavené do tvaru písmene U. Sedí tu zhruba dvacítka dospělých, kteří z kelímků usrkávají kávu nebo čaj a ujídají koláčky a ovoce ze stolu přiraženého ke zdi. Přijeli sem na Den pro páťáka – akci pro uchazeče o studium, kteří si nemohou dovolit školné a zvažují žádost o stipendium. Někteří vypadají po ránu hodně unaveně a není divu – přijeli i z velké dálky, jak se brzy dozvídám. Děti, které s sebou přivezli, mají naopak spoustu energie. Se svačinou v ruce a jmenovkami nalepenými na mikinách a svetrech celé natěšené a rozesmáté vyrážejí na program připravený místními učiteli a vychovateli. Se svým doprovodem se setkají zase až u oběda.

Dospělé vítá Petra Štětková z Nadace The Kellner Family Foundation, která má na starosti vyhledávání zájemců o stipendia na Open Gate a jejich provázení přijímacími zkouškami i studiem. Vítá všechny zúčastněné a prosí, aby stručně nastínili, odkud přijeli a jaký s sebou přivážejí příběh. „Jsme z dětského domova ze severních Čech a vezeme sem dívku, která nemá na světě už nikoho,“ zahajuje vousatý muž sedící hned u dveří. „Je chytrá, ve škole se snaží. Zaslouží si lepší budoucnost.“ Tichem znějí další těžké osudy. „Naši holčičku jsme adoptovali, když zemřela její matka, která byla mou kolegyní,“ svěřuje se starší žena. Její bělovlasý manžel dodává: „Je s ní legrace a je skvělá, ale nám už ubývají síly na to, abychom ji vozili po kroužcích. Tady by to měla lepší.“ Svoje příběhy sdílí i postarší dámy, které přijely společně, jedna dokonce o francouzských holích. Mluví o vnucích, které mají v pěstounské péči, protože jejich rodiče propadli drogám či alkoholu a zmizeli. Svého syna dovezla i romská maminka Renata s drdolem a hlubokým melodickým hlasem: „Je to chytrý kluk, ve škole mu to jde dobře a věřím, že to jednou dotáhne daleko. Na školné ale nemáme peníze, takže budeme žádat o stipendium.“