„Policistka na mě asi zapomněla, já na ni myslím stále.“ U výslechu znásilněných pomohou i detaily

Jak byste popsala práci policie při nahlašování znásilnění?

Jako chaotickou. Během výzkumných rozhovorů mě překvapovalo, jak nejednotný byl postup policie na různých stanicích. To, jak citlivě je výslech veden, závisí pouze na dovednosti konkrétní vyslýchající osoby. I to je jednou z příčin sekundární viktimizace ze strany policie.

Jaké traumatizující zkušenosti žen vás nejvíce zasáhly?

Nejvíce ve mně zůstávají situace, kterým bylo snadné předejít. Je pochopitelné, že v rámci vyšetřování některé nepříjemné momenty nastanou. Jako důkazní materiál totiž slouží informace, které je náročné sdělovat, i když se snažíte ptát citlivě. Určitě ale není nutné, aby člověk, který čeká na výslech, zaslechl, jak si někdo ve vedlejší místnosti stěžuje „Ach jo, že se tohle musí dít zrovna v období dovolených“ nebo „To si zase někdo něco vymýšlí“. Nebo aby byl člověk vyslýchán v místnosti, kam někdo neustále vchází a rozhovor ruší.

Liší se nějak přístup k mužským obětem?

Obecně se dá říct, že přístup k obětem ovlivňuje přijetí či podpora mýtů a stereotypů o sexualizovaném násilí. Některé stereotypy související se sexualizovaným násilím jsou však genderově specifické. U sexualizovaného násilí na mužích se například traduje, že vzhledem k jejich fyzické převaze muže nejde znásilnit nebo že asi teda nejsou dostatečně “chlapi”, když se znásilnit nechali. Zkušenost s přístupem policie tak může být v něčem odlišná než zkušenost ženy, nicméně podobně zraňující, bolestná a traumatizující.

Pomoci by mohla také lepší systémová péče o duševní zdraví policistů a policistek. Věřím, že mnozí si tuto profesi vybrali, protože chtěli pomáhat druhým. Jenomže pomáhání druhým a opakovaný kontakt s násilím může vést k tzv. únavě ze soucitu (angl. compassion fatigue). V jejím důsledku se mohou i původně velmi citliví lidé chovat necitlivě.

Vedle toho všeho není možné spoléhat se na to, že se oběť během podávání trestního oznámení ozve, pokud pro ni bude chování policie zraňující. Nahlašování sexualizovaného násilí je velmi náročná zkušenost a policie v ní vystupuje v pozici autority, jejímž mottem je pomáhat a chránit. Člověka tak vůbec nemusí napadnout postupy policie v danou chvíli nějak zpochybňovat, protože věří, že to tak musí být, jelikož policie přece určitě ví, co dělá. Citlivějšímu jednání by pomohlo, kdyby policie byla proaktivní v zjišťování, jak se člověk cítí, co potřebuje a zda všemu rozumí. Prevence sekundární viktimizace je zodpovědnost policie, nikoliv oběti samotné.

Mnoho z nás věnuje problematice sexualizovaného násilí pozornost, ale vlastně cítíme bezmoc a frustraci, protože nevíme, jak můžeme pomoci. Co podle vás může udělat každý z nás?

Určitě znát práva lidí při nahlašování i vyšetřování, kvůli sobě i kvůli ostatním. Např. právo na přítomnost doprovodu a důvěrníka nebo možnost vybrat si pohlaví vyslýchajícího. Pokud se nám někdo svěří, že sexualizované násilí zažil a bude chtít podat trestní oznámení, nabídnout mu doprovod, a jakkoli je to v té situaci těžké, snažit se v případě potřeby vůči chování policie vymezit: říct si o pauzu, ohradit se proti nepříjemnému komentáři, doptat se, proč je kladena nějaká otázka a proč takovým způsobem. Klidně si zpětně můžete na chování policisty nebo policistky stěžovat.

Pro celou společnost je důležité vzdělávat se v oblasti sexualizovaného násilí, zmapovat si své postoje, zpracovat případné stereotypy a mýty a dát svému okolí najevo, že pokud by někdo potřeboval se zkušeností se sexualizovaným násilím pomoci, jsme tu pro ně. Že v případě, že bude chtít podat trestní oznámení na policii, rádi ho doprovodíme a budeme hájit jeho práva.

Můžeme také podpořit nevládní organizace, které poskytují obětem sexualizovaného násilí podporu a  zasazují se za osvětu a vzdělání veřejnosti v této problematice, a vyžadovat systémové změny – třeba také volit strany a kroužkovat politiky a političky, kteří chtějí problematiku řešit.