Kdybych měla cestu umetenou, nebyla bych tam, kde jsem dneska, tvrdí úspěšná zlatnice Jana Polová, která si svůj obor musela vyvzdorovat. A vyplatilo se. Že řemeslo vykonává dobře a poctivě, dokazuje nedávné ocenění v anketě Živnostník roku.
Majitelka Zlatnictví Janka a nositelka titulu Moneta Živnostník roku 2024 Hlavního města Praha Jana Polová je v současnosti rodičům paradoxně vděčná, že jí nechtěli zlatničinu povolit. Jejich odpor pro ni byl velkým hnacím motorem. A dnes na ni mohou být hrdí.
„Miluju to, je to moje celoživotní náplň, jsem zlatnice tělem i duší,“ říká drobná plavovláska s nenápadnými náušnicemi z růžového zlata a růženínů.
„O šperky jsem se začala zajímat někdy mezi osmi a devíti lety. Když jsem byla nemocná, táta mi dával na peřinu vál na pečení, na kterém jsem měla mističky s korálky a navlékala. Jen tak mě udrželi v posteli. Ale umělecké cítění mám asi odjakživa ve více směrech.“
Už od puberty se chtěla vyučit zlatnicí, ale rodiče jí to nedovolili. Přece je škoda jít dobrovolně do učení, když školní výsledky přináší naději na vysokoškolský titul, říkali jí. Vystudovala tedy gymnázium, ale po maturitě se přihlásila na nástavbové studium. Po jeho dokončení začínala ve velké firmě se třiceti zlatníky, pak strávila rok u soukromníka a od roku 1999 podniká.
Po gymnáziu Botičská vystudovala nástavbové studium zlatnické s praxí v Solunce. Vychovává výtvarně nadanou dceru (13), ale je smířená s tím, že v jejích šlépějích nepůjde. Odpočívá v přírodě nebo doma při malování nebo tvoření papírových květin a bytových dekorací. Většina členů rodiny pracuje v IT, zatímco zručná zlatnice se s nimi „pere“.
„Začínala jsem v maličké dílně ve sklepě domu rodičů se zakázkovou výrobou a opravami pro známé. Ti doporučovali další známé. Základní vybavení jsem si pořídila už na škole. Neměla jsem žádný plán, ale pracovní podmínky u soukromníka pro mě byly neakceptovatelné. Tak jsem se nechala vést osudem a otevřela vlastní dílnu,“ vzpomíná živnostnice.
Jana Polová pracovala pro několik zlatnictví, jimž chyběla dílna nebo nestíhala zakázky. V roce 2001 si troufla na vlastní provozovnu v Petrské ulici v Praze. Neradovala se dlouho, během srpnových povodní v roce 2002 měla v obchodě dva a půl metru vody.
„Tenkrát nade mnou stáli andělé strážní,“ přiznává podnikatelka. „Pojišťovací smlouvy ještě nebyly tak složité, a protože pracujeme s ohněm, pojistila jsem se proti živlům. Že obchod zničí voda, by mě opravdu nenapadlo.“
Pojišťovny tehdy platily všechno, i město poskytovalo pomoc velice rychle. Ovšem sehnat náhradní prostory nebylo snadné, povodně zasáhly velkou část Prahy a volných míst bylo méně než zájemců. Několik hezkých let zlatnice strávila u metra Skalka ve Strašnicích, kde tehdy byla konečná metra. Jenže tu v roce 2004 posunuli na Depo Hostivař, což odvedlo zákazníky. Bylo potřeba jít dál.
Inspirace pro ženy, které mají rodinu a podnikají
Co by ženám pomohlo, aby mohly podnikat svobodně, sebevědomě a úspěšně? Mateřství je jedním z důvodů, proč se ženy do podnikání pouštějí. Ale nutnost skloubit péči a práci je také tím, co ženám často brání byznys naplno rozjet. Na setkání věnovaném ženskému podnikání vás čeká inspirativní vystoupení Andrey Bohačíkové z organizace Marter, zasvěcená diskuze kariérové poradkyně Lucie Václavkové, socioložky Lenky Simerské a dalších o tom, jak se vyvarovat nejčastějších chyb, kde hledat podporu a jak nevyhořet.
Přijďte se seznámit s ženami, které řeší podobné otázky jako vy, a užít si vzájemnou podporu.
Kdy: 23. 1. 2025, 14:00 - 18:00
Kde: Alma Praha, konferenční sál
Vstup zdarma. Stačí se jen registrovat:
Zanedlouho oslaví dvacet let působení na Florenci, kde se protínají dvě linky metra a kolem jezdí tramvaje i autobusy. Mezi cenou metru čtverečního nájmu na Skalce a téměř v centru tehdy nebyl moc velký rozdíl.
