Veřejný coming out lidoveckého poslance Jiřího Navrátila ukazuje, jak zacyklené je rozmýšlení v konzervativních stranách, v katolické církvi a u dalších křesťanů. Slova zaznívající z vyšších kruhů poletují mezi posluchači a zasévají pochybnosti. Jiří Navrátil po svém veřejném přihlášení se k LGBTQ+ lidem poměrně otevřeně mluví o situaci v jeho domovské straně KDU-ČSL i o tom, jak v rámci ní probíhá debata o narovnání práv sexuálních menšin, kterou má on sám na starosti. A tady vidím velké příležitosti.
Opravdu ze srdce děkuju Jiřímu Navrátilovi za jeho odvahu „jít s barvou ven“. Díky, že k tomu vyzval další politiky. Byl to důležitý krok pro naši kulturu a pro naše sebevědomí. Zaráží mě ale, jakým směrem Navrátil vnitrostranickou debatu o narovnání práv LGBTQ+ lidí vede. Zároveň to dokážu hluboce pochopit. Katolickou církev znám dobře, jsem její součástí od narození. A proto vím, jaký je problém to, že je zahleděná do sebe. Velmi málo reflektuje vývoj světa kolem sebe, a i když tvrdí, že chce být otevřenou náručí pro všechny, ne vždy tomu tak je.
V jejích vnitřních debatách totiž až příliš často zaznívají slova jako „Respektuju vás, ale…“. Nedbá na váhu slov, nedbá na sílu činů a občas jako by raději neviděla, jak velký prostor ve veřejné debatě má. Zaměřuje se jen na lidi, kteří už v církvi jsou. Proto si může (nebo se spíš domnívá, že může) dovolit slova o respektu, kterými ukáže svou vlídnou přijímající tvář, která ale nakonec popře oním „ale“ opřeném o mnohdy nesmyslné konstrukty, které s respektem ani s láskou k bližním nemají nic společného. Domnívá se, že si nemusí všímat dopadů na veřejnou debatu, protože církev se v důsledku zodpovídá jen sama sobě. A to se pak ukazuje i u debat v konzervativních kruzích mimo ni.
Vnímám to velmi zblízka a mám obrovskou potřebu tohle nastavení měnit – nejen v rámci debaty o LGBTQ+ lidech. I proto jsem při svém coming outu na Václavském náměstí při akci Milionu chvilek Česko proti strachu 30. října zmínila, že jsem také katolička. Lidi mi píšou, že jsem si svou orientaci vymyslela, abych upoutala pozornost, a že katolička být určitě nemůžu. A jestli ano, tak mě zničil západní svět, nečtu Bibli a mám to odmodlit. Tohle si věřící LGBTQ+ lidé zažívají běžně. Protože debata v církvi je mimo realitu.
Ale zpět k narovnávání práv sexuálních menšin – Jiří Navrátil popisuje své vnitrostranické snahy jako „aspoň kompromis“ a „maximum možného“. Manželství pro všechny podle něj nemá v současné sněmovně dostatečnou podporu. A je prý lepší se posunout aspoň někam, než další léta čekat na politickou podporu manželství pro všechny. A právě v tomto já osobně vidím problém Navrátilova rozmýšlení. Hledí jen na posun při vnitrostranické debatě, která je bohužel několik kroků za debatou celospolečenskou. Přitom ale může vzniknout velmi nebezpečný precedens. Precedens kompromisů, precedens toho, že budeme narovnávat jen některá práva a jen pro některé skupiny lidí.
Je potřeba se při debatách o lidských právech zaměřit nejen na to, co je snesitelné pro pár desítek kolegů ve sněmovně. Protože tady nejde o debatu niterní, vnitrostranickou nebo vnitrocírkevní. Tady jde o debatu, která rozhoduje o životech tisíců lidí. Je třeba se zaměřit na to, co je dobré pro společnost. Pro lidi, kterých se to týká. Ideální kompromis bude, když budou mít všichni lidé naprosto stejná práva. Možná to vám, kteří rozhodujete o našich životech, zabere při přemýšlení trochu času. Nám ale vaše debaty mnohdy berou životy.