Aby dítě dobře mluvilo, pomůže mu přirozený pohyb, říká logopedka

Hned na začátek se zeptám trochu provokativně. Když mám doma čtyřleté nebo pětileté dítě, které špatně vyslovuje, musím s ním vůbec na logopedii? Nevyroste z toho samo?

To záleží na rozsahu špatné výslovnosti a také na důvodu, proč dítě vlastně nevyslovuje správně. Někdy se může stát, že se do dítěte jen trochu ťukne a pak se velmi rychle vada napraví. Některé děti dokonce velkou vůlí a důslednou nápodobou okolí opravdu mohou svou výslovnost napravit samy. Jinde je to ale mnohem větší a náročnější práce a je třeba, aby se na logopedii docházelo až do naprosté fixace hlásky, prostě až do chvíle, kdy ji dítě ve sto procentech situací vysloví správně. To se ale předem nezjistí a běžný rodič nedokáže odhadnout vážnost vady.

Je potřeba udělat opravdu důkladné vyšetření a zjistit, kde je problém. Občas se totiž stává, že dítě špatně slyší, a proto ani nemůže dobře vyslovovat. Jindy přijde dítě s vadou řeči a brzy se odhalí i poruchy učení, jako je dyslexie nebo dysortografie. Schopnost dítěte správně vyslovovat ovlivňuje i celková úroveň motoriky a vývoj centrální nervové soustavy. Zkrátka je to komplexní problém a za sebe každopádně radím navštívit odborníka, pokud se mi něco nezdá.

A kdy bychom se měli za odborníkem vydat? Abychom „neplašili“ zbytečně brzy, nebo naopak něco nezanedbali? 

Záleží na druhu postižení. Když se narodí třeba dítko s rozštěpem patra, automaticky se rodičům klade na srdce, aby přišli třeba už ve třech letech, i kdyby jen proto, aby se nastavila linka péče do budoucna. Někdy se říká, že by se mělo čekat až na předškolní rok, že do té doby dítě stejně není zralé na nějakou větší spolupráci. Já si to ale nemyslím. Když máte pocit, že je dítě v řeči oproti vrstevníkům opožděné, prostě se objednejte. Logopedie neznamená jen dlouho sedět a brousit „tdnku“ a „tdičko“. Na logopedii se trénuje mnohem víc věcí, třeba dýchání a jemná i hrubá motorika. Mnohé děti neovládají správně svůj jazyk a potřebují se to naučit. Jazyk je takový velký tuhý sval a není legrace naučit se s ním pohybovat ze strany na stranu, ohýbat špičku, polechtat s ním patro... Čím dřív se začne, tím hravější ta péče může být.

Není také od věci si uvědomit, že vývoj řeči jde u dětí ve vlnách. Kolem 2–3 let se naučí vyslovovat K, G, CH, M, T. Kolem čtyř let následuje S, C, Z a Š, Č, Ž – a tady se často objeví první problém. Jako poslední přichází na řadu L, R a Ř. L je naprostým základem pro výslovnost mnoha hlásek, a kdo se ho pořádně nenaučí, má zaděláno na potíže, protože kromě R a Ř nevysloví pořádně ani D a N a celá jeho řeč je pak taková setřená. Nácviku L je potřeba věnovat hodně pozornosti, zaslouží si to.

Často se dočteme, že dříve logopedii nepotřebovalo tolik dětí jako dnes, a hned je po ruce teorie, že za špatnou výslovnost mohou rodiče a elektronika. Je to tak?

Je pravdou, že dnes jsou poruchy výslovnosti častější než dříve. Nejčastěji chodí rodiče s prostou patlavostí, kdy dítko špatně vyslovuje různé hlásky, případně s breptavostí, kdy zase mluví strašně rychle a přitom polyká hlásky, slabiky, nebo rovnou celá slova. Jak už jsem říkala, vady mají různý podklad – motorickou nezralost, nezralost nervové soustavy, dědičnost... Já určitě nechci z ničeho vinit rodiče, v současné době opravdu není snadné vychovávat dítě, navíc uplynulý rok byl úplně šílený. Myslím si, že jedním z důvodů nárůstu logopedických vad je to, že děti mají málo přirozeného pohybu, který je pro rozvoj řeči důležitý. Neplavou, nekopou do balonu, neházejí si s ním. Málokdo si to uvědomuje, ale tento druh pohybu je zásadní nejen pro tělo, ale i pro mozek.

Ovlivňuje nějakým způsobem výslovnost inteligence? Že by třeba chytřejší děti měly problémů méně?