V jejím obchodě lze koupit šperky stříbrné, zlaté i z chirurgické oceli. Zakázky tu zhotovují ručně, ale zvládají také modelaci šperků v 3D programu s následným odlitím a opracováním. Samozřejmostí je kompletní servis (někdy lze uspět i s bižuterií a chirurgickou ocelí) či repase rodinných památek. Kromě klasických zlatnických technik tu nabízejí i moderní přístupy, například laserové svařování.
Sortiment ze stříbra vyrábějí ve zlatnictví Janka minimálně, u zlata tvoří vlastní tvorba asi třetinu. Ale třeba ztracenou stříbrnou náušnici podle té zbylé určitě vyrobí. Jen to nebude stát pár korun, náročnost práce je totiž stejná jako u zlata.
Ale zpátky k podnikatelským nástrahám. Ještě náročnější než povodeň byla pro zlatnici covidová doba. „Tentokrát jsem opravdu stála na pokraji a váhala, zda jít dál, nebo zavřít,“ přiznává.
„Náklady na platy zaměstnanců vláda sice zaplatila, ale někdy i s tříměsíčním zpožděním. Jednotlivé pomoci nabízené živnostníkům se nedaly kombinovat. Byla jsem doma s dcerou na distanční výuce, protože obchod byl zavřený, ale v kutilovi a květinářství vedle měli otevřeno. To mi přišlo nespravedlivé. Chtělo to hodně síly, vytrvalosti a víry v dobrý konec,“ vzpomíná s tím, že ztráty tehdy nepočítala, ale bez půjček od rodiny a bez pomoci majitelů objektu by nepřežila.
V běžném provozu však s financemi nemá problémy. Na začátku používala kontokorentní účet v bance, ale snaží se nejít do dluhů. Co vydělá, vrací do firmy. Pochvaluje si výborný vztah s dodavateli. Během krize v roce 2008 i při platební neschopnosti během covidu se dohodli na splátkovém kalendáři za neprodané zboží.
„Jednou z mých nesporných výhod je můj obor, protože vždycky mohu zaplatit zlatem,“ směje se podnikatelka.
Zlatnice má čtyři zaměstnance, navíc k ní chodí učni na čtrnáctidenní povinnou praxi. Ne všichni jsou však pro práci zapálení, na rozdíl od brigádníků, kteří si práci sami hledají a brzy jich několik rozšíří tým. „Začínají u stříbrných šperků určených k prodeji, odpovědnost za zakázky je příliš velká,“ vysvětluje. „Když zjistím, že jsou šikovní, dostanou se i k zakázkám.“
V zemi, kde se neustále řeší, co kdo kde nakradl a zpronevěřil, se samozřejmě nejde vyhnout otázce, jak se dají cennosti ohlídat.
„Všichni v obchodě mají podepsanou hmotnou odpovědnost. Materiál se vydává i vrací proti podpisu,“ vysvětluje majitelka. „A co se týče nepoctivých zákazníků, za 25 let práce jsem řešila jen čtyři případy.“
Přepadení za tu dobu čelila třikrát, poprvé už čtrnáct dní po otevření obchodu. Naštěstí vše proběhlo bez zranění i s rychlou prací policie, která posledního pachatele chytila po třech dnech. „Přepadnout vás můžou i v potravinách nebo v květinářství,“ usmívá se vyrovnaně zlatnice. „Základ je nehrát si na hrdinu, důležitý je život a zdraví. Máme kamery, všechno je pod zámkem a prodavačka v obchodě nikdy není sama.“
Nedůvěra však panuje i ze strany zákazníků. „Bohužel plno zlatníků připravilo obor o čest, tak se lidem trvajícím na opravě cenného šperku na počkání nedivím, ale technicky to není možné,“ přiznává podnikatelka. Kvalitnímu a zavedenému odborníkovi se však výměna drahých kamenů a další nekalé praktiky nevyplatí.
Kolegyně o šéfové tvrdí, že na co sáhne, to dokáže hezky upravit. Šperky vyrábí podle vlastních návrhů, ale nebrání se ani nákresům od zákazníků. „Ty je většinou potřeba ještě trochu poupravit. Papír totiž snese vše, ale důležité je, aby se šperk dal technicky vyrobit a byl funkční,“ vysvětluje majitelka.
Vlastní kolekce nevyrábí, ale mezi zakázkami a opravami ráda pracuje s kameny. Každý potřebuje jinou barvu zlata a jiné usazení. Důležitý je i kvalitní sortiment od zkušeného brusiče a jeho souhra se zlatníkem. Ten první umí z kamene vytáhnout to nejlepší a zlatník zase dokáže i méně povedený kámen pozvednout usazením a zpracováním.
