Artademia v Miláně: původně škola pro problémové adolescenty, teď model okukují i odborníci ze zahraničí. Hodí se pro každého

Škola s názvem Artademia sídlí ve vilce v klidné milánské čtvrti asi hodinu chůze od srdce města, Milánského dómu. Všichni se tam vejdou tak akorát, žáků je jen šedesát a víc jich ani nechtějí. “Chystáme se založit tady v Miláně další podobnou školu, ale tuhle rozšiřovat nebudeme,” říká zakladatelka a ředitelka Silvia Pagani. Jde jí o to, aby škola byla zároveň i komunita, a to se daří spíš, když se všichni dobře znají. Ráno v devět se tu společně snídá. Atmosférou i vizáží žáků škola připomíná nejspíš nízkoprahový klub, přitom se tu platí školné a není zrovna nízké, 7650 eur ročně. Artademia je soukromá škola. Je ale možné získat stipendium. Skladba rodin je pestrá. “Máme tu velmi bohaté šlechtice, ale i rodinu instalatéra a ženy v domácnosti,” říká Pagani.

Když se někdo nezdá

Dnes se tu peče cukroví. Při pohledu na adolescenty šourající se kolem sporáku by člověk řekl, že tahle děcka neumějí do pěti počítat. Unáhlil by se. Silvia Pagani za třicet let praxe psychosociální terapeutky udělala jednu zkušenost: problémoví a zdánlivě apatičtí teenageři jsou často naopak velmi citliví a bystří. V podmínkách běžného školního režimu z nich ale často nic kloudného nevypadne. “Jsou jiní než my, podle mě jsou už jiným živočišným druhem. Dělají a říkají věci, které nám mohou připadat šílené. Ale je to jejich realita. Mají nesmírně citlivý psychický organismus, my jsme proti nim méně vyvinutí,“ myslí si Pagani. A nedostatečně vyvinutá je podle ní i dnešní škola. „Naše vzdělávací nabídka je nemocná a jejich reakce, odpor k ní, je naopak zdravým projevem,“ dodává, k čemu postupně došla.

Z jiné doby

Co je podle Silvie Pagani na dnešní škole nemocného? "Vznikla, když byli ještě lidé v denním kontaktu s praktickou stránkou života. Chleba se pekl doma, řemeslná práce byla na očích všem," uvažuje nahlas. A tehdejší škola - která je vlastně i školou dnešní - byla k tomu komplementární, správně zajišťovala teoretický aspekt poznání. Ale život se postupně proměnil, podíl teorie se zvýšil, praktické podněty pro učení z něj začaly mizet. A škola na tohle neuměla zareagovat. Pokračuje ve vyjetých kolejích.

Knihy jsou stále objemnější, data bobtnají. Ze života mladých lidí zmizel pohyb, přímé pozorování jevů, učení experimentem, zapojení smyslů a celého těla... „Všechny pedagogické celebrity nám vysvětlují, že učení je efektivnější, když se děje hrou, když se zapojují emoce,“ bere si Pagani za svědky ty nejpovolanější a vědu. „Mluví se o různých formách inteligence, dává se do souvislosti učení s pohyb – a my pořád trváme na tom, aby žáci seděli v klidu v lavicích a poslouchali!“

Krátká škola stačí

Artademii před sedmi lety ušili na míru právě nešťastným a s běžnou školou nekompatibilním adolescentům - jak už to tak u alternativních škol bývá, poptávka nejdřív přichází z této strany, od rodičů, kteří vidí, jak jejich děti hasnou. Rok 2013-14 byl zkušební, o rok později se začalo naostro. Nejdřív škola nabízela vzdělání pro žáky od čtrnácti výš, a to až do dvaceti tří let. Teď má i první a druhý stupeň, podle ředitelky se model osvědčil jako univerzální a vyhověli tak poptávce. Na všech stupních se neučí víc než čtyři hodiny denně. „To bohatě stačí, protože když se učíš s chutí, učíš se rychle,“ říká Pagani. Nechává na rodičích, jak si poradí s volnem potomků v odpoledních hodinách. “Jsme škola orientovaná na potřeby dítěte, ne na potřeby rodičů. I když jako pracující matka je dobře chápu.” Rodičům ale rozhodně nedoporučuje, aby svým dětem přecpávali život kroužky. “Potřebují i volný, nestrukturovaný čas, odpolední nudu a bloumání,” říká.

Pohyb dělá lidi chytřejšími

Ve škole se hodně vaří . Teď při pečení cukroví si žáci o tom, co dělají, povídají s učitelkou angličtiny. A když mají workshop na výrobu mýdla, není to proto, aby si uměli mýdlo vyrábět podomácku, místo aby si ho kupovali, ale aby obecně věděli, jak věci fungují. Lépe se jim pak zabydluje svět. Hodně času se tráví venku, i každá hodina uvnitř začíná pohybem. Pomocí kaligrafie si zase žáci trénují jemnou motoriku. „Pohyb je zásadní pro rozvoj myšlení,“ opírá se Pagani o poznatky neurověd. Technologie tu nicméně taky mají své místo, jedna ze čtyř specializací, které škola nabízí, je IT a komunikace (své vlastní přístroje ale musí žáci ráno odevzdat a shledají se s nimi až při odchodu). Dalším důležitým bodem v kurikulu je zprostředkovat žákům kontakt s přirozeným světem. Ředitelka zmiňuje nedávný průzkum, který koloval na internetu: děckám ukázali loga pěti známých značek a obrázky listů pěti známých stromů. Hádejte, jak to dopadlo. „Nemůžeme si dovolit přijít o spojení s přírodou,“ zdůrazňuje Pagani a dává to do souvislosti s alergiemi, astmatem, hyperaktivitou…

