Terapie pohybem. Jak jsem se protancovala k jádru svých problémů a teď s tím pomáhám ostatním

Jsem novinářka, ráda vyprávím příběhy. Můj život je plný slov a myšlenek, ať už cizích nebo vlastních. Abych tu upovídanou zběsilou mysl na chvíli zastavila, tančím. Styl se odvíjí od toho, v jaké životní fázi se zrovna nacházím. Jako puberťačka jsem propadla street dance, jako dospělá žena argentinskému tangu. Zásadní zlom pro mě nastal, když jsem se jeden všední podvečer zapsala na workshop takzvaného autentického pohybu. Moc jsem nevěděla, do čeho jdu, přišlo mi ale fajn se na konci pracovního dne stráveného za počítačem trošku rozhýbat.

Na začátku jsme se měli rozdělit do dvou skupin na „pohybující se“ a „svědky“. Na pohybujících samo sebou bylo se hýbat, zatímco svědci měli dění okolo sebe pozorovat a na konci popsat slovy, co viděli. Odvážně jsem vstoupila do první skupiny a čekala, až začne hrát hudba a její rytmus mě uvede do tance. Nastalo ale naprosté ticho. Pohyb měl vycházet jen ze mě samotné. A teď mám dělat jako co, honilo se mi hlavou, když jsem nehybně stála uprostřed sálu a nevěděla, co si počít. Nakonec jsem zavřela oči, to mi pomohlo zapomenout na okolí a soustředit se, co se děje ve mně. Začala jsem vnímat svůj dech, který byl do té doby zcela automatický, a všimla jsem si, že se postupně zpomaluje a prohlubuje. V tu chvíli jsem pocítila neskonalou únavu. Uvědomila jsem si, jak jsem po letech studia v zahraničí, důrazu na výkon a neustálém pendlování z místa na místo přetížená. Moje seance autentického pohybu skončila tím, že jsem v poloze mrtvoly ležela na zemi. V tu chvíli jsem se ale cítila víc naživu, než když jsem přišla. Cítila jsem sebe. Neplula jsem prostorem v dynamickém víru, přesto to ale byl tanec, moje vlastní choreografie.

Tehdy jsem za sebou měla už hodiny verbální psychoterapie. Zatímco na sezeních jsem pořád dokola omílala svoje problémy, na pohybovém workshopu jsem pocítila během tak krátké chvíle, co potřebuju. Stačilo na chvíli vypnout mysl a zeptat se svého těla.

Autentický pohyb je jednou ze somatických technik, které využívá i tanečně-pohybová terapie. Trápily mě nějaké zdravotní problémy a v té době se postupně začínalo mluvit o psychosomatice, která zkoumá vzájemné působení těla a duše. Tanečně-pohybová terapie vnímá tělo, duši a mysl jako jeden celek a propojení těchto tří složek je jejím hlavním cílem. Pocítila jsem, že tohle je přístup, který by mi mohl pomoci. Nakonec jsem se stala nejen klientkou, ale po absolvování profesionálního výcviku i tanečně-pohybovou terapeutkou.

Tělo ví

Jak nám pohyb může pomoct s problémy, se kterými se v každodenním životě potýkáme? Zeptala jsem se tanečně-pohybové terapeutky a somatické lektorky Reny Milgrom, která má s klienty – včetně mě – letitou praxi. „V těle a každé naší buňce je zapsaná naše historie, zkušenosti a traumata, kterých si často nejsme ani vědomi, a skrze tělo a pohyb se jich můžeme snáze dotknout,“ vysvětluje. „Naše mysl si dokáže vyfantazírovat ledacos, pohybová terapie ale pomáhá dostat se pod vrstvu myšlení a teprve tam poznáme, co je skutečnost.“

Řeč těla

Při komunikaci s lidmi hrají podle psychologa Alberta Mehrabiana slova roli pouze ze sedmi procent a zdaleka větší váhu mají naše neverbální projevy. „Tělo si spojujeme se vzhledem, sexem, výkonem nebo mu věnujeme pozornost, když nás něco bolí. Zapomínáme ale, že tělo je mnohem víc, komunikuje s námi a my jím komunikujeme s ostatními,“ upozorňuje tanečně-pohybová terapeutka a má kolegyně z terapeutického výcviku Isabel Mendoza.

