Triády na druhém stupni jsou vyčerpávající, ale stojí za to, říká ředitelka

Jak se u vás liší triády na prvním a druhém stupni? 

Teď už vlastně nijak. Probíhají na obou stupních stejně. Vedla k tomu dlouhá cesta, protože zatímco na prvním stupni je organizace jednoduchá, máte jen jednoho nebo několik málo učitelů, na druhém už je to složitější. Ale jde to i tam.

Jak dlouhá přesně ta cesta byla? 

Na prvním stupni jsme začali s triádami před dvaceti lety a osvědčily se nám. Je skvělé mít rodiče jako partnery ve vzdělávání. Obzvlášť na prvním stupni, kde si dítě vytváří pracovní návyky, učí se učit a je třeba, aby spolupráce mezi školou a rodiči fungovala. Na druhém stupni jsme pak začali o pět let později, když děti, u nichž jsme s triádami začínali v první třídě, šly do šesté třídy. Takže na druhém stupni běží triády už patnáct let. 

Jen tak jste pokračovali? Nikdo se nelekl? 

Upřímně, bylo to náročné. Na prvním stupni nás bylo pět učitelek. Promluvily jsme si o tom, všem se nám to líbilo, tak jsme si řekly, že to zkusíme. Jenže tam jde rodič obvykle k jednomu učiteli, který má schůzky načasované, ví, kdo mu kdy přijde. Na druhém stupni ale učíte v několika třídách, takže úlek z organizace byl vlastně na místě. Dodnes si pamatuji, jak byli učitelé zaskočeni, když jsem to na poradě – ještě jako učitelka – navrhla. „Vám se to na prvním stupni řekne, ale jak to budeme asi dělat my?“ říkali. Mě to tehdy hrozně bolelo. Brala jsem to, jako bychom měli zahodit celou naši pětiletou práci, kdy jsme to budovali na prvním stupni. Dokonce jsem řekla, že jestli to nechtějí, nebudeme to dělat ani my. Nechali jsme tomu po výměně názorů čas, vše si sedlo a nakonec jsme do toho šli. 

Rodiče nejnáročnějších dětí nejvíc potřebují ze školy dobré zprávy, říká finská učitelka Čtěte více

Teď by bylo hezké říct, jak jste měla pravdu a od začátku vše hezky fungovalo. Ale tak to nebylo, že? 

Bohužel ne. Bylo to náročné. Po prvním konzultačním odpoledni, které následovalo po pěti hodinách výuky, byli všichni unavení, vyřízení. Ale zároveň si učitelé jednotlivá setkání s rodiči chválili. Začali o tom mluvit v kabinetech a postupně se s tím ztotožnili i ti, kteří byli zpočátku skeptičtí. Museli jsme ale hledat cesty v organizaci, jak by to mohlo jít jednodušeji a lépe. A konečnou podobu získává konzultační den na druhém stupni vlastně dosud. Stále je co zlepšovat.

Co jste za tu dobu už vylepšili? 

My jsme měli například na prvním stupni rezervační systém v papírové podobě. Kdo potřeboval, zapsal se do tabulky na nástěnce a paní učitelka s ním počítala. Jenže najednou máte více učitelů a papírový systém nestačí. Původně jsme to zkoušeli dělat bez této rezervace. Rodiče mohli v daný den přijít a prostě zajít do kabinetu za konkrétním učitelem. Jenže výsledek byl, že vznikaly hloučky, celá škola hučela a rodiče čekali dlouho na chodbách. Často to vzdávali a pak odcházeli zklamaní. Učitelé zase netušili, kdo u nich zrovna zaklepe. Museli se rychle zorientovat, o jakého žáka vlastně jde a co s ním potřebuje řešit. Když máte například deset tříd na určitý předmět a k tomu třídnictví, je to téměř nadlidský úkol. Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Nabízelo se udělat to tak, aby měla každá třída schůzky jiné odpoledne. Jenže my jsme vesnická škola, rodiče tu mají i tři až pět dětí. Tolikrát nám do školy nepřijdou. A my jsme jim chtěli ukázat, že si vážíme jejich času a chceme, aby to pro ně mělo smysl. Aby si za odpoledne zvládli vyřídit vše, co potřebují s jakýmkoliv učitelem a o kterémkoliv svém dítěti.

Jak jste to tedy vyřešili? 

Stanovili jsme si dva konzultační dny ve školním roce, které trvají od osmi do osmnácti hodin. Rodiče už od září vědí, které dny to budou, aby si mohli udělat čas. V tuto dobu se děti neučí, je vyhlášeno ředitelské volno, ale pro první stupeň běží družina. Zavedli jsme rezervační systém. Zhruba dva týdny předem posílám přes modul Komens v Bakalářích odkaz na rezervační tabulku, kde se rodiče zapíší na konkrétní čtvrthodinu k učiteli, se kterým chtějí mluvit. 

Dostane se na všechny? 

Ano, na všechny, kteří mají zájem. Rodiče, se kterými potřebuje učitel mluvit, osloví sám a zapíše je do tabulky. Také se nám osvědčilo, když si učitel svou tabulku vytiskne a pověsí na dveře – pro případ, že přijde rodič, který se nezapsal a chce se na něco zeptat. Může se například při setkání s třídním učitelem dozvědět, že má jeho dítě problém v určitém předmětu. Pak se může ještě na místě dopsat do prázdné kolonky k danému učiteli. Učitelé si průběžně tabulky kontrolují. A pokud již není místo, zavolá rodič vyučujícímu a domluví si jiný termín. 

Triády místo rodičáku. Potenciální výhra pro děti, učitele i rodiče Čtěte více

I tak musí být pro učitele náročné se zorientovat, co chce s jakým dítětem či rodičem probrat. Nebo ne? 