S tímhle klidně najdu práci

Škola učí projektově, podle témat, ve věkově heterogenních skupinách. Ve třídě je maximálně šestnáct žáků. Na druhém stupni si žáci kromě společného jádra povinných předmětů vybírají z volitelné nabídky, střední škola nabízí již zmíněné čtyři specializace, které už vedou ke konkrétním profesím. První je umělecká. Kdo jde touhle cestou, může se například stát arteterapeutem – nebo učitelem v Artademii či podobné škole. Další je pohostinství a catering, třetí IT a komunikace, a poslední je obecně “wellbeing”, což zahrnuje profese pro zkvalitnění života a podporující služby. „Zde třeba připravujeme asistenty pro děti, které mají nějaké poruchy učení,“ říká ředitelka. Střední škola je specifická i tím, že lze nastoupit kdykoli – pokud je místo - a člověk nemusí mít v plánu absolvovat celých pět let. Může tu pobýt třeba jen rok.

Artademia je...

Dost informací o škole obsahuje její název. Základem jsou slova “arte” a “academia”. Slovo arte označuje v italštině nejen krásná umění, ale také umění něčeho, schopnost, která se stává profesí. Řemeslník se italsky řekne artigiano. Arte v názvu Artademie odkazuje k rozvíjení silných stránek žáků, k důrazu na praktickou činnost i řemeslné dovednosti v nejširším smyslu včetně novodobých řemesel ve virtuálním prostoru. A Artademia je také “akademie” – tak se nazývají školy rozvíjející kreativitu. Je to taky škola v pohybu - v akademiích antického Řecka se učitelé i žáci spolu procházeli.

... zatím svobodná

Artademia není oficiálně uznanou školou, formálně jsou její žáci vedení v režimu domácího vzdělávání. “Kdybychom se nechali státem uznat, nemohli bychom dělat to, co chceme, přinášelo by to omezení, která nemůžeme akceptovat. Třeba se to změní, ale zatím zůstáváme svobodnou školou. Jsme ale navázaní na školy, které našim studentům umožňují se u nich nechat přezkoušet, a získat tak oficiální doklad o vzdělání,” vysvětluje Silvia Pagani.

Naším cílem je štěstí

Na webových stránkách školy je napsáno: “Cíle jsme dosáhli jen, když děti budou žít svůj život s pocitem štěstí.” To ředitelka komentuje následovně: “Co utváří život, je náš přístup k němu. Když jsme šťastní, děláme věci s chutí a dobře a úspěch se dostaví, neboli to samo o sobě již je úspěch. Pro každého, kdo pracuje s dětmi, by měl být jejich pocit štěstí, jejich kvalita života, primárním cílem."

A důvěra ve schopnosti žáků a jejich potenciál, to by mělo být v DNA každé školy, myslí si. “Máme tu žáky, kterým v předchozí škole učitelé říkali ´ty to nikdy nedáš!´ Tyhle praktiky by se měly ze škol úplně vykořenit. Což neznamená, že se učitelé musí přetvařovat. Mladí lidé to stejně okamžitě poznají. Když nějaký učitel nevidí potenciál daného žáka, musí si to přiznat a zapracovat na tom, aby žáka lépe poznal, více se zajímat o jeho příběh, pochopit ho. Učitele vedeme k tomu, aby na sobě pracovali.”

Pedagogů má škola asi třicet, většinu na menší úvazky. Každý učitel a každý žák se může opřít o tutora.

My jsme v tom ještě uměli chodit

Na nižších stupních již podobné školy vznikají, ale mezi středními je to italský a možná i světový unikát, míní ředitelka a s hrdostí dodává “zajímají se o nás už i v Kalifornii a Anglii.” A jakou školu zažila ona sama? “Na prvním stupni mě to strašně bavilo. Měla jsem učitelku, kterou ve škole pokládali za blázna, ve skutečnosti s námi dělala ´artademické´ věci, vařili jsme, tiskli jsme na cyklostylu. Na druhém stupni (v Itálii tzv. nižší střední škola) to bylo příšerné. Třída byla rozdrobená na skupinky, s učiteli žádné vztahy, a ani jsem se tam nic moc nenaučila. Pak jsem šla na přírodovědné gymnázium a tam to bylo super, skvělý kolektiv. Škola byla ale moc teoretická, suchopárná, učení jsem moc nedala, dělali jsme jen to nezbytně nutné, abychom prolezli. My jsme se v systému nějak zařídili, ale dnešní mladí se ptají po smyslu.”

Školu jsme navštívili ještě před tím, než vypukla epidemie koronaviru. V současnosti jsou všechny školy v Miláně a celé Itálii zavřené, a izolovaný je i celý region Lombardie.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.