Čeká nás období abstinenčních příznaků. Když děti nemůžou do školy, žijí na netu. Mají se rodiče znepokojovat?

Na Nový rok se John Reichert, který s rodinou žije v americkém Coloradu, pohádal se svým čtrnáctiletým synem Jamesem. „Myslím, že jsem ve tvé výchově úplně selhal,“ řekl nakonec smutně. O co šlo? Během dlouhých měsíců lockdownu a uzavřených škol Reichertovi – podobně jako mnozí další rodiče – přehlíželi to, že jejich dítě tráví čím dál víc času u herních konzolí a na sociálních sítích. Došlo to ale tak daleko, že James, který dříve tři odpoledne v týdnu plaval a další dvě jezdil na horském kole, nyní věnuje prakticky veškerý svůj volný čas XBoxu a mobilu. Když mu otec chtěl telefon na jeden den vzít, strhla se prudká hádka. „Ten mobil je celý můj život!“ křičel James. „Mám pocit, že jsme v průšvihu,“ dodává sklesle jeho otec John.

Čas na síti se u dětí během roku zdvojnásobil

Pandemie koronaviru už trvá skoro celý rok. Zpočátku mnozí rodiče uvolnili nastavená pravidla užívání digitálních technologií i proto, aby svým frustrovaným a neklidným dětem mohli nabídnout nějakou zábavu a rozptýlení. Jak se týdny překulily v měsíce, počítače, tablety a mobily se staly prostředkem vzdělávání i socializace. Některé rodiče i odborníky to děsí, píše americký deník New York Times.

„Čeká nás období abstinenčních příznaků,“ říká Keith Humphreys, profesor psychologie na Stanfordské univerzitě a poradce prezidenta Obamy v protidrogové politice. „Mladí lidé se budou muset zase naučit udržovat pozornost v běžných interakcích, kdy se nedočkají lajků.“

Nejde ale jen o teenagery. I děti pod deset let v USA (a nejen tam) tráví nekonečné hodiny při hrách typu Fortnite nebo Among Us nebo s aplikacemi TikTok či Snapchat. K aplikaci Roblox se v roce 2020 denně připojovalo 31,1 milionu uživatelů – což představuje 82% nárůst oproti roku 2019. Podle aplikace „rodičovského zámku“ společnosti Qustodio se mezi dětmi od čtyř do patnácti let čas strávený u technologií loni prakticky zdvojnásobil, a to v USA, Británii, ale třeba i ve Španělsku. Podle Qustodio trávily americké děti například na YouTube v únoru 2020 průměrně asi 50 minut denně, v dubnu už to bylo 97 minut. 

„Na pět a více hodin se na podzim roku 2020 připojovala více než polovina českých dětí mezi třinácti a sedmnácti lety, zatímco na přelomu let 2017 a 2018 to byla asi třetina. Vzestup přikládám zčásti online výuce a zčásti nemožnosti trávit čas běžnými aktivitami,” říká David Šmahel z výzkumného týmu IRTIS na Masarykově univerzitě.

Pojď si zahrát, zažiješ slast

Co vlastně děti na sociálních sítích a hrách tak přitahuje? A mohou být skutečně „návykové“? Podle psycholožky Zuzany Pavelcové z institutu RE:LIFE, který se zabývá právě problematikou užívání a zneužívání IT technologií a digitálním stresem, je příslovečný pes zakopán v systému odměny v našem mozku. Cokoliv, co nám dělá dobře, způsobí vyplavení neurotransmiteru dopaminu a aktivaci centra prožívání slasti.  Čím víc dopaminu, tím víc slasti, dá se říct s lehkou mírou zjednodušení; a dětské mozky na systém odměn reagují ještě citlivěji než dospělé. 

A jak tyto poznatky z oblasti neurověd využívají vývojáři? Podle Pavelcové se systémem odměn pracují dost přímočaře: „Jednotlivé hry jsou často jednoduché a krátké, takže zažijete brzy úspěch (odměna 1). Máte pocit, že se učíte nové dovednosti (odměna 2). Máte tam kamarády, spoluhráče, kteří vás podporují (odměna 3). Zažijete snadno selhání (postup o level níže, ztráta bodů apod.), takže máte zase větší chuť se překonat a vydobýt si postavení zpět (odměna 4). Navíc sbíráte virtuální peníze, za které si můžete ve hře něco koupit. Nebo si můžete koupit hru, která zadarmo není (odměna 5). Některé hry umožňují mikrotransakce, kdy si za nějakou malou částku koupíte nové herní prvky, a to vás nutí v hraní pokračovat. A sociální sítě fungují velmi podobně se svým systémem srdíček a lajků.“ 

A sklon užívat si slastné chvilky ve hře se přenáší i dál. Například během online výuky mají děti sklon těkat s pozorností, a když je pro ně hodina náročná a nepohodlná, snadno se jim může stát, že utečou do svého pohodlného „kokonu“ – na YouTube, Instagram nebo právě třeba k Robloxu, kde na ně nikdo nemá žádné nepříjemné nároky. 

