Čech školním inspektorem ve Švýcarsku: volí nás lid a je to spíš služba než práce

Školní inspektor ve Švýcarsku není úředník státní správy?

Není, je to volená funkce. Kandidáty navrhují politické strany, proporčně podle počtu získaných hlasů. Volby probíhají v rámci místních voleb a referend. Naposledy to bylo letos 10.června. Tady u nás ve čtvrti lidé rozhodovali například o městském zahradničení a stavbě domova důchodců a taky se volili noví inspektoři. Funkce je na čtyři roky. Já to teď právě dělám čtvrtým rokem.

Jak velkého okrsku se vaše práce týká a kolik vám zabere času?

V našem okrsku v Curychu působí dvacet pět inspektorů. Dohlížíme celkově na 14 škol se 4500 žáky a 750 učiteli. Já mám na starosti asi 10 tříd, včetně školek a družin. Zabere mi to tak 10-20 procent mého pracovního času.

Je to placená funkce?

Dostávám asi 300 franků měsíčně, což je v přepočtu asi 6000 českých korun, takže jde spíš o symbolickou odměnu. Já se živím jako konzultant na volné noze, takže se kvůli výkonu funkce inspektora nemusím uvolňovat z práce, ale jinak, pokud jsou inspektoři zaměstnanci, dostávají běžně od zaměstnavatele placené volno.

Chtějí být Švýcaři školními inspektory?

Tady v Curychu je o to zájem, ale v menších městech a vesnicích, kde je třeba v samosprávě pokrýt hodně funkcí, je někoho sehnat těžší. Tím spíš, že se tam všichni znají neboli znáte učitele osobně a moc se vám nechce být tím, kdo je kontroluje.

Řešíte jako inspektoři i stížnosti rodičů?

My Švýcaři to máme tak, že věci se mají řešit prakticky a osobně. Když je někde problém, švýcarský rodič si nejdřív promluví s dítětem a pak jde do školy a promluví si s paní učitelkou. Tam se to většinou srovná. Ale nyní tu máme dost německých rodin a ty mají jiný přístup, jiný vztah ke státu, větší pocit nároku na to, co má stát zajistit. Německý rodič nejde za učitelkou, ale vezme papír a napíše rovnou stížnost na nejvyšší instanci, školskou správu. Chce, aby zasáhl někdo shora. Neříkám, že to tak je vždy a všude, ale já jsem to takto ve své praxi zažil. Ale princip Švýcarska je jiný: vše, co se dá řešit na nejnižší úrovni, se řeší tam. Až pak se postupuje výš. Začít od učitele, a až když domluva není možná, jít za ředitelem, a teprve pak eventuálně na školskou správu.

Kam podle vás směřuje švýcarský vzdělávací systém?

Vidím snahu o určitou unifikaci učebních plánů napříč německy mluvícími kantony. Dříve školy měly větší autonomii, mohly si například rozhodnout, od kterého ročníku zařadí angličtinu. Ale s větším pohybem rodin za zaměstnáním z jednoho kantonu do druhého děti přecházejí z jedné školy do druhé a začalo se řešit to, aby přechod byl pro ně co nejsnazší. Expertní komise začaly školy přesvědčovat o vhodnosti učit jednotně. Vede se o to boj. V kantonech o tom občané hlasují.

Jak to je se vzděláním učitelů? Je to tak, že povinné magisterské pedagogické vzdělání bylo zavedeno teprve relativně nedávno a před tím učitel základní školy nemusel být vysokoškolák?

Všichni stávající učitelé si museli vzdělání doplnit, termín byl do letošního léta. Pro starší učitele to neplatí, mnohaletá praxe stačila, aby se jim kvalifikace uznala, ale noví učitelé musejí již nastupovat jako pedagogicky vzdělaní, a to se specializací pro mateřskou školu, první nebo druhý stupeň. Vlastně ani přesně nevím, proč to bylo zavedeno, švýcarské školství fungovalo dobře i bez toho. Snad to souvisí s tím, že pedagogické školy chtěly zvýšit svůj status. Dřív to byly učitelské semináře, které neměly postavení vysoké školy. Celkově je myslím švýcarský vzdělávací systém ovlivněn globalizací, v tom smyslu, že naši studenti chtějí studovat na vysokých školách v zahraničí, a to má vliv na určitou standardizaci vzdělávání. Už nejsme ve vzdělávání tak soběstační jako dřív. Další důvod, proč se změnilo švýcarské školství, je, že ve třídách je velké procento žáků se speciálními potřebami. Někde to je třeba i čtyřicet procent. Jednak jsou to cizinci se špatnou znalostí vyučovacího jazyka, nebo děti s různými hendikepy a poruchami. Souvisí to se snahou o integraci těchto dětí a zrušením speciálního odděleného vzdělávání. To ale vyžaduje určitou expertízu učitelů, na jedné straně, na straně druhé do škol přicházejí další odborníci. Některé učitele - nebo spíš učitelky - to stresuje, je to podle nich náročné na koordinaci, říkají, že s dětmi už nemohou být sami.

Nese to odliv lidí ze školství?

To ne, naopak. Poslední dobou o učitelství projevují zájem i lidé z jiných profesí, kteří hledají nějakou smysluplnou životní náplň. Nedávno jsem se takto potkal s jednou restaurátorkou uměleckých děl, kterou její práce přestala bavit a chce pracovat s dětmi. Přihlásila se do našeho speciálního programu, který lidem s nejméně bakalářským vzděláním umožňuje změnit svou profesi na učitelskou, při své dosavadní práci. Mají na to tři roky. Hlásí se bankovní úředníci nebo vysokoškolští učitelé, kteří chtějí učit na prvním stupni… Tam je nedostatek učitelů, a taky v mateřských školách. To samozřejmě souvisí s tím, že se zvedly požadavky na vzdělání. A nejen u učitelů, vyšší jsou i nároky na děti. Dnes se ve školce učí to, co my jsme se učili až ve škole. Když jdou do školy, děti už prakticky umějí číst a psát. A školka je povinná. Pomáhá to mimo jiné lépe integrovat děti cizinců, kteří sami neumějí dobře německy.

