Proč milujeme pořady jako Peče celá země? Jídlo jako zábava, byznys i předmět výzkumu.
Pořady, filmy a reality show o vaření patří k nejstarším a nejoblíbenějším pořadům v historii televize. Co je tak přitažlivého na tom, sledovat cizí lidi, jak vaří jídlo, které pak ani nemůžeme ochutnat? A proč jsme ochotni trávit hodiny u obrazovek fanděním soutěžícím, které neznáme a kterým se daří či nedaří vánočka, steak nebo dort, který vypadá jako realistická kabelka? Roli hraje nejen záliba ve vaření nebo konzumaci, ale také hluboké kulturní vzorce s jídlem spojené. Ať už je to strach z nedostatku jídla, či naopak z jeho nadbytku, jídlo je zásadním prvkem našich životů, rodin a kulturní afiliace už od narození.
Když jsem byla malá, milovala jsem chodit s rodiči na návštěvy. Měli tam jiný nábytek, jiné hračky, ale především – jinak vařili. Na jedné straně mě trochu strašila dětská obava, zda mi jídlo od jiné maminky nebo babičky bude chutnat, převažovala však zvědavost a úžas nad tím, že i slepičí vývar chutná od každého úplně jinak. A jak uspokojivé bylo – a dodnes je – pozorovat kohokoliv při vaření. Pohled na to, jak se někomu pod rukama mění suroviny na hotový pokrm, je nesmírně potěšující, obzvlášť neušpiníme-li si přitom ruce vlastní. Vypadá to, že už samotný proces nás baví. Ochutnat nakonec hotový pokrm není až tak nezbytně nutné.
Ať už vás zajímají příběhy zajímavých kuchařů a luxusních restaurací, či se rádi přiučíte úspornému vaření, všechno v nabídce najdete. Není to přitom jen fenomén dnešní doby, televizní vaření je staré jako televize sama.
Nabídka filmů a pořadů o vaření funguje jako jakýkoliv jiný trh. Vysílají je snad všechny televizní stanice a streamovací platformy a pořad či film dle své chuti si najde každý – od béčkových reality show či romantických komedií až po intelektuální počiny typu letošního oceňovaného festivalového filmu Bod varu (doporučuji!).
Vařit může každý
Ať už vás zajímají příběhy zajímavých kuchařů a luxusních restaurací, či se rádi přiučíte úspornému vaření, všechno v nabídce najdete. Není to přitom jen fenomén dnešní doby, televizní vaření je staré jako televize sama. První televizní vaření se vysílalo na BBC už v roce 1946 a už ve 20. letech se vařilo v rádiu. Od Julie Child přes Jamieho Olivera k Chef’s table na Netflixu a Peče celá země České televize – nabídka je nepřeberná. A když je v show zároveň prvek reality, posouvá to celou zkušenost na další úroveň.
Úvodní díl druhé řady Peče celá země sledovalo přes milion diváků nad 15 let. Víceméně nekonfliktní show láká na klasické dezertní kreace i přístupné soutěžící. Pro náročnější a soutěživější diváky tu je třeba MasterChef, kde se již utkávají profíci nad recepty o řád sofistikovanějšími.
Sledujete rádi pořady o vaření?
Soutěžícími jsou často obyčejní lidé jako my (ovšem vybraní tak, aby jejich charaktery odpovídaly dramaturgickému záměru), kteří umějí nebo se učí něco, co víceméně denně dělá každý z nás. Zároveň často během krátkého času sledujeme jejich obrovské pokroky, což je pro diváka velmi uspokojivé a uklidňující. Každá taková show nám tedy ukazuje něco, co při troše snahy můžeme zvládnout také. A to je velmi příjemný pocit. Obzvlášť když se kvůli němu člověk ani nemusí zvednout z gauče.
Jídlo a vaření je také skvělým koníčkem, který se navíc dá brát velmi vážně. Například ruský politický investigativní novinář Sergej Parchomenko (z nyní již zakázaného Echa Moskvy) zvládá kromě své seriózní práce také psát knihy a vytvářet ve volném čase autorský podcast – o jídle. Jedná se o nejhlubší možný ponor do gastronomické historie, podložený hodinami rešerší, prací se zdroji v několika jazycích, vyhledáváním v encyklopediích a archivech. Je to až detektivní investigativní práce. Výsledkem jsou hodinové epizody věnované jednotlivým surovinám a jejich historii i současnosti, prezentované v historických, geografických a kulturních souvislostech, ze kterých se posluchači protáčejí panenky údivem. Salát Caesar, pěstování citrusů, melounové velmoci, historie perníků, vajec, těstovin i dezertů – to vše a mnoho dalšího do detailů zkoumá a své výsledky poutavě předkládá posluchači.
Nachází a vysvětluje souvislosti dějin a gastronomie a ukazuje, že příběhy lidstva a jídla jsou pevně provázané. Například popisuje, proč byl prvním domestikovaným zvířetem právě kapr, či jak je možné, že se první zmrzlina začala vyrábět zrovna na horkém Arabském poloostrově, a to dlouhá staletí před vynálezem lednic.
