Inkluzi jsme zvládli díky skvělým učitelkám, říká maminka chlapce s autismem. Záleží na ochotě jednotlivců

Pětiletý Metoděj Šmíd je pohledný, usměvavý kluk. Bydlí se svojí maminkou a tátou v Rajhradu u Brna, má čtyřletou sestřičku a za pár dnů se mu narodí další sourozenec, na kterého se moc těší. Metud nebo Mety, jak mu rodiče říkají, rád chodí do školky, má tam kamarády mezi kluky, a jak s potutelným úsměvem konstatuje jeho máma Alexandra, líbí se hned několika holčičkám ze třídy. To všechno ale není vůbec samozřejmé, protože Metud je autista. Chvíli to vypadalo, že se školka jeho diagnózy zalekne a chlapec tam nebude moct chodit vůbec, nakonec ale všechno dobře dopadlo. „Teď mají ve školce už tři děti s poruchou autistického spektra, nějaké ADHD a tělesná postižení. Myslím si, že školka si na Metůdkovi osahala, jak se k dětem se znevýhodněním chovat, a teď už si troufnou na ledacos,“ usmívá se Alexandra Šmídová.

Diagnóza nám přinesla úlevu a pevnou půdu pod nohama

Vezměme to ale popořádku. Metoděj se narodil jako zdravé miminko a první roky svého života se vyvíjel víceméně normálně. Hrál si, udržoval oční kontakt, rád se tulil a mazlil. „Zvláštní na něm byly jen dvě věci. Přes den skoro vůbec nespal, nikdy nezavřel oči na déle než dvacet minut. A celkem pozdě začal mluvit, což jsme ale přikládali tomu, že jsme bilingvní rodina. Syn kolem sebe někdy slyšel víc ruštinu, a to když na několik týdnů přijela moje matka, nebo naopak češtinu, když u nás byla tchyně,“ popisuje Alexandra, původem Ruska z ukrajinského Doněcku.

Ve dvou letech se ale Metůdek začal měnit. Méně mluvil, častěji se zlobil a navíc začal běhat dokola, třepat rukama a křičet. „Navštívili jsme v té době několikrát zoo, takže manžel si myslel, že syn imituje nějaké zvířátko a má z toho legraci. Když se ale postupně takhle točil třeba dvě hodiny, bylo nám jasné, že je něco špatně,“ říká Alexandra. Později zjistili, že podobným opakovaným projevům se říká stimování a jsou typické pro lidi s poruchou autistického spektra, kteří se s jejich pomocí uklidňují, pokud se cítí přetížení a v nepohodě.

Dalších mnoho měsíců bylo vyplněné obcházením různých odborníků a rodina Šmídových si někdy připadala jako slepička z pohádky, která shání doušek vody pro kohoutka – aby mohli k jednomu specialistovi, museli předtím k jinému a všude se samozřejmě čeká. Nakonec přišel pobyt v Dětské nemocnici v Brně, kde Metoděj prošel kompletním vyšetřením včetně magnetické rezonance a genetiky. Diagnóza zněla – středněfunkční autismus bez postižení intelektu. „Musím říct, že se mi ulevilo, protože najednou jsem viděla, že nejsem hrozná máma, která to se synem neumí. Běžně jsem zažívala, jak se válí po zemi v obchodě a ostatní na mě zírali,“ vzpomíná Alexandra na chvíle, kdy jí lékaři oznámili výsledek vyšetření. „My s manželem jsme vlastně za diagnózu byli dost vděční, protože nám dala pevnou půdu pod nohama, od které jsme se mohli odrazit. Složitější to bylo pro okolí, pro babičky a samozřejmě pro školku.“

Dejte syna jinam, přála si školka

Mezitím oslavil Metud třetí narozeniny a začal chodit do školky, Alexandra totiž dodělávala doktorát a k tomu měla malou dcerku. Zatímco doma byli na chlapečka a jeho občas náročné chování už zvyklí, ve školce najednou bylo zřetelné, do jaké míry se odlišuje od ostatních. Mnohem častěji se vztekal, křičel, navíc v té době mluvil prakticky jen rusky. Ve chvíli, kdy po dvou měsících docházky přinesli rodiče do školky papír s diagnózou, všichni kolem se polekali a začali doporučovat, aby synka přehlásili do Brna do speciální školky. „My jsme se ale nedali. Manžel namítal, že syn má právo chodit mezi běžné děti a že se budeme bránit klidně u soudu, bude-li to třeba. Tak nás tam nechali a dohodli jsme se aspoň pro začátek, že Metůdka budu vyzvedávat po obědě, aby si doma mohl odpočinout,“ vypráví Alexandra.

Začátky nebyly jednoduché. Metud čekal, až mu bude přiznán nárok na asistentku, a mezitím byl pouze v péči dvou paní učitelek. Jedna z nich, dáma důchodového věku, se po večerech vzdělávala, četla diplomové práce na téma dětský autismus a snažila se s malým svěřencem domluvit. S mladší kolegyní se ale Metud srovnával výrazně hůř – když byla ráno ve školce přítomna jen ona, dostával chlapeček záchvaty pláče a rusky vykřikoval, že ničemu nerozumí a nic neumí. Když už se ho Šmídovým podařilo dostat do třídy, obvykle se mezi hračkami a dětmi rychle uklidnil. Nebyly to ale jednoduché dny a rodina narážela i na nepochopení okolí.

