Mozku je občas potřeba dát sodu a naučit se něco nazpaměť, musí to být ale smysluplné, říká oceněný učitel

O učitelství se říká, že je to jedno z nejtěžších povolání. Souhlasíte?

Nejtěžší je, že výsledek často není vidět hned. Nikdy nemáte jistotu, jestli studenti něco doopravdy pochytí – zvlášť když jsou známky slabší nebo máte pocit, že to nedopadá, jak by mělo. Ale právě to, že to někdy funguje jako po másle, je na tom krásné. Když ten okamžik přijde, je to jako nový vítr do plachet.

Vy jste původně učitelem být nechtěl. Co vás nakonec přimělo věnovat učení zatím sedmnáct let?

Dává mi smysl. Život je příliš krátký na to, abyste dělala něco, co vám smysl nedává. A já kantořinu vnímám jako poslání, ne zaměstnání.

Jak byste popsal vztah mezi studentem a učitelem?

Tím, z čeho slovo pedagogika původně pochází. V řečtině „paidagógos“ znamená průvodce. Učitel by měl být průvodcem na studentově cestě, podávat mu dle své odbornosti a zkušeností informace, nechat ho růst, ale také korigovat, když vidí hrozbu pádu. Učitel a škola by ale neměli suplovat rodinu.

Řekl jste, že se je nemusíme učit nazpaměť. Znamená to, že už školy nekladou takový důraz na biflování jako dříve?

Když se bavím s mladými lidmi z jiných škol, bohužel si stěžují, že to je pořád pravidlem. Samozřejmě záleží na škole, obecně se to ale asi moc nezměnilo a je to škoda. Je dobré dát mozku občas sodu a naučit se něco zpaměti. Musíme se ale biflovat smysluplně. Naučit se něco zpaměti má smysl jen tehdy, když to pak můžeme uplatnit. Nadrtit se slovíčka v cizím jazyce a pak mluvit. Praxe bez teorie je slepá, teorie bez praxe zase prázdná – musejí jít vždycky spolu. Jde o to, najít rovnováhu.

Když chce učitel přistoupit k výuce jinak, má dnes tu možnost?

Pokud je osvícený učitel a osvícené vedení školy, jde to. Je předepsané, co by měl student v daném ročníku umět. Jaké metody k tomu ale použijete, je na vás. Máte svobodu.

Používáte při učení moderní technologie?

Snažím se. Musíme se s nimi naučit žít, nemůžeme se vrátit k břidlicové tabulce. Rád pracuji s chatboty s umělou inteligencí. AI je výborná na analýzu dat z různých zdrojů. Nebo když učím třeba filozofii, která je složitá, a já mám pocit, že si úplně nerozumíme, řeknu jim, aby se AI zeptali, jak by to vysvětlila dvanáctiletému dítěti. Mluví na ně jejich jazykem, oni pochopí základ a pak o tom můžeme společně debatovat. AI dobře učí, jak se ptát, abyste dostala dobrou odpověď.

Vaši studenti hojně používají sociální sítě. Pochopil jste tento svět?

Používám je. Sociální sítě odhalily slabinu naší společnosti a daly nám to, po čem toužíme. Jsme osamocení a hledáme někoho, kdo by nám naslouchal a komu bychom se mohli svěřit. Chceme, aby ostatní viděli, co děláme, že jsme v tom dobří, a pochválili nás. Mladí lidé tráví na sociálních sítích tolik času, protože tam dostávají, co jim v životě chybí. Jen nevím, jestli jsme se dostatečně poučili a jsme schopní jim to dát.

Mladé generaci se říká „sněhové vločky“, že je vše snadno rozhodí. Vy jste s nimi v každodenním kontaktu. Souhlasíte?

Podle mě je tohle označení jen alibismus nás starších. Nevíme si s nimi rady, tak jim dáme nějakou nálepku. Aniž bych se jich chtěl zastávat, musí toho v životě tolik řešit! Jsou hození do džungle, ve které se nevyznáme ani my starší, ale chceme to po nich. Jsme vystavení obrovskému množství informací, fake news a oni se ptají, co z toho je pravda. Je tu otázka klimatu, za rohem se válčí, společnost je polarizovaná a ve velkém napětí. Procházíme obdobím určitého přerodu. Pravidla, která doteď platila, přestávají platit. Společnost se nyní znovu definuje a musíme si v ní každý najít svoje místo. Tomu všemu jsou mladí lidé vystavení a nemůžeme se divit, že je toho na ně moc nebo se od toho chtějí odpojit.

Jsou to větší výzvy, než kterým jste čelil v mládí třeba vy?

Řešil jsem něco jiného – vyrůstal jsem v divokých devadesátkách, každý se chtěl prosadit a vydělat peníze. Nebyly ještě rozjeté sociální sítě, neválčilo se. Každá generace něco řeší a nejde říct, že jsme byli lepší a nehroutili se. Všímám si ale, že lidé, co si prošli v životě nějakým těžkým obdobím, dokážou být k ostatním tolerantnější – ať se řeší, co chce.

Když si starší stěžují na mladé, stěžují si i oni na nás?

Jasně! Vadí jim, že nerozumíme jejich světu. Tohle se ale nezmění a mladší na nás budou nadávat vždycky. A až oni budou v našich rolích, mladší na ně budou nadávat stejně. Spravedlnosti se nikdo nevyhne (směje se).

Mottem Global Teacher Prize je „na učitelích záleží“. Na čem záleží vám?

Záleží mi na víře. Je to pro mě upomínka na to, že svět tu není kvůli mně a že mám své limity. Udržuje mě nohama pevně na zemi a pomáhá mi nezapomenout, proč dělám to, co dělám.