Tělocvik, který baví? Místo známek a soutěžení se objevuje jóga, fitko i masáž chodidel

Převléknout, nástup, dvě kolečka poklusem kolem tělocvičny, rozcvička. A pak už to sviští pěkně na známky: výmyk, šplh na tyči pro dívky a na provaze pro chlapce, přeskok přes kozu roznožkou nebo skrčmo, dvojtakt se střelbou na koš, případně podání vrchem i spodem přes síť. A v létě za pěkného počasí opět na známky „šedesátka“, „stovka“ a „patnáctistovka“, vrh koulí nebo skok do písku. Na zdi u šaten visí tabulky – za kolik je třeba uběhnout nebo vyšplhat, kolik kliků nebo lehsedů stačí na jedničku nebo trojku. Tak vypadal tělocvik v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, a bohužel tak v mnoha případech vypadá i dnes, o desítky let později.

Pediatři, fyzioterapeuti i obezitologové varují, že děti hodně sedí, tloustnou a ztrácejí schopnost se přirozeně hýbat. Na druhou stranu stoupá počet žáků, kteří jsou dobrozdáním lékaře z tělocviku uvolněni. Podle tematické zprávy České školní inspekce z roku 2016 se situace liší škola od školy, ale celkem je v Česku úplně uvolněno asi 28 tisíc dětí a částečně dalších asi 18 tisíc.

Přitom tělocvik má – spolu s dalšími výchovami, tedy výtvarnou a hudební – potenciál pro to, aby ho děti měly rády a braly ho jako vítané zpestření dnů naplněných sezením v lavicích. Zároveň ale podle ankety Českého olympijského výboru z roku 2015 jde o třetí nejméně oblíbený předmět. Co s tím? Jak vrátit dětem nadšení z pohybu ve škole?

Vyzkoušet si všechno bez ohledu na pohlaví

Lenka Skalíková učí tělocvik na Střední škole designu a módy v Prostějově. Jelikož jsou všechny vyučované obory s výraznou převahou dívek, chlapci tvoří jen část, na tělocvik se nedělí. Lenka Skalíková ale tvrdí, že hodiny jsou o to zajímavější: „Kluci si vyzkouší jógu a pilates a holky zase fotbal a ragby ball, naučí se navzájem přizpůsobit a tolerovat, nevidím v tom problém, ba naopak, a žáci taky ne,“ říká. Mnohem větší výzvu představuje vztah ke školnímu sportování, který si děti přinášejí už ze základní školy. „Tělocvik je pro značnou část žáků v podstatě organizované ponížení, a to zejména pro ty, které jejich rodiče odmalička k pohybu nevedou,“ popisuje učitelka Skalíková.

Středoškoláci jsou navíc fyzicky téměř dospělí lidé, dávno už ztratili dětskou ohebnost a rychlost. Výmyk podle Lenky Skalíkové udělá jedno děvče z pětadvaceti a se shyby je to velmi podobné. „Je to stejné, jako byste oslovili jakoukoliv mámu cestou z práce, ať odloží tašku s nákupem a jde běhat osmistovku nebo skákat na kladině. Nereálná představa,“ vrtí tělocvikářka pobaveně hlavou. Když před osmi lety na prostějovskou oděvní školu nastoupila, měla uvolnění z tělocviku v některých ročnících i polovina studentů. Dnes ale chodí i astmatici nebo kardiaci a chtějí se účastnit hodin.

Jak se to stalo? Lenka Skalíková s nimi sice projde vše, co je napsáno v Rámcovém vzdělávacím programu, ale nesoustředí se na výkon – tedy šedesátka se běhá, ovšem ne na známky. Běh se spojí třeba s výběhem na workoutové hřiště, kde se poté žáci seznámí s prostředím, ve volném čase hojně navštěvovaném. Navíc si studenti vyzkoušejí ještě mnohem víc, třeba tu zmíněnou jógu, meditaci nebo masáže celého těla včetně chodidel. V zimě chodí bruslit na kluziště v centru města (většina žáků na bruslích mimochodem do té doby nikdy nestála), v létě třeba na koloběžky.

