Bydlí s vámi doma ještě další člen, kterého vidí jen vaše dítě? Buďte rádi, je to prospěšné

V pondělí ráno se rodina Espinozových z jižní Kalifornie sešla u snídaně. Jejich dcera Sasha přinesla napínavou historku o svých dvou kamarádech – chobotnicích jménem Chapadlák a Korálovka. Chapadlák se do Korálovky zamiloval a Korálovka se svěřila, že se jí Chapadlák také líbí. „Tak o tom jsem neměla potuchy,“ vrtěla překvapeně hlavou Charli, matka desetileté Sashy a dvanáctileté Emily. O chobotnicích se u Espinozových mluví často – ale jen Sasha ví, jak vypadají. Jsou to totiž její imaginární přátelé.

A nejsou jediní: patří mezi ně i sob Třešnička a kapustňák Marnivka. Nejdéle s nimi ale žije právě Chapadlák, který se v domě Espinozových objevil, když tehdy šestiletá Sasha na zdi nad svou postelí viděla stíny připomínající chapadla. Postupem let se z Chapadláka stala skutečná osobnost – jemná a pozorná – a Sashe prospívá po fyzické i psychické stránce. Dívka totiž trpí chronickými migrénami. „Ráda vypráví příběhy, a když popisuje ty nejpodrobnější detaily Chapadlákova života, je vidět, že jí to pomáhá,“ říká Charli. „Moji imaginární přátelé tu jsou pro mě, když mi není dobře, nebo když si se mnou Emily nechce hrát,“ usmívá se Sasha. „A taky se mnou létají do vesmíru!“

Vymyšlení kamarádi jsou běžnou součástí dětství

Imaginární přátelé jsou běžnou a normální součástí dětského vývoje. Podle některých výzkumů se zdá, že až 65 % dětí do 7 let v nějaké fázi imaginárního přítele má nebo mělo. Stephanie Carlson, profesorka na University of Minnesota, tvrdí, že nejčastěji se imaginární přátelé objevují v dětských životech mezi 3 a 11 lety.

Zatímco se psychologové shodují na tom, že by rodiče přítomnost imaginárních přátel neměla znepokojovat, nejsou si zatím úplně jistí, proč si děti tyto postavy vytvářejí– a proč některé děti vymyšleného kamaráda mají a jiné ne. Celeste Kidd, která vede psychologickou laboratoř na University of California v Berkeley, tvrdí: „Mezi vědci není zatím konsensus v tom, co u dětí nastartuje tak bujnou fantazii. Víme ale, že je to normální, a není to ani známka problematického vývoje, ani nějaké geniality.“

Souvisí s rozvojem sociální inteligence

Imaginární přátelé jsou důkazem toho, že se u dítěte rozvíjí sociální inteligence. Aby si dítě mohlo vysnít kamaráda, musí chápat, že ostatní přemýšlejí a chovají se jinak než ono samo. „Pochopení toho, že někteří lidé mohou chtít nebo vědět něco jiného než vy, se u dětí neobjevuje před 4. nebo 5. rokem věku,“ vysvětluje Celeste Kidd.

Několik studií už se psychikou dětí s vysněnými kamarády zabývalo. Podle jedné slouží tyto postavy k naplnění touhy po kamarádství a jsou běžnější u prvorozených nebo jedináčků. Další výzkum ukázal, že děvčata si přítele představují častěji než chlapci, a že z dětí s imaginárními kamarády vyrůstají kreativnější dospělí. Podle Stephanie Carlson mívají vymyšlení kamarádi holčiček podobu mláďát – lidských i zvířecích – a dívky vůči nim zaujímají učitelskou, pečující roli. Naopak chlapci si často vysní bytosti silnější, než jsou oni sami – superhrdiny nebo bytosti s nadpřirozenými schopnostmi. Děti si s pomocí imaginárních kamarádů také často zpracovávají nejrůznější situace, které se odehrávají kolem nich, v jejich životech – nebo i to, co viděly v televizních zprávách.

Zapni ho taky do sedačky, mami, a nezapomeň, že se často bojí!

Imaginární přátelé dětem pomáhají naplnit tři základní psychologické potřeby, tvrdí Stephanie Carlson: kompetenci, vztahovost a autonomii. Děti často hrají ve vztahu s imaginárním přítelem vůdcovskou roli, něco ho musejí naučit, což jim zvyšuje sebevědomí. Stejně tak s jeho pomocí mohou určovat, co a jak se v rodině bude dít – například když trvají na tom, aby rodiče imaginárnímu příteli nachystali talíř u večeře nebo ho zapínali do autosedačky.

„Vymyšlení kamarádi dětem dodávají pocit kontroly,“ tvrdí Stephanie Carlson. „Můžou si vytvářet příběhy, do kterých nikdo jiný nemůže zasahovat. Je to něco, co patří jenom jim. Umožňuje jim to získat alespoň nějakou kontrolu nad životem rodiny. Pro děti je to skvělé, pro rodiče ale někdy nesmírně frustrující.“

To potvrzuje Anna Sale, která se svými dvěma dcerami žije v kalifornském Berkeley. Když se v jejich domě objevil Salát, vymyšlený kamarád tříleté dcery June, rodina kvůli němu v podstatě nebyla schopná odejít nikam včas. „Salát s námi chtěl chodit, ale taky se bál a potřeboval povzbudit. Takže jsme všichni museli stát mezi dveřmi a volat – Saláte, pojď, neměj strach! A čekali jsme, až se Salát osmělí a projde dveřmi,“ vzpomíná Anna.

Od té doby se ale ze Saláta stal vítaný a zábavný člen rodiny. Má rodiče a malou sestru jménem Knížka. Všichni společně bydlí v domě s větrníkem na druhé straně ulice. Salát většinou nemluví, když není tázán, a je pro June všudypřítomným společníkem. A díky jeho existenci, věří Anna Sale, se už June dozvěděla hodně o vyprávění příběhů a o přátelství.

Pro rodiče jako je Charli Espinoza nebo Anna Sale je těžké si představit den, kdy imaginární přátelé z jejich životů odejdou. Charli si například Chapadláka vyloženě oblíbila a tvrdí, že má dobrý vliv na celou rodinu, i když ho vidí jen mladší dcera, která se s jeho pomocí naučila hodně o soucitu a přátelství. „Znáte to, jak někdy prostě potkáte někoho, kdo je cool, dělá zajímavé věci, jezdí na úžasná místa, jí zvláštní jídla, a ještě je hrozně milý na lidi okolo? Tak takový je Chapadlák. Všem nám jednou bude chybět,“ říká Charli Espinoza.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.