České děti mi po návratu hned připadaly hodnější, říká učitel, který působil na anglických školách

Co vás do Británie zavedlo?

Studoval jsem na pedagogické fakultě angličtinu a francouzštinu. Když jsem dodělal bakaláře, odjel jsem do Anglie na rok přes program Comenius. Učil jsem tam francouzštinu, dělal jsem asistenta v dějepise, zeměpise. A rozhodl jsem se, že vystuduju pedagogickou fakultu v Anglii, protože se mi líbilo, jak se tam učí. Dostal jsem stipendium a vystudoval učitelství francouzštiny v Newcastlu. Rok jsem pak učil v Newcastlu, poté v Londýně, a nakonec jsem šel studovat magistra do Edinburghu, kde jsem taky učil.

V jakých školách jste tam učil?

Moje první škola, Gosforth Academy, byla dost přísná. Učitelé vynikající, ale pro děti dost nekompromisní náročný režim. Za několik napomenutí se žák mohl dostat do něčeho, čemu se říká seclusion unit, celý den trávil sám v jedné místnosti, aby nenarušoval vzdělávání jiných dětí.

Pak jsem učil na další, která byla úplně jiná. Cramlington Learning Village byla velmi progresivní. Učitelé hodně dbali na to, aby děti objevily svoje silné a slabé stránky; byla to první škola v Anglii, která zavedla předmět Učíme se učit, Learning to learn. Na dva týdny v roce se tu rozpustila běžná výuka a pracovalo se jenom na projektech. Výuka byla denně do tří hodin, kromě středy, kdy se končilo už po obědě a odpoledne bylo určeno pro rozvoj nás učitelů.

V Londýně to byla zase úplně jiná škola. Zatímco školy v Newcastlu byly z etnického hlediska poměrně homogenní, tak v Londýně určitě aspoň polovina dětí neměla angličtinu jako svůj první jazyk. Řada dětí pocházela ze sociálně velmi slabých rodin. Učilo se tam dost těžce, tyhle děti nedávaly učitelům nic zadarmo. Dost mě to myslím zocelilo. Když jsem pak šel učit do Čech, tak jsem měl pocit, že české děti jsou v podstatě andílci. V Británii jsou taky mezi školami daleko větší rozdíly než v Česku, stejně jako v socioekonomických podmínkách žáků.

Říkal jste, že se vám líbilo, jak se v Británii učí. Co konkrétně?

V první řadě je potřeba říct, že ta profese je úplně jinak finančně ohodnocená. Na druhou stranu nám přišlo normální, že sedíme ve škole až do pěti a buď si plánujeme hodiny, nebo se věnujeme dětem. Každý učitel se snaží děti něco naučit, ale jen to by v Anglii nestačilo. Každá hodina tam musela mít něco navíc. Formativní hodnocení, práce ve skupině, kritické myšlení, autentické propojení se světem mimo školu. Jen s frontální výukou se tam učitel nechytá. V angličtině místo projíždění seznamu literatury se s dětmi zaobírají tím, proč spisovatel konkrétní dílo napsal, pro jaké publikum, jaký má styl, jak na čtenáře působí, a tak dál.

Je to tak, že v britských školách nejdou tak do šířky, ale víc do hloubky?

V podstatě ano. V Čechách se mi líbí, že děti odcházejí ze školy s velkým rozhledem. Ale v Anglii učitelé často vnášejí do hodin nějaké prvky aktivní výuky, takže děti si to odpracují samy a musejí se zamyslet.  To se mi líbilo.

Jakou pověst mají v Británii učitelé? Taky se řeší, že mají málo peněz a nízkou prestiž?

Školství je v Británii hodně exponované téma, média jsou ho plná a dost se řeší i mezi lidmi. Učitelé tam jsou často ve stresu z toho, jak tam funguje školní inspekce, nebo z toho, že ředitel má možnost přidat nebo ubrat učiteli peníze na základě jeho výsledků ve škole. Jinak si myslím, že společnost celkově stojí za učiteli.

A co rodiče? Jakou jste měl zkušenost s nimi?

