Rodiče nevědí, zda mají jedničkáře, nebo trojkaře. Někomu slovní hodnocení vyhovuje, pro druhého je to zlý sen

Olga Záluská patří k té skupině rodičů, která byla změnou velmi překvapena. „Školu jsem vybírala pečlivě. Jsem člověk, který zastává známky, jsou pro mě uchopitelnější. I proto jsme nezvažovali školy s alternativním přístupem. Chtěli jsme klasickou školu, a tady jsem byla ráda, že je tu dobrá paní učitelka, která dává klasické známky a k nim třeba i napíše pár slov,“ popisuje maminka prvňáčka. Jenže najednou bylo všechno jinak. Slova zůstala, známka zmizela. 

„Už před pěti lety jsme na naší škole zavedli formativní hodnocení. To spočívá v odlišném přístupu práce učitele se žákem. Sám žák si na základě učitelova vedení dokáže pojmenovat, kde se na cestě za svými vědomostmi nachází, kam dál směřuje a jaké cesty ho mohou k cíli dovést. Jeho součástí je také vrstevnické hodnocení a sebehodnocení. Slovní hodnocení je logicky další krok,“ říká zástupkyně ředitele školy Kateřina Bartošová s tím, že cílem je, aby všechny děti zažívaly úspěch. Proto se škola rozhodla zavést nový styl hodnocení v prvních třídách a další prvňáčci budou navazovat. Pokračovat by to mělo do třetího, případně až do pátého ročníku. 

Jenže o novince se rodiče dozvěděli až poslední den prázdnin a řada z nich se tou náhlou změnou cítila být podvedena. Právě maminka Olga Záluská se proto postavila do čela rodičů, kteří proti slovnímu hodnocení protestovali, podávala dokonce i stížnost zřizovateli školy. Hned zkraje školního roku proběhla schůzka rodičů, kterým se změna nelíbila, s ředitelem školy. Pro představu, proti byla asi třetina rodičů z prvních tříd, dva až tři vystupovali proti této změně poměrně ostře. Olga byla jednou z nich. Rozhodnutí už se ale zvrátit nedalo a dát dítě v průběhu roku na jinou školu, Olga nechce. I když i to se stalo a jednu žákyni přehlásili rodiče kvůli nesouhlasu se zavedením slovního hodnocení jinam. 

Co to vlastně znamená „zvládá s dopomocí”? 

„Pro mě je slovní hodnocení nepochopitelné a nesrozumitelné. Nedokážu si ho nikam zařadit. Nejde s ničím porovnat. A nerozumí tomu samozřejmě ani dítě, vždyť ještě nečte,“ vadí Olze Záluské. Zatímco slova pro ni mají spoustu významů a dají se často interpretovat různými způsoby, číslo je jasné. V pololetí, když dostal její syn první vysvědčení, se tak sešla s dalšími maminkami a navzájem je pročítaly, aby dokázaly odvodit, jak na tom jejich děti jsou. 

„Nejde o to porovnávat, kdo je lepší, ale vědět, jak je na tom vaše dítě. Na vysvědčení se třeba dočtete, že vaše dítě něco ,zvládá s dopomocí´. Ale už nevíte, jestli je to takto v pořádku a máte ho pochválit, nebo jestli je opravdu pozadu, protože všichni jeho vrstevníci jsou už ,bez dopomoci´. Když jsem četla některá hodnocení, vlastně mi přišlo, že bych měla dát dítě do zvláštní školy a i syn si vydedukoval, že vlastně nic neumí. Když jsem se ptala paní učitelky, říkala, že je to naopak, že by to dřív byla jednička. Jen díky tomu, jak máme skvělou paní učitelku, která s námi komunikuje a kdykoliv se na ni můžeme obrátit, se v tom aspoň trochu orientujeme,“ popisuje. 