Jednou Alexandra na Metůdka čekala před vstupem pod schody a uslyšela kuchařky a uklízečku, jak se o něm baví. „Říkaly, že ten Rusák je hrozné děcko, které do školky nepatří, a podobné věci. Když jsem schody vyběhla a konfrontovala je, tvrdily, že jsem špatně rozuměla. Nakonec se mi omluvily, ale stejně mě to mrzelo. Proč o něm tak ošklivě mluví? Vždyť jim nic neudělal, má českého tatínka, je Čech, narodil se v Česku a má české občanství,“ krčí rameny Alexandra.

Pomáhají maličkosti a všímavost učitelek

Hodně pomohlo, když se školce podařilo sehnat asistentku a ve třídě se vyměnila učitelka. „Syn je teď nadšený, chodí tam hrozně rád. Tyto tři ženy se kolem něj semkly, přijaly ho a vytvořily mu takové podmínky, že se na ně denně těší. Říkám o nich, že jsou to naši andělé,“ nešetří chválou Alexandra. Mimo jiné se podařilo chlapečka skvěle integrovat mezi spolužáky, kteří ho přijímají takového, jaký je. Pro to, aby byl Metůdek ve školce spokojený, přitom nebyly třeba žádné velké kroky nebo investice; v podstatě stačilo chlapečkovi vyjít vstříc v maličkostech, které ale v důsledku znamenají mnohem méně stresu a křiku pro všechny.

Asistentka si všimla, že mu hodně vadí náhlé změny činností, protože potřebuje mít jasnou představu o tom, co se kdy bude dít. Proto ho vyfotila při různých činnostech, Alexandra fotky vystříhala, nalepila je na karton se suchým zipem, a vždycky ráno Metudkovi společně s učitelkami sestaví denní „jízdní řád“ aktivit. „Metud je chytrý, má skvělou paměť, umí ruská i latinská písmenka i čísla a výborně se orientuje v čase, takže mu stačí ukázat ten jeho denní plán a říct – za deset minut se půjdeme oblékat a potom ven. On s tím počítá a je skoro vždy v pohodě , protože ho náhle nevytrhnou z toho, čemu se zrovna věnuje,“ popisuje Alexandra. 

Jindy se zase řešilo, že si Metud najednou odmítal mýt ruce, což je zejména za covidu samozřejmě problém. Protože učitelky už vědí, že „po zlém“ se u Metuda ničeho nedosáhne, s klidem ho nějakou dobu pozorovaly, aby zjistily, co za tím je. Nakonec stačilo, že asistentka nestojí ve dveřích a nedívá se na něj. Místo toho se postaví za roh a nechá ho, aby si umyl ruce sám. A on si třeba ještě chvilku hraje s vodou v umyvadle. Jako motivaci navíc dostal do umývárny malou gumovou kačenku. Stejně tak se podařilo dosáhnout toho, že Metud už může zůstávat ve školce až do odpoledne. Všichni pochopili, že chlapec prostě po obědě nikdy neusne, a tak ho asistentka bere stranou, aby nerušil ostatní.

Jsme teď vzorem podařené inkluze

Ačkoliv to zezačátku vypadalo všelijak, Metůdka se podařilo bez problémů integrovat do běžné školky. Rodiče se každé tři měsíce scházejí s ředitelkou a probírají synovy pokroky i problémy. Speciálně pedagogické centrum, které má Metoděje v péči a navrhovalo mu vzdělávací plán, ho vidí jako vzorový příklad podařené inkluze. „Říkají, že naše běžná školka vytvořila pro něho takové zázemí, které nemají ani ve většině speciálních – zařídili logopedii, asistentka s ním hezky pracuje, dětem se maximálně věnují, Metůdek má svůj odpočinkový prostor, takže to funguje,“ usmívá se hrdě Alexandra. „Navíc samozřejmě pomáhá, že je syn inteligentní kluk a domluvit se s ním dá.” 

Teď ale před Šmídovými stojí další velká výzva a tou je základní škola. V Rajhradě je jen jedna a podle toho, co zatím rodiče slyšeli, je spíš výkonově zaměřená a inkluzi příliš nefandí. „Víme, že inkluze je v Česku v podstatě pro školy povinná, ale zjistili jsme i to, že vlastně mnohem víc než na systému záleží na jednotlivcích, jestli jsou ochotní pro odlišné dítě najít místo v srdci. Potom není problém hledat řešení, ale když někdo nechce, je to marné,“ říká Alexandra. Metůdkovi bude brzy šest, projde vyšetřením školní zralosti a velmi pravděpodobně dostane odklad. Co bude dál, to rodina musí během roku vyřešit. Jednou z variant je domácí vzdělávání, do toho se ale Šmídovým moc nechce. „Mety potřebuje společnost a taky řád, to mu já se dvěma mladšími sourozenci a vlastní prací nedokážu dostatečně zařídit,“ krčí Alexandra rameny. „Tak snad budeme mít znovu štěstí na lidi, kteří budou chtít dát synovi šanci.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.