Isabel pochází z Kolumbie a vždycky jsem obdivovala její pozitivní a blízký vztah ke svému tělu, který nemusela pracně hledat jako mnozí Češi. „Lidé nechápou, proč by se měli hýbat, když si na terapii chtějí vyřešit vztah se svou matkou, neuvědomují si ale, že naše tělo a pohyb jsou odrazem i našich vztahů.“

Můžu jí dát za pravdu. Vzpomínám si na jedno sezení s klientkou, na které přišla po nedávné návštěvě u rodičů. Vyprávěla, jak se její matka neustále stará o to, aby se ostatní měli dobře a nic jim nechybělo, samu sebe ale zanedbává. Povídání uzavřela pokrčením ramen a povzdechem, že její máma je zkrátka taková a už se asi nezmění. Pohybovou část jsme začaly chůzí, aby se klientka naladila na sebe a prostor okolo. Po chvíli chůzi zrychlila a přešla do dupání doprovázeným hlasitým oddechováním a dynamickými bojovnými pohyby pažemi. Probudil se v ní velký vztek. Při závěrečném sdílení se svěřila, že ji ve skutečnosti matčino chování neuvěřitelně rozčiluje. Mimo jiné i proto, že jí ukazuje, že ona dělá to samé ve své vlastní rodině s manželem a dětmi. Pravou sílu svých pocitů pocítila, až když téma převedla do pohybu. Pak popsala, co cítila. Ač se to nemusí zdát, slovní vyjádření hraje vedle pohybu v tanečně-pohybové terapii důležitou roli. Prožitky jím pojmenujeme, a tím si je uvědomíme a můžeme jim posléze i lépe porozumět.

Tančit umí každý

Pustit se ale do terapie může být výzva, navíc když se při ní má člověk pohybovat. „Češi nejsou tak zvyklí projevovat emoce, obávají se, aby nebudili příliš pozornosti nebo jimi své okolí neobtěžovali,“ všímá si Isabel, která v Česku žije dvanáct let a v současnosti provozuje terapeutickou praxi v Litoměřicích. „Zato v Kolumbii se emoce hodně cení a nebojíme se dát je najevo, ani muži.“

Terapie v obýváku

Klienti mají možnost si zvolit, jaká podoba tanečně-pohybové terapie jim nejvíc vyhovuje. Zda individuální nebo třeba ve skupině. Veronika Rejtková má zkušenost s oběma. „Pohybovat se před lidmi, které příliš neznáte, bylo pro mě v obou případech vystoupení z komfortní zóny,“ vypráví o svých začátcích. Pokud se ale lidé cítí bezpečně a uvědomí si, že nemůžou udělat chybu, uvolní se a cítí větší sebedůvěru. V tanečně-pohybové terapii totiž nejde o dané kroky, které by lidé mohli poplést, a žádný pohyb není špatně. „Ve skupině můžou vyvstat témata a situace, které by ke mně samy nepřišly, a je zajímavé se s nimi potkat a vidět, jak na ně já i ostatní reagujeme,“ popisuje přínos Veronika. „V individuální terapii mám zase prostor jít víc do hloubky a víc času prožitky probrat a zintegrovat.“

Tanečně-pohybovou terapii jde praktikovat i online. Období pandemie ukázalo, že na obrazovky jdou převést i aktivity, které jsme si dřív ve virtuálním světě neuměli představit. Pokud má ale člověk klid a bezpečný prostor se pohybovat, není důvod, proč by se terapii nemohl věnovat i ve svém obýváku. Tuto možnost můžou uvítat třeba maminky s dětmi, které nemůžou na dlouhou dobu opustit domov. Já díky online lekcím zase získávám profesní zkušenosti z celého světa, protože bych jinak nemohla letět na hodinový workshop zahraničního terapeuta za oceán.

Pohyb je vhodný i pro ty, co se moc hýbat nemůžou

Může se zdát, že tanečně-pohybová terapie je pro lidi, kteří mají blízko k tanci a pohybu. Vhodnou metodou je však pro všechny. Dokonce může obzvlášť prospět skupinám populace, které mají možnosti pohybu omezené nebo mají ke svému tělu komplikovaný vztah. Častými klienty bývají lidé s poruchami příjmu potravy nebo teenageři, kteří si svou identitu a vztah k tělu teprve budují.

Já jsem ve své vlastní praxi pracovala například se seniory, z nichž většina byla na invalidním vozíku. A co jsme se spolu nazpívali a natancovali. Mnozí z mých klientů měli Alzheimerovu nemoc, s níž se ztrácí krátkodobá paměť. Dlouhodobá však přetrvává a oni si pamatovali texty písniček, které se hrály za jejich mládí. Mnozí lidé byli na začátku našich setkání skeptičtí a opakovali, že se hýbat už nemůžou. Možná ne v plném rozsahu jako dřív, nakonec byli ale překvapení, co všechno ještě dokážou. I samotným zpěvem vzniká pohyb a vibrace těla a oni se radovali z každého možného pohybu – i kdyby jím byl třeba jen dech.

„Mrzí mě, že terapie obecně, a tanečně-pohybová obzvlášť, se někdy spojuje pouze se ženami,“ povzdychne si Isabel. „Tělo a pohyb nás všechny provází od narození, ještě dřív než začneme mluvit, až do smrti a byla by škoda, kdybychom je opomíjeli a neprozkoumali, jaká všechna tajemství a radosti nám nabízí.“