„Ani v přírodě nenajdeme dokonalé věci. Navíc v nedokonalosti je krása, která se dá úžasně vyzdvihnout,“ přirovnává zlatnice svou práci třeba k profesi vizážistky. „Velmi důležité je naladění na zákazníky. Raději prodám menší a levnější kousek, ale důležité je, aby majitelka byla se šperkem spokojená a vyzdvihl její osobnost.“ Přesto zákazníkům doporučuje kvalitnější věci, které vydrží po několik generací, zatímco tenké levné prstýnky se brzy zdeformují.
Jana Polová vždy zbystří, když zákaznice požaduje něco podobného, co měla nějaká herečka nebo moderátorka. „Pokud k ní zvolený styl nejde, nebojím se to říct,“ říká. „Nedávno jsem se s tímto požadavkem setkala a nabídla jsem zákaznici tři jiné varianty. Byla nadšená a ještě se vrátila poděkovat. Prý by ji nikdy nenapadlo, že s takovým šperkem odejde.“
Podle zlatnice lidé v Česku řemeslníky podceňují, ale pak si stěžují, když nemohou sehnat nikoho kvalitního. „Řemeslo se u nás považuje za podřadnou práci, je to škoda. My opravdu jen nezakápneme přetržený řetízek. Musíme ho umět opravit tak, aby poškození nebylo vůbec vidět,“ pokračuje zlatnice.
„Věřím tomu, že se to pomalu otáčí,“ dodává ale optimisticky. „Před několika lety bylo zlatnické učiliště na zavření, z důvodu nedostatku studentů, letos se už všichni zájemci o studium nedostali. Přála bych si, aby se lidé naučili vnímat tu kvalitu. Být mistrem svého oboru je podle mě srovnatelné s vysokou školou.“
Je to ale běh na dlouhou trať. Nejen zlatnické řemeslo totiž drtí internetové obchody. Lidé si přijdou změřit prst, aby si podle míry koupili levnější šperk na internetu, a diví se, že v obchodě za změření chtějí padesát korun.
„Takovým zákazníkům doporučuju nechat si změřit prst tam, kde budou nakupovat. Bude-li přibývat nákupů na internetu, budeme moci zavřít a kdo jim bude šperky opravovat a upravovat?“ zlobí se podnikatelka.
Sama má také internetový obchod, ale i tak všem doporučuje nakupovat osobně. Šperk na fotografii často vypadá jinak než ve skutečnosti, někdy je nutné upravit velikost nebo zapínání, čímž se nákup prodraží.
„Naši zákazníci mají úpravu zdarma. Nedávno přišla paní s ulomeným zapínáním náušnice. Bylo tak tenké, že nemělo šanci vydržet. Nákupem na internetu ušetřila asi tři sta korun, za opravu dala tisíc.“
Že svou práci dělá opravdu dobře a poctivě, dokazuje ocenění Moneta Živnostník roku 2024 Hlavního města Prahy, které nedávno získala.
„Vůbec nevím, jak na mě v soutěži přišli. Hledali prý na internetu, ale nevybírali lidi, kteří jsou všude. I ostatní finalisté byli malí živnostníci,“ říká podnikatelka, jejíž internetová stopa by prošla uchem vyšívací jehly. „V březnu mi volali z Hospodářských novin (které soutěž vyhlašují, pozn. red.), jestli se chci zúčastnit.“
Vyplnila přihlášku a na konci letních prázdnin přišla zpráva, že postoupila do dalšího kola. „Udělování cen bylo náročné. Jsem trémistka a mluvit před porotou nebylo nic pro mě. U druhého místa jsem si řekla, tak fajn, něco jsi zkusila, a pak ten šok, když řekli moje jméno! Moderátor se mě ptal, zda řeknu totéž jako Karel Gott na Zlatých slavících, a já si vůbec nemohla vzpomenout, co říkal. Takže bylo vidět, že jsem to ‚opravdu nečekala‘.“
Úspěšný obchod, ocenění, co bude dál? „U řemesla zůstanu, dokud na práci budu vidět a nebudou se mi klepat ruce. Ale ráda bych rozšířila dílnu o šikovné brigádníky, abych mohla zákazníkům časově i objemově vycházet více vstříc,“ plánuje.
Další obchod otvírat nechce, nedá se to podle ní zvládat. „Stojím za pultem, sedím za zlatnickým stolem i u počítače…,“ vypočítává. „Jeden projekt mám ale v plánu, nechci o něm zatím mluvit. Zabere plno času, ale pokud se povede, ráda o něm povyprávím,“ usmívá se tajuplně.