Je pozoruhodné, jak profesionál v jedné oblasti umí (a hlavně chce) nasměrovat své postupy a znalosti na jinou oblast výzkumu. Škoda jen, že ačkoli samotný autor žije převážně ve Spojených státech, jeho práce je přístupná pouze v ruštině (zato ve všech podcastových aplikacích).
Podobně do hloubky a originálním způsobem se jídlem zabývá i britský kuchař Heston Blumenthal, který se věnuje molekulární gastronomii a i pečené brambory jsou v jeho podání věda i mistrovské dílo.
Jídlo jako věda
Zkoumání jídla jako součásti kultury neboli antropologii jídla na odborné úrovni se u nás věnuje Eva Ferrarová, která přednáší na Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Je autorkou zajímavé (a trochu šokující) knihy Jídlo pro radost (vydalo nakladatelství Edika, 2021), v níž poutavě vysvětluje, že i v jídle jde o moc a peníze – stejně jako v jiných aspektech našeho života. Jídlo je nástrojem moci i dialogu a potravinářský průmysl ovládá to, co jíme, zatímco my si děláme iluze, že jíme to, co chceme.
Ferrarová zdůrazňuje i kulturní aspekt jídla a stolování. Dříve se jedlo pouze to, co vyrostlo v bezprostřední blízkosti lidí v dané lokalitě, případně byl výběr a kombinace jídel ovlivněn například náboženstvím. V dnešní době, když svět prošel industrializací a jídlo se k nám dostává zprocesované, a my tím pádem netušíme, kde, kdo a jak ho vyrobil, prožíváme podle antropoložky ve vztahu k jídlu krizi kulturních vzorců a kulturní identity.
Podle Ferrarové jsou pořady o vaření jednou z determinant trendů ve stravování. Jsou také důsledkem globalizace: „Sice nám rozšířily obzory o jídle, máme přístup k surovinám, které jsme dříve neznali, ale zároveň čím dál palčivěji hledáme své vlastní kořeny.“ Příkladem je pořad Prostřeno, který bývá zaměřen na tradiční českou a moravskou kuchyni. Kořeny podle Ferrarové hledáme právě proto, že se potřebujeme znovu vrátit k vlastní gastronomické kultuře, hledáme svou národní identitu. Tedy jeden princip je globalizace – směrem do světa –, druhý je národní identita – směrem dovnitř.
Lokálně, udržitelně a levně: Podnikání okolo komína
Podíl českých produktů v celkovém sortimentu Rohlíku roste. Cesta z farmy ke dveřím zákazníka se zkracuje. A kvalita dlouhodobě stojí na prvním místě. Nyní vytahuje Rohlík další eso z rukávu: Od jara do podzimu bude nabízet farmářské výrobky, ale za cenu, jako by pocházely z velkovýroby. To je možné díky programu Rohlík pomáhá farmářům! Zákazníci tak v sezoně zakoupí lokální a vysoce kvalitní produkty (například farmářské kuře, krůtí či hovězí maso, různé druhy zeleniny, BIO sýry a jogurty, šunky a salámy), ale přitom za ceny srovnatelné s potravinami pocházejícími z velkovýroby. Rohlík tak chce umožnit svým zákazníkům, aby poznali poctivé farmářské produkty. Například v prvním díle farmářského seriálu Rohlík zákazníkům nabídl poctivé farmářské kuře za cenu toho z velkochovu a zájem o něj byl skutečně enormní. Prodalo se ho 11x více, než je obvyklé.
Ať si vaříme vegansky, bezlepkově, paleo, nebo keto, jíst a připravovat jídlo musíme všichni. Pohoštění je velkou součástí všech světových kultur a náboženství, kde má často velkou symbolickou hodnotu. Společné stolování je také důležitou složkou socializace a sounáležitosti s určitou skupinou. Kolem jídla se točí nejen velký byznys, ale také rodinný život. A tak pohled na přípravu jídla, byť jen na obrazovce, přináší komfort a klid na úplně bazální úrovni.
„Vztah k jídlu je naším primárním attachmentem, hned po matce. Je stejně důležitý jako je ten k rodičům,“ potvrzuje psycholožka Natalia Schwab Figush. Jídlo je podle ní sice základní lidskou potřebou pro přežití, nicméně lidé podléhají i emočnímu zajídání, nebo naopak psychologicky podmíněným poruchám příjmu potravy. Zároveň je náš mozek tak dokonalý, že i pouhé vizuální a sluchové vjemy nás dokáží svým způsobem nasytit a tento náš základní pud naplnit. To je jeden z důvodů, proč se na televizní vaření rádi díváme a považujeme jej za odpočinkové.
Koukat někomu pod ruce, když vaří, miluju dodnes. Ať už je to tchýně, kamarádka, či partner. Opřít o linku se sklenkou vína či bez a pozorovat někoho, jak vaří, povídat si u toho o jídle či o životě.
Protože jídlo je prostě život. Sledování toho, jak někdo vaří, je tak uzavřený gestalt s předvídatelným koncem a bez zjevného ohrožení či konfliktu – jídlo se nakonec zkrátka uvaří a všichni jsou spokojeni.
