Dvouleté dítě ve školce – týrání, nebo pohodička?

„Než jsme otevřeli, samozřejmě jsem byla lehce skeptická, zda má smysl umisťovat tak malé děti do předškolního zařízení. První měsíce provozu ale všechny pochyby rozptýlily. Dvouleťáci nejsou ani nevzdělavatelní, ani půl dne nepropláčou. Naopak, rychle si zvykají a nasávají podněty jako houby. Práce s nimi je krásná,“ říká vedoucí učitelka mateřské školy při ZŠ Barrandov Jitka Valíková. Tamní třída Broučků otevřela před čtyřmi lety a je speciálně určená pro děti od dvou let. Herna určená těmto nejmladším je světlá, zařízená nízkým dřevěným nábytkem a vybavená několika odpočinkovými koutky, navíc k ní patří i speciální toalety se splachovacími nočníky. Běžně sem chodí dvacet dětí, o které se starají dvě učitelky a dvě akreditované chůvy. 

Krkavčí matky? Jsou jich desítky tisíc

Teoreticky sice dvě třetiny školek přijímají děti mladší tří let, v uplynulých pěti letech jich podle analýzy MPSV bylo ve školkách zapsaných dokonce až 40 tisíc. Je ale třeba dodat, že státní školky přijímají buď děti, které dovrší třetí rok pár dnů nebo týdnů po nástupu, nebo mladší dítě sice zapíšou, ale reálně může k docházce nastoupit až ve chvíli, kdy mu jsou tři. Potřebu rodičů, kteří potřebují z jakéhokoli důvodu umístit svoje dítě do předškolního zařízení, tak saturují hlavně dětské skupiny a soukromé školky, jejichž měsíční taxy však často přesahují deset tisíc korun. Kromě nemalých nákladů musí rodina unést i to, že je okolí často odsoudí.

Citová vazba hlavně do roka a půl

Jak říká psycholožka a terapeutka Kateřina Novotná z Akademie rodičovství, ve veřejné debatě zaznívají hlavně konzervativní (a mužské) hlasy. „Ve chvíli, kdy rodiče dají své dvouleté dítě do školky, často se od okolí dozvědí, že si ponese celoživotní následky,“ říká. „Stanou se v očích okolí nenormálními rodiči. To je velmi těžké ustát.“

Zastánci co nejdelší rodičovské se často odvolávají na teorii citové vazby, která zdůrazňuje nutnost bezpečného připoutání k hlavní pečující osobě, jíž je v naprosté většině případů matka. Pokud si dítě tuto bezpečnou vazbu nevytvoří, odrazí se to na kvalitě jeho celého života a schopnosti navazovat další vztahy. „Nejzásadnější je v tomto ohledu věk do roku, do roku a půl, kdy jsou děti skutečně maličké a velmi závislé na pečovateli. Kolem druhého roku však nastává období prudkého rozvoje hry nebo řeči. V tuto chvíli už dítě může být připraveno udělat ten velký krok do velkého světa,“ říká Novotná.

Jak dodává její kolegyně Iva Kyselá, je ovšem zásadní, s kým se v předškolním zařízení setká: „Pokud jsou to laskaví a vzdělaní lidé, kteří dokážou nahlížet na svět skrze dětskou duši, chápou její potřebu se odpojovat a zase vracet, pak jim s nimi může být dobře. Ideální by ale bylo, aby dvouleté dítě nebylo ve školce osm hodin denně, pět dní v týdnu – což ovšem platí i o starších dětech.“ 

Rozhodnutý a sebejistý rodič = spokojené dítě

Pokud rodiče zvažují dřívější návrat do práce a nástup dítěte do školky, podle Ivy Kyselé je nutné, aby byli skutečně rozhodnutí a sebejistí. Pokud budete mít obavy a pochybnosti, na dítěti se to projeví. To potvrzuje i Jitka Valíková ze školky na Barrandově: „Za celé čtyři roky jsme ještě nemuseli zrušit docházku dítěte z důvodu, že by se nebylo schopné adaptovat. Jednou nám ale odešel chlapeček, protože se od něj nebyla schopná odloučit jeho maminka.“ Barrandovská školka před nástupem dětí pořádá schůzky s rodiči, kde si vymění všechny důležité informace – zda už dítě zkouší být bez plen, jak se chová v různých situacích, jak se vyjadřuje. „Plenky a dudlíky tady máme, není to problém, protože tu jsou chůvy. Bez nich bychom si naši práci vůbec nedokázali představit,“ říká vedoucí učitelka. 

Na druhou stranu se hodně proměnila skladba rodin, které své dvouleté děti do barrandovské školky zapisují. Zatímco první roky převládali lékaři, právníci nebo televizní redaktoři, loni byla nadpoloviční většina matek nových Broučků doma na rodičovské s miminky. „Jakkoli chápu, že mít doma batole a novorozence je náročné, přesto by bylo pro takto malé dítě, které ví, že maminka zůstává doma s dalším sourozencem, vhodnější se účastnit pouze dopoledního programu a odpolední odpočinek již trávit doma. Rodiče se vyhnou nevhodné sourozenecké žárlivosti a nadbytečné únavě,” dodává Valíková. 

Školka nemusí být trauma

Co by tedy bylo třeba k tomu, aby se brány školek mohly otevřít i mladším než tříletým dětem? Podle Jitky Valíkové by to šlo, pokud by stát byl schopen a ochoten investovat: „Stojí to peníze. Dětí ve třídě nemůžete mít 28, také k nim potřebujete víc dospělých. Problém je, že stát platí z normativu jen učitelky, chůvy musí buď zaplatit zřizovatel, nebo na ně školka získá peníze z různých fondů a projektů. Tyto peníze jsou ale omezené časem, a dál je jejich přísun nejistý. Takže ani my vlastně nevíme, z čeho je za rok zaplatíme.“

Podle terapeutky Kateřiny Novotné by prospělo, kdyby různí odborníci přestali rodiče strašit a vzbuzovat v nich pocit, že školka ve dvou letech jejich dítě nenávratně traumatizuje. „Zároveň by bylo dobré, kdyby stát vytvářel rozličné podmínky. I když se školky otevřou dvouletým, není přece nikde psáno, že tam dítě ve dvou letech dát musíte. Zkrácené úvazky v kombinaci s dostupnou předškolní péčí ale vytvoří podmínky pro to, aby si každá rodina mohla zvolit model, který jí vyhovuje, a to beze strachu z odsouzení.“ A její kolegyně Iva Kyselá dodává: „Před sametovou revolucí chodily děti běžně v osmi či devíti měsících do jeslí. Pak se pomyslné kyvadlo vychýlilo a postupně jsme se dostali až ke čtyřleté rodičovské. Vidím ale u žen, které k nám chodí do terapie, že nyní se dostáváme zhruba do středu, a to je dobře.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.