Než se pohádat a usmířit, raději se staneme „duchy“

Samo o sobě používání internetu nepředstavuje problém. Horší je ale to, že počítače jsou chabou náhradou za hru, pohyb a další interakce, které děti učí, jak obstát v náročných situacích. Rodiče jsou teď ale často bezradní, protože cítí, že „před-pandemické“ normy se teď jen těžko vyžadují, a navíc je to i trochu kruté, vzhledem k tomu, jak málo možností k interakcím tváří v tvář teď děti mají. 

Někteří rodiče i odborníci se ale obávají dopadu online prostředí na schopnost běžně komunikovat a navazovat vztahy. David Šmahel z Masarykovy univerzity v Brně považuje za naprosto logické, že nyní děti využívají online platformy k tomu, aby zůstaly v kontaktu s přáteli. „Když nemůžou do školy ani na kroužky, co jim zbývá? Potřebují sociální kontakt a podporu, takže nahrazují offline komunikaci povídáním přes internet. Je ale fér přiznat, že určitá část dětí má sklony používat technologie opravdu nadměrně a rodiče to prostě musejí hlídat.“

Podle psycholožky Pavelcové má online komunikace výhody i nevýhody. „Distanční komunikace je mnohem jednodušší, můžete se vyjádřit v klidu, s rozmyslem a bez rizika trapasu. To stejné, myslím, ale platí i o psaní dopisů,“ usmívá se. Na druhou stranu je ale taková komunikace plošší, protože v ní chybí neverbální složka. Děti se postupně mohou právě k neverbální komunikaci stát méně citlivé. „Čemu se ale dnes lidé systematicky vyhýbají a komunikační platformy jim jdou na ruku, je vystavení se účinku jejich slov na druhé. Co když druhému něco řeknu určitým tónem a on se rozzlobí nebo rozpláče? Vyvolá to ve mně zmatek a úzkost, velmi nepříjemné zážitky, příště se tomu raději vyhnu a můj mozek se naučí, že je výhodnější spíše komunikovat na dálku. Jenže právě opakováním podobných situací se učíme je zvládat, řešit konflikty a rozvíjet empatii,“ vysvětluje Pavelcová.  

Extrémním příkladem vyhýbání se nepříjemnostem v komunikaci je takzvaný ghosting, kdy se dotyčný promění v „ducha“ – přestane odpovídat na zprávy, nebo si druhou stranu dokonce odstraní z přátel či úplně zablokuje. „Z online vztahů se snadněji odchází, lidé se totiž nemusí konfrontovat s pocity druhých a mohou se vyhnout svým vlastním,“ dodává Pavelcová.

Umět odpojit se 

Vědci tvrdí, že mozky dětí jsou až do dospělosti plastické – dokážou se adaptovat a přizpůsobovat okolnostem. To by mladým lidem mohlo pomoci zase nacházet uspokojení v offline světě, ale je nutné říct, že čím déle budou děti ponořené v digitální stimulaci, tím déle to potrvá. 

Pediatrička Jenny Radesky, která se specializuje na výzkum užívání technologií dětmi a mladistvými, na počátku pandemie rodiče uklidňovala, aby se necítili zbytečně provinile, pokud jejich děti během uzavření škol tráví víc času na mobilu. „Kdybych bývala věděla, jak dlouho to bude trvat, asi bych mluvila jinak. Říkala bych jim, aby po skončení výuky a práce doma například vypínali wifi, aby děti nebyly v neustálém pokušení sahat po telefonu a nevytvořily si návyk na snadno dostupnou zábavu. Jak známo, s návyky se těžko bojuje.“ 

Také Pavelcová zdůrazňuje, že tlak na rodiče je v dnešní době extrémní – musejí řešit svou práci, distanční výuku dětí, péči o prarodiče a mnoho dalších věcí, takže je pochopitelné, že se teď nemůžou vyčerpávat ještě debatami kolem množství času, který děti tráví na síti. „Velký vliv na fyzické i psychické zdraví ale mohou mít společné offline hodiny, které by se rodiny měly snažit udržovat. Ať je strávíte deskovkami, vařením nebo ideálně pohybem na vzduchu, určitě vám to prospěje.“

Doktor Humphreys ze Stanfordu tvrdí, že naše covidová zkušenost je cenná i v tom, že se všichni můžou naučit se odpojit a důsledně oddělovat čas s technologiemi a bez nich. To je ale momentálně velmi složité, už jen proto, že se přístroje staly prostředkem různých důležitých aktivit: vzdělávání, her, kontaktu s dalšími lidmi. A protože se tolik funkcí slilo v jednom malém přístroji, je složité rozeznat dobré od špatného. „Je to stejné, jako když jste zvyklí dát si v baru s kamarády skleničku a k tomu cigaretu. Když přestáváte kouřit, bude vás to při každé návštěvě baru svádět si zapálit. A děti si teď svá zařízení spojují s tolika formami potěšení, že je odpojení pro ně obzvlášť složité,“ vysvětluje Keith Humphreys, psycholog a odborník na závislosti ze Stanfordovy univerzity v USA.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.