Tu správnou cestu pro komunikaci s rodiči hledají i čtyři učitelky v prvních třídách. Ať už je to Daniela Lukášová, která vede i syna Olgy Záluské, tak Eliška Blahovcová, která učí vedlejší třídu. Ta například posílala v prvním půlroce každý týden e-mail s informací, co ve škole děti dělaly, a u těch, kde to bylo potřeba, připsala ještě další e-mail s tím, že je nutné přidat nebo co je potřeba zlepšit. Když už si na nové hodnocení všichni trochu zvykli, přichází tyto e-maily jednou za dva týdny. 

„Na konci školního roku budu rozesílat rodičům dotazníky, samotnou mě zajímá, jestli měli dostatek informací a jestli by chtěli zase zpět známky,“ popisuje učitelka Eliška Blahovcová. Ze svého pohledu pedagožky dnes vidí, že klady slovního hodnocení převažují nad zápory. „Děti si na to velmi rychle zvykly a přijmuly, že se neučí pro známky, ale aby to samy věděly.” 

Protože neexistuje jediný správný přístup ke slovnímu hodnocení a učitelé jej vlastně „šijí na míru“, vybíralo vedení školy velmi pečlivě učitelky pro první třídy. Stejně jako pro ty nastávající prvňáčky, protože i ty jsou vlastně ještě průkopnicemi a budou celý systém spoluvytvářet. Tentokrát už také škola neudělala tu chybu, že by o změně rodičům řekla na poslední chvíli, ale mluvilo se o ní už na dnech otevřených dveří, kde měli rodiče možnost se na nový systém zeptat a sami se také rozhodnout, jestli nechtějí dítě přihlásit na jinou školu.

Pro nás známky nikdy nebyly důležité

Radka Herčíková byla naopak tou maminkou, které se prakticky splnil sen. Ve škole má dva syny, starší stále dostává známky, ale mladší nastoupil do první třídy a má tak slovní hodnocení. „Je i vtipné, že oba synové měli v první třídě stejnou paní učitelku, a přesto nosí domů jiné hodnocení,“ vypráví s tím, že mezi kluky to však žádné rozbroje nedělá: „Starší si o pololetí přečetl vysvědčení toho mladšího a řekl jen ,Jé, to je hezký´.” Známky pro ni nejsou důležité a doma je příliš neřeší. Nahrává tomu i fakt, že starší syn je studijní typ a domů nosí hlavně jedničky. 

„Mladší je možná trochu rošťák, tak jsem i radši, že se nestresuje tím, že by třeba dostal trojku. Mně na tom totiž vlastně nezáleží. Hodnotit děti v první až třetí třídě známkami od jedničky do pětky mi přijde hrozně placaté. Vždyť děti se stále vyvíjí. Některé začne chodit v osmi měsících, jiné v roce a půl. Jedno mluví ve dvou letech, druhé se ve třech učí slova. Pak nastoupí do školy a najednou musí všechny děti umět například k 15. prosinci napsat písmeno E. A když to nesplňuje každé dítě, má známku dolů,“ popisuje, co se jí na klasickém systému nelíbí. 

A toto je i jedním z důvodů, proč škola „Květňák” slovní hodnocení zavedla. „Dítě se nestresuje, dostane-li jedničku nebo trojku, neučí se pro známku, ale pro sebe. A my máme daleko více času, abychom ho uchopili a ukázali mu správnou cestu jeho vlastním učením. Čas vyměřený vzdělávání je možné celkově jinak rozvrhnout a odpadá tak riziko, že bychom mohli tyto děti odradit špatnými výsledky,“ popisuje zástupkyně ředitele školy Kateřina Bartošová. 

Maminka Radka Herčíková uznává, že vlastně sama nedokáže říct, jak si její syn stojí: „Kdybyste se mě zeptala, jestli je jedničkář, nebo trojkař, nejsem schopná odpovědět. Vím, že v některých věcech musí přidat a že v jiných má zase navrch. A jestli by to byla jednička nebo dvojka, pro mě vlastně není podstatné.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.