Je ve školách, kam chodíte, hodně takových dětí?

No jéje. Pamatuju si svůj zážitek ze začátku inspektorské kariéry, to bylo před čtyřmi lety. Navštívil jsem mateřskou školu, kde si místnosti vyzdobili obrázky dětí, u každého byly dvě vlajky, vždy podle národnosti rodičů. Švýcarská vlajka byla jen u dvou z patnácti.

Jak vlastně vaše inspekce probíhá?

Tady je třeba říct, že inspektor mého typu je laik, nehodnotí tedy přímo pedagogický výkon učitele, spíš obecněji to, jak škola zachází s prostředky. Školy jsou přímo placené místními daňovými poplatníky, něco přispívá kanton, ale v zásadě je financování na místní komunitě, a ta chce mít nad penězi kontrolu. Kromě toho existuje i odborná inspekce, máme speciálně vyškolené inspektory, kteří periodicky hodnotí práci pedagogů. Od toho se odvíjí zařazení pedagoga do určité platové „hladiny“. S naší šéfkou inspekce vždy koordinujeme to, co máme ve škole sledovat, máme různá témata. Třeba teď jsme zkoumali, jak to je s pohybem ve vyučování. Školy si teď zadaly úkol víc žáky rozpohybovat, a to nejen v tělocviku, ale třeba i v dějepise nebo matematice, a my sledujeme, jak tento úkol plní.

Kdo tyhle úkoly školám zadává?

O tom se rozhoduje na úrovni školské správy pro danou administrativní jednotku. V mém případě je to čtvrť města Curychu. Ale škola má možnost si téma pozměnit. Může říct: s pohybem jsme na tom dobře, chceme ale lépe rozvíjet spolupráci, například. A ředitel nebo ředitelka se domluví s učiteli na změně tématu a oznámí to školské správě, ke které my inspektoři patříme. A my pak jdeme do školy a díváme se na výuku brýlemi tohoto tématu: jak spolupracují slabší a silnější děti při výuce, jak se integrují děti s menší znalostí němčiny. Jsem přítomen na hodině, po ní si patnáct minut promluvím s paní učitelkou a pak napíšu zprávu, kterou sdílím s vedoucí školské správy.

Kdybyste nebyl spokojen s tím, co vidíte, co by následovalo? Jsou nějaké sankce?

Sankce nejsou, řeší se to domluvou nebo pohovorem, u kterého je kromě učitele i ředitel školy. Pak je odpovědnost na řediteli, aby zařídil případnou nápravu.

Jak často nebýváte spokojen?

Výjimečně. Učitelé jsou většinou výborní, z devadesáti procent. Dělají práci s nadšením. Jsou to taky jen lidi, takže občas si stěžují, na práci nebo na kolegy, ale to je spíš okrajová záležitost. Systém je nastavený tak, aby v něm zůstávali dobři učitelé. Zažil jsem jen pár takových, kteří neměli k dětem dobrý vztah, a ti časem sami odešli, nebo byli propuštěni.

Víte, kolik je takový učitelský plat?

Učitelé jsou placeni dobře, o tomhle se tady nevede diskuze. Mají nejméně dvojnásobný než průměrný plat a také třináctou výplatu. Rozhodně se jejich plat nedá srovnat s platem prodavačky, jak se o tom nedávno mluvilo v Česku v souvislosti s platy v Lidlu, učitelé vydělávají nejméně třikrát tolik. Platíme je my, obec a kanton, nerozhoduje o tom pan ministr. Jen se dohodly určité mantinely, jedna platová hladina všude, ve městech i v obcích, aby si školy učitele nepřetahovaly.

Co je vašim civilním povoláním?

Dělám pro firmy outplacement, hlavně v bankovnictví. To znamená, že pomáhám firmám s propouštěním zaměstnanců, aby proces byl co nejlidštější. Máme u nás krizi bankovnictví, snižují se počty zaměstnanců bank. Souvisí to se změnou zákonů ohledně bankovního tajemství. Švýcarské banky měly konkurenční výhodu tím, že zachovávaly bankovní tajemství v míře, která jinde většinou neexistuje. Se ztrátou této výhody přišly o práci tisíce lidí. Dříve jsem pracoval jako manažer lidských zdrojů v Credit Suisse, takže tu situaci dobře znám. Právě proto je tolik zájemců o učitelství i mezi bývalými bankovními úředníky.

Jak se stalo, že žijete ve Švýcarsku?

Vyrostl jsem u České Lípy a z Česka jsem emigroval hned po maturitě, v roce 1980. Z kádrových důvodů jsem nemohl jít studovat na vysokou školu a využil jsem příležitosti, že jsem jako vítěz sočky – což je soutěž středoškolských odborných prací - dostal výjezdní doložku do Anglie. Tak jsem svou aerovkou přejel hranice do Německa a požádal tam o azyl. Pak jsem studoval v Římě, ale nakonec jsem jako správný liberál skončil ve Švýcarsku.

Ucházíte se o místo inspektora i na další funkční období?

Ano, byl jsem opět zvolen.

Martin Machytka vystudoval filozofii a teologii na Lateránské univerzitě v Římě a poté získal Executive MBA z ekonomie na vyhlášené univerzitě ve švýcarském St.Gallen.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.