Když jsem kdysi učila na speciální škole, byly tam děti se sníženou inteligencí a různými poruchami učení a chování a ty měly problémů s výslovností hodně. Měli jsme ale předmět řečová výchova a v tom jsme měli skvělé výsledky. Na druhou stranu ale vídám i mnohé velmi inteligentní a nadané děti, jimž skoro není rozumět. Někdy kolem čtvrtého nebo pátého roku jim myšlení začne předbíhat řeč, dítě má skvělou slovní zásobu, hodně toho chce říct, ale pusa prostě nestíhá! Takže z uvedeného je patrné, že logopedické vady se nevyhýbají nikomu, jen mají třeba jiný podklad.

Když mám malé dítě, jak můžu podpořit správný vývoj řeči?

Mluvit, mluvit, mluvit. Nic jiného nefunguje. Jdete ven? Neberte si sluchátka, ale pořád společně komentujte, co kolem sebe vidíte. Copak to je? Je to pejsek? Jak dělá pejsek? Jsou to tyto nejjednodušší věci, které pomáhají. A když trávíte čas doma, prohlížejte si obrázkové knihy a povídejte si o nich. Někdy ale rodiče ve snaze nic nezanedbat otevřou knihu a začnou povídat a dítě jen pasivně poslouchá. Nechte ho, ať se namáhá, ať se snaží vyjádřit.

U dětí ve školce funguje skvěle, když trénují jemnou motoriku, třeba navlékají korálky. Můžou i kreslit – začít s pastelkou, obtahovat velké tvary a postupně je zmenšovat, jak se ruka vytrénuje a uvolní. Cvičit můžeme i venku, vzít si klacík a do písku nebo štěrku v parku dělat kruhy nebo ležaté osmičky... Nejenže se uvolní a vytrénuje ruka, ale také mozek a nervová soustava. Tyto jednoduché věci jsou ohromně přínosné a nevyžadují nic než jen trochu času.

Mnozí rodiče trpí tím, že jejich děti nechtějí logopedii trénovat. Často si přitom odnesou hromadu úkolů a zadání, které musejí cvičit denně alespoň dvacet minut. Dá se to zvládnout?

Čím menší dítě, tím kratší dobu se vydrží soustředit, to je samozřejmé. Čtyřleťáka neudržím ani já během společného sezení víc než třeba dvacet minut na židli, a to mám k tomu školu a 35 let praxe. Dělám psí kusy, aby se mnou chtěli spolupracovat. Hrajeme pexeso a jiné hry, tleskáme, uplácím je bonbony a také kolem každého sebemenšího úspěchu udělám obrovské haló a show, až se mi kolegyně někdy za dveřmi smějí. To ale můžu dělat a dělám já, po rodičích se samozřejmě nic takového nedá vyžadovat. Autorita zvenčí mívá úplně jinou pozici.

Snažím se děti získat ke spolupráci s rodičem tím, že trénujeme před zrcadlem a já jim kladu na srdce, že musejí těm nedůvtipným dospělým ukázat, jak se ty cviky správně dělají. Ale vím, že realita je taková, že když se vám dítě podaří přesvědčit na pět deset minut, a to ještě ne denně, je to vlastně úspěch. Trénovat se dá v autě nebo cestou do školky či ze školky... není to sice to „pravé“ logopedické cvičení v plném soustředění před zrcadlem, ale lepší než nic. Ono zase na druhou stranu, když na takového předškoláka všichni tlačí, tak se může zablokovat a odmítat nápravu úplně. Takže je taky třeba to vybalancovat. Cvičit, ale nepřehnat. Není to snadné.

A co když se stane, že správnou mluvu do nástupu do školy nenatrénujeme? Je to důvod k odkladu školní docházky?

Pokud je vše v pořádku do nástupu dítěte do základní školy, je to samozřejmě ideál, o nějž všichni usilujeme. Je třeba si uvědomit, že když dítě špatně vyslovuje sykavky nebo neumí rozlišit měkké a tvrdé slabiky, pak může mít problém se správným psaním. Vznikají nám tu pak různé pseudoporuchy na logopedickém podkladu. Pokud dítě do nástupu do školy neumí vyslovit správně L, R a Ř, tak se to ale bere jako součást širší normy a nikoliv jako důvod k odkladu.

Jarmila Válková vystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako učitelka ve speciální škole pro děti s mentálním postižením. Od r. 1998 pracuje jako speciální pedagožka a školská logopedka v pedagogicko-psychologické poradně v Bruntále, kde se věnuje logopedii a reedukaci dětí s poruchami učení. Založila i tamní logopedické třídy v mateřské školce. Když nepracuje, tak ráda cestuje, baví ji kutění a zahrádkaření. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.