Myslím si, že britské školy se snaží toho pro děti a rodiče dělat opravdu dost. Doučování, konzultace po vyučování, knihovny otevřené do pěti. A berou v úvahu, tak jako dobré české školy, že rodiče často z různých důvodů mívají připomínky. Co mně se hodně líbilo, byly třídní schůzky. Šlo o společné setkání učitele s rodiči a dítětem najednou. To mi přišlo hodně dobré a jsem rád, že na to v Česku už najíždíme taky.

Učitelé v Česku mají málo příležitostí k setkání s mentory, kteří by jim pomáhali se zlepšovat. Jak je toto ošetřené v Británii?

V Anglii jde do systému následného vzdělávání učitelů a péče o jejich profesní rozvoj mnohem víc peněz než v Česku. Bohužel české školy si zdaleka nemůžou dovolit to, co ty britské. Zejména v prvním roce po tom, co jsem dodělal učitelský diplom v Newcastlu, jsem měl jednou týdně setkání se svým mentorem a jednou týdně hospitaci. Jednou měsíčně jsem měl hospitaci od někoho dalšího, aby ty podněty, které dostávám, byly různorodější. Hodně jsme se jako učitelé chodili hospitovat navzájem. Měli jsme to i příkazem od ředitele, minimálně čtyřikrát do roka k někomu do hodiny zajít a udělat o tom záznam.

Na každé škole v Anglii, co jsem zažil, je nejen ředitel, ale také Director of Teaching and Learning, tedy jakýsi vedoucí pedagogiky, a ten má na starosti rozvoj pedagogických pracovníků. Měli jsme možnost se u výuky nechat natočit a pak to rozebrat s někým z tohoto pedagogického oddělení. Protože jsem na sobě měl chuť hodně pracovat, tak jsem k sobě chlapíka s kamerou pozval asi čtyřikrát.

V Británii je také hodně společností sdružujících učitele, kteří se chtějí rozvíjet. Mají pravidelná setkání. Buď specializovaná – pro fyzikáře, jazykáře, dějepisáře atd. – nebo i nijak nezaměřená. Na těchto takzvaných TeachMeet si lidé formou krátkých prezentací předávají nápady do hodin. Jsem rád, že podobné akce už se pořádají i v Česku.

Kolik jste měl v hodinách dětí?

To bylo hodně různé. Některé britské školy mají strategii, že rozdělují děti podle výkonnosti v různých předmětech. Měli jsme třeba 5 výkonnostních úrovní. Ve skupině s vyšší výkonností bylo dětí víc, protože se předpokládalo, že nebudou tolik zlobit, pojedou rychleji a bude s nimi obecně méně starostí. V takzvaně horších skupinách pak bylo dětí o dost méně, aby měl učitel možnost jim osobně věnovat víc času a pozornosti. Já třeba jsem měl ve třídě třicet dva dětí v nejvýkonnější třídě na jazyk, a v té nižší jich pak bylo kolem dvanácti. V nejvyšších nebo maturitních třídách střední školy, kde se děti připravují na univerzitu, jsem měl ve třídě na francouzštinu třeba už jen čtyři studenty.

A když se bavíme o výkonnosti – jak se v Británii vyrovnávají s inkluzí?

V Anglii a ve Skotsku se inkluze považuje za něco naprosto automatického. Hodiny se připravují tak, aby při nich zažily úspěch děti různých vědomostí a schopností nebo kompetencí. V Británii se teď ve vzdělávání dost škrtalo, tak se to možná změnilo, ale když jsem tam učil já, tak jsme měli vždycky k dispozici oddělení několika profíků, kteří umějí pracovat s dětmi s různými specifickými potřebami. V Čechách je ovšem na škole třeba s 500 dětmi jedna výchovná poradkyně a jedna psycholožka na půl úvazku. V Anglii jsem byl na škole, která měla 1000 dětí, ale bylo tam 8 takových profesionálů na plný úvazek. S tím, že o děti, které nemají angličtinu jako první jazyk, se starali tři profesionálové na plný úvazek, kromě běžných učitelů. Takže tohle se tam dělalo opravdu dobře. Je to hodně otázka peněz a priorit, jaké si školský systém nastaví.

Alexis Katakalidis se narodil v Praze, tady vystudoval bakaláře na pedagogické fakultě a magisterské vzdělání získal ve Velké Británii. Tam také několik let pracoval jako učitel. Momentálně pracuje jako lektor v programu Učitel naživo, který připravuje do praxe budoucí učitele.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.