To jsme vyřešili tak, že žák přichází na schůzku s vyplněným formulářem, který má různou podobu. Týká se jak jednotlivých předmětů, tak i klimatu ve třídě. Žáci v hodinách výchovy mezilidských vztahů či třídnických hodin formulář vyplní. Popisují, co se jim daří a co by chtěli či potřebovali změnit. Součástí formuláře jsou například kolonky „pomohlo by mi“, „chybí mi“ nebo „kam bych se chtěl posunout“. Vyplněný jej berou domů a nechávají podepsat rodičem. To proto, abychom věděli, že se tím rodiče zabývali a mají představu, jak jejich dítě funguje. S tím pak společně přicházejí na triádu. S učitelem si projdou, co dítě k jeho předmětu napsalo a může rovnou reagovat na to, jak se dítě vidí a co by potřebovalo. Přidá svůj názor a mohou pak spolu s rodičem nastavit další postup. Pokud narazí na nějaký problém, pak se učitelé konkrétně ptají: Co pro to uděláš ty? Jak ti mohu být nápomocen já? A jak ti může pomoct doma rodič? Přičemž my nechceme, aby ho rodič doučoval, k tomu je škola. Ale může kontrolovat jeho přípravu. A vést dítě k zodpovědnosti za to, že splní, na čem se na triádách s učitelem domluvili.

Jakou máte zkušenost s rodiči? Chodí? 

Na prvním stupni je účast téměř stoprocentní, na druhém se pohybuje kolem sedmdesáti procent. Nechodí rodiče, kteří nic nepotřebují, jejich děti dobře prospívají a nemají žádné problémy, nebo pak ti, kteří nechtějí poslouchat, že se něco nedaří. Pokud však chtějí učitelé s daným rodičem mluvit, sami jim zavolají a zarezervují jim po dohodě termín. Rodiče to obvykle berou jako vstřícný krok. A naopak, když potřebují rodiče něco v průběhu roku, najdou si učitelé termín a řeší to aktuálně. 

Jak často triády děláte? 

Jednou za pololetí v listopadu a v dubnu tak, aby si mohli žáci své výsledky před vysvědčením zlepšit. Na začátku roku pak přicházejí všichni rodiče na plenární zasedání a následně pokračují schůzkami ve třídách k organizaci celého školního roku.

Mluvila jste o tom, že systém stále pilujete. Co mu ještě chybí? 

My si například zatím tvoříme rezervační tabulky v excelu sami. Uvažujeme však o tom, tento systém zprofesionalizovat a zvolit nějaký připravený rezervační systém. Také jsme si v loňském roce celá sborovna prošli školením komunikačních dovedností. Sice jsme je všichni už jednou v minulosti absolvovali a jednotlivě vysílám na školení nové učitele, ale chtěli jsme si zásady komunikace připomenout všichni. Triáda není jen o tom, že se setkáte s rodičem a chvíli si povídáte. Má jasně vymezený čas, po který potřebujeme říci vše důležité. Zároveň se řeší i nepříjemné věci. Je důležité schůzku dobře vést a k tomu jsou komunikační dovednosti klíčové. 

Kvůli nazlobeným rodičům? 

Také. My jsme ti, kteří musí rodičům vše správně vysvětlit, proč to či ono děláme, kam směřujeme. Musíme skloubit podpůrná opatření, práci asistentek a práci žáků tak, aby ve třídě všechno fungovalo. Jsme to my, kdo má zodpovědnost za vzdělávání žáka a jeho rozvoj. Někdy s našimi opatřeními rodiče nesouhlasí a je na nás jim vysvětlit, že jednáme v zájmu žáka.

Rodičům nadaných dětí málokdy ve škole někdo naslouchá, říká Lenka Eckertová z Nadace RSJ Čtěte více

A když to nezabere? 

Pak ho pozveme do vyučovací hodiny, aby se sám přišel podívat, jak pracujeme. Ale těmto situacím také předcházíme dalšími společnými akcemi, které pořádáme. Několikrát za rok máme různá neformální setkání, kde například děti vystupují a prezentují své práce. Tradiční celoškolní akcí jsou Zahradní radovánky, při nichž máme příležitost se s rodiči navzájem poznat a je prostor pro neformální komunikaci, kdy se vyjasní i řada nedorozumění. 

Vy jste mluvila o tom, jak byly triády pro učitele zpočátku vyčerpávající. Ono je to ale asi vyčerpávající i dnes… minimálně ten den. Stojí tohle všechno za to? 

Určitě. A uvědomuju si, jak velký kus práce za tím je a jak jsou učitelé v ten daný den unaveni. Jsem ale přesvědčená, že rodiče prostě musí být součástí školy. My potřebujeme jejich zpětnou vazbu a potřebujeme si s nimi budovat vztah. Když mají rodiče ke škole pozitivní postoj, všechno se mnohem lépe daří. Nejen že jdou dopředu výsledky žáků, ale dokážeme spolu lépe řešit i jejich nezdar i problémy se spolužáky. Už se nám také stalo, že se na nás rodiče obraceli i ohledně záležitostí, které se přímo školy netýkaly. Cítili, že se s dítětem něco děje a přišli se poradit, jestli to také vnímáme a co by se s tím dalo dělat. Takže ano, za nás to za to určitě stojí. 

Jana Vitverová je posledních patnáct let ředitelkou Základní školy a mateřská školy Krčín v Královéhradeckém kraji. Předtím učila ve stejné škole na prvním stupni. Zařízení navštěvuje 338 žáků, z toho 136 na prvním stupni. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.