Ve škole je malé fitness centrum, kde si je možné vyzkoušet kruhový trénink a naučit se cviky s vlastní vahou těla i cviky na základních posilovacích strojích. Pak jde ale třída do běžného komerčního fitka, protože největším problémem je, jak naučené dovednosti uplatnit v reálném prostředí. Sami musejí například zjistit, kde jsou šatny a toalety a vyzkoušet si cvičení i jinde než ve škole. „Spousta z nich se stydí, bojí, mají velké zábrany zeptat se na něco svalnatých instruktorů. Sami si vyzkouší, že strach je jen v jejich hlavě. Jdou tam sami za sebe, přesto stále v doprovodu třídy. Je pak pravděpodobnější, že příště to zvládnou i sami. Odbouráváme společně předsudky a obavy, učíme se krůček po krůčku zvládat překážky. Třeba je to přivede ke cvičení,“ vysvětluje Lenka Skalíková.

Když je třeba vytvořit podklady pro hodnocení, soustředí se Lenka Skalíková na to, co může zvládnout každý, tedy na znalosti z anatomie, předcházení úrazům, funkce lidského těla, základy fyzioterapie. Její studenti se učí, jak pracovat se svalovým aparátem, jak jej protahovat, posilovat, jak napravit svalové disbalance, jak si pomoci od bolesti, jak lepit tejpy nebo si namasírovat namožené svaly; znají základní pravidla třeba fotbalu nebo hokeje. „Výkonnostní tabulky jsem rovnou zahodila,“ shrnuje svůj přístup. „Chci, aby měli rádi pohyb a dokázali si ho užít a uvědomit si, co to jejich tělu i duši přináší. Každou hodinu přijdu ve sportovním, a co dělají studenti, dělám s nimi, aby viděli, že hýbat se je normální.“

Závodníci můžou připravit hodinu

Probudit v dětech lásku k pohybu se snaží i Šárka Eisová, která učí na jedné kladenské základní škole. Ve svém tažení za oblíbenější tělocvik se potýká hned s několika problémy. Jedním z nich je to, že její předmět ve školách považují za Popelku, a tomu často odpovídá i stav tělocvičen. „Musíme tam ´přežít´ tři měsíce v roce, jinak jsme venku,“ komentuje to tělocvikářka. Větší výzvou je ale sladění velmi odlišných potřeb a schopností dětí ve třídách. Na Kladně fungují úspěšné sportovní kluby, takže někteří z žáků jsou odmalička zvyklí na závodní tempo a nasazení, ovšem zhruba pro třetinu žáků je školní tělocvik jediným pohybem v týdnu. „Závodníci jsou naučení sázet góly, makat, vyhrávat, jenže tím by těm nemotivovaným, často i nemotorným, sport jenom otrávili,“ vysvětluje tělocvikářka z Kladna. „A tak se s nimi domlouvám na tom, že ostatním občas připraví takovou ochutnávku a představení svého sportu. Zapojí se, pro třídu je to zajímavá zkušenost. Chci po nich přípravu předem, domluvit se na vhodných činnostech, aby to nebylo nebezpečné, složité a demotivační. Dále se domluvit i na pomůckách. Takže s tím mám nakonec hromadu práce, ale nevadí, všichni si to užijeme.“

Stejně jako její kolegyně z Hané, ani tělocvikářka ze středních Čech se neřídí tabulkami. „Ty byly vytvořené pro aktivní sportovce, soutěžení a porovnávání v rámci odznaků zdatnosti a pro běžnou populaci mi přijdou úplně nepoužitelné,“ vysvětluje. Známky v tělocviku považuje spíš za zbytečnost, až za jakýsi mocenský nástroj v rukách učitelů. „Nikde v Rámcovém vzdělávacím programu nenajdete, za kolik má dítě v jaké třídě zaběhnout sto metrů nebo jak vysoko vyšplhat. Jenže spousta tělocvikářů s tabulkami vyrostla a nepřemýšlejí o tom, že lze učit jinak - pracovat s pozitivní individuální motivací místo porovnávání,“ myslí si Šárka Eisová. Podle ní by se výchovy obecně měly hodnotit slovně na škále účastnil se – účastnil se aktivně – podával výkony.

