Nedává známky. Co se dítě naučilo, se z jednoho čísla nedozví, říká nejlepší česká učitelka

Začala učit před sedmnácti lety a za celou dobu neudělila Barbora Heřmanová ani jednu známku. A nepíše si je ani někam bokem. Tvrdí, že známky vedou k porovnávání mezi dětmi, což učení neprospívá. „Mým cílem je každému dítěti sdělit, co se naučilo, jaký pokrok za uplynulé období udělalo a co mu k tomu pomohlo. To všechno by se z jednoho čísla prostě nedozvědělo a byla by to škoda,“ říká Barbora Heřmanová. „Smyslem vysvědčení není jen hodnocení dosažených znalostí a dovedností, ale především to, aby si dítě uvědomilo, jak se učí, protože tak poznává samo sebe a své silné stránky. A to je pro úspěch v životě mnohem důležitější než jednička nebo dvojka z češtiny.“

V čem se dítě posunulo a co mu k tomu pomohlo

Jak tedy vypadají vysvědčení, která píše Barbora Heřmanová? „Prvňáčkům píšeme na konci roku krátký dopis. Čím jsou děti starší, tím přibývá předmětů a vysvědčení je pochopitelně delší. Svým druhákům většinou píšu zhruba dvě strany A4, písmem velikosti 16, aby se jim to dobře četlo. Píšu dítěti, takže ve druhé osobě jednotného čísla, a oslovuji ho,“ říká Barbora, které napsání vysvědčení pro celou její třídu zabere obvykle několik dní.

Základem pro psaní vysvědčení jsou pro oceněnou učitelku povinné učební výstupy. Zjednodušeně řečeno – na konci první třídy má dítě umět písmenka a sčítat a odčítat do dvaceti. Zatímco některé děti už nastupují do školy jako čtenáři, jiné se to učí až během školního roku. A právě slovní hodnocení je podle Barbory mnohem spravedlivější, protože vystihuje individuální pokrok a popisuje cestu, jakou dítě ušlo. „Mám ve třídě žáka, který má vývojovou dysfázii a potíže s řečí, takže logicky i se čtením. Namísto trojky, kterou by možná v porovnání s ostatními dětmi jinde dostal, mu můžu napsat: Většinu slov a vět, které přečteš, vážeš. Přestáváš slabikovat. Pomáhá ti, když si prstem přejíždíš pod řádkem. Všímám si, že ti pomáhá i text psaný většími písmenky,“ vysvětluje Barbora Heřmanová. „Popisuji, co vidím, čeho jsem si všimla. Z textu hodnocení by mělo být patrné, zda dítě kritéria naplňuje a co mu pomůže ke zlepšení.“ Součástí vysvědčení bývají i vzkazy od rodičů, které se obzvlášť prosadily v covidových časech. Maminka zmíněného chlapce s vývojovou dysfázií mu napsala: „Milý Bořku, velmi příjemné jsou pro mě naše večerní chvíle s knihou. Vnímám, jak čím dál víc vážeš, a moc si čtení s tebou užívám.“

Dalším podkladem pro psaní vysvědčení je pro rychnovskou učitelku sebehodnocení dětí. Děti se v Mozaice učí reflektovat svůj posun od prvního dne, navíc jsou vedené i k tomu, aby si v portfoliu schraňovaly důkazy o učení. Dvakrát ročně se pak scházejí s rodiči na takzvané triádě. Sem dítě přináší jak výstup, na němž dokáže své mistrovství, tak výstup, který ukazuje, v čem je ještě potřeba se zlepšit. „U nás ve škole není vrcholem pololetní vysvědčení, ale právě triáda. Tady je skutečný prostor prezentovat své učení a mohou se tu projevit i ty tiché děti, které je ve třídě málokdy slyšet,“ říká Barbora Heřmanová.

Už neříkám, že se někdo snaží. Jak to můžu vědět?

Za sedmnáct let, co Barbora Heřmanová učí, se samozřejmě v mnohém posunula i ona sama. „Když jsem začínala, moje hodnocení bylo velmi subjektivní. Pouštěla jsem se i do věcí, které mi nepříslušejí,“ říká s odstupem. Některé děti například na triádu přinesly přesně dva povinné výstupy z každého předmětu a na vysvědčení pak stálo: „přinesl jsi jen dva výstupy.“ „Jenže jsem vůbec nevzala do úvahy to, že dítě vyrůstá v rodině, kde se věří, že v jednoduchosti je krása. Ukázalo posun? Ukázalo. Tak proč nosit štos papírů?“ vysvětluje a přidává další příklad: „Dřív jsem měla tendenci výše hodnotit výstupy, které mi jsou bližší. Například když dítě přineslo vlastnoručně vytvořenou deskovou hru na násobilku, bylo to pro mě kreativnější a hodnotnější než vypočítané sloupečky v pracovním sešitě. Každé dítě je ale jiné a nikdo nemůže určovat, co je víc a co míň.“

Přečtěte si slovní hodnocení Barbory Heřmanové pro jednoho z jejích druháků:

Jednu dobu se pro jednoduchost nadchla i Barbora a vysvědčení psala jako tabulku, kam zaznamenávala jednotlivé požadované učební výstupy a k nim, zda jsou zvládnuty zcela, zčásti, nebo se teprve trénují. „To jsem ale opustila celkem rychle, vůbec se mi tak nedařilo zachytit jedinečnost každého dítěte a také tu chybělo pojmenování cesty, která vede k úspěchu,“ krčí rameny. A co si zakazuje i teď? „Nepoužívám už slova typu jen, už, i, snažíš, krásně, dobře, úhledně, protože ta jsou subjektivní a nemůžu je opřít o důkazy. Jak já vím, jestli se dítě snaží? Můžu ale říct, že něco dělá dítě správně, protože se odkazuji k nějakému kritériu a normě.“

A jakou známku tedy má? Ptají se někdy rodiče

Častý argument proti slovnímu hodnocení říká, že slova jsou vágní a rodič si za nimi nedokáže představit, jak si dítě v porovnání s ostatními stojí. „Když je u nás některé dítě nové, stane se, že se jeho rodič zeptá – a co teda má? Děti se ale neptají, ty to vědět nepotřebují. Dostanou zpětnou vazbu, která se vztahuje k nim a jejich výsledkům. Nepíšu jim, že jsou ve všem skvělé, ale chci, aby hodnocení bylo pozitivní a motivující.“

Ve vyšších třídách, kdy je už vzhledem k přihláškám na střední školu potřeba kromě slovního hodnocení dávat žákům i známky, se učitel, dítě a rodič na triádě na známce domlouvají. „Nestává se, že by se žák a učitel výrazně rozcházeli,“ poznamenává Barbora Heřmanová. A slyší od dětí někdy, že její hodnocení není fér? „Když ten pocit mají, můžou mi to samozřejmě říct. Po vysvědčení na konci roku se to dělá špatně, ale v pololetí se jich ptám, jestli s hodnocením souhlasí,“ vysvětluje Barbora Heřmanová. „U nás se ale z vysvědčení fakt nestřílí. Někdy zjistím, že ho děti nebo jejich rodiče vůbec nečtou. Sice mě mrzí, že jsem jeho napsání věnovala čas, ale na druhou stranu mi vlastně přijde skvělé, že vědí, jak na tom jsou, a nepotřebují žádné moje potvrzení.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.