Ve výuce tělocviku je podle ní patrný rozpor: na jednu stranu se známkují výkony, na druhou stranu se tělocvikáři bojí, že se jim svěřenci při hodině zraní. Při kotoulu si mohou poranit páteř, při pohybových hrách je zase snadné zakopnout a narazit hlavou do topení. Navíc druhostupňové děti v rozpuku puberty mají zhoršenou koordinaci a najednou si se svým rostoucím tělem nevědí rady. V její škole se sice žáci nedělí na skupiny podle pohlaví, ale vedení se podařilo zajistit tandemovou výuku, takže jsou se třídou vždy dva učitelé. Jedině tak je možné čas smysluplně využít, jinak by se také mohlo stát, že by dva tři žáci cvičili a ostatní čekali, až na ně přijde řada. „Po covidu se ukázalo, že děti si chtějí pořád povídat a zažívat i obyčejné pohybové aktivity. A tak čas od času prostě vyrazíme na svižnou procházku po okolí a vykládáme si,“ usmívá se Šárka Eisová. „My můžeme nabídnout při tělocviku pohodu, vztahy a pohyb bez vítězů a poražených. Na to v oddílech není čas, takže i ti tvrďáci sportovci si takovou hodinu užijí. A pro ty ostatní je to pozitivní motivace k pohybu, takže v tom vidím i splněný pedagogický cíl.“

Aby byl tělocvik u nejmenších pestrý

Obliba tělocviku ve školách klesá s rostoucím věkem dětí, ani ti nejmenší z něj častokrát nejsou nadšení. Při hodinách se totiž dělá pořád dokola to samé, třeba se hraje vybíjená. Učitelé se často bojí pouštět do něčeho náročnějšího, aby si děti neublížily. „Není divu, mnohým žákům chybí základní obratnost, rychlost. Je na nich bohužel vidět nedostatek přirozeného pohybu. Vždyť i do té školy často jezdí autem,“ říká trenér ragby Jan Macháček z Prahy, který spoluzaložil program Trenéři ve škole.

Tento projekt se zrodil jako lokální aktivita trenérů z pražského Břevnova, ale během několika let se už rozšířil do 620 tříd v Česku a dvou set na Slovensku. Spočívá v tom, že trenéři z klubů v okolí chodí po celý rok vypomáhat prvostupňovým učitelkám do škol. „Paní učitelky z prvního stupně to mají těžké. Musejí toho děti naučit tolik, že celkem logicky na přípravy zajímavých hodin tělocviku už nemají čas a energii,“ vysvětluje Jan Macháček. „My jim nabízíme tandemovou výuku, kdy pravidelně na hodinu přijde sportovní trenér dětí a mládeže, a aby to nebyla nuda, po měsíci se střídají. Děti si tak během roku vyzkouší devět sportů.“

Cílem není jen učitelkám ulehčit, ale také to, aby si děti mohly vyzkoušet jiný přístup a různé druhy pohybu. Trenéři mají přísně zakázáno při hodinách „náborovat“ děti do svých oddílů, pokud ale dítě zahoří pro nějaký konkrétní sport, tak si ho s rodiči přes učitelku nakonec dokáže samo najít. „Chceme, aby děti poznaly základy gymnastiky, míčových her, bojových sportů, ragby, atletiky a dalších, aby poznaly, co je baví,“ vysvětluje bývalý profesionální ragbista Jan Macháček.

Od trenéra, v jehož zájmu je, aby se jeho oddíl rozrůstal, to může znít zvláštně, ale Jan Macháček věří, že děti by se co nejdéle měly věnovat všestrannému pohybovému rozvoji. Na předčasnou sportovní specializaci podle něj Česko dlouhodobě doplácí. „Mrzí mě, že jsme péči o pohybový rozvoj dětí svěřili výhradně sportovním klubům, které jsou však hodnocené a financované podle jakési „výkonnosti“. Nabírají se čím dál mladší děti, které pod tlakem šampionátů a soutěžení nakonec v pubertálním věku vyhoří a v dospělosti už třeba vůbec nesportují,“ říká.

Splněný cíl z pohledu jmenovaného programu vypadá tak, že se děti na hodině zpotí, smějí se a těší se na příští hodinu tělocviku. V některých školách, kde program působí, už navázaly další změny a prosazují se třeba takzvané pohybové přestávky, kdy vždy po dvou hodinách v lavicích dětem otevřou tělocvičnu nebo hřiště, vyhodí míče a další drobnější nářadí a nechají je běhat a skákat. „Chceme vrátit dětem radost z pohybu. Víme, že tělocvik jejich zdatnost nezachrání, ale může to být dobrý start,“ uzavírá Jan Macháček.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.