České děti ve věku internetu: opravdu závislých je málo, ale většina zažívá digitální stres. Mobil je ruší i znejisťuje

„Monča je ještě malá, ta má mobil hlavně na to, aby mi mohla zavolat, že někam dorazila nebo že se zdrží. Zato s Kájou je to horší,“ popisuje Pavla, matka dvou dcer ve věku deset a čtrnáct let. Její manžel Jakub dodává: „Jednou jsem Káju doprovázel na tenisový turnaj, spali jsme v hotelu. A já jsem se vůbec nevyspal. Celou noc jí cinkal telefon. U snídaně jsem ji požádal, aby mi ukázala, co jí v noci chodí za zprávy. Měla tam nějakou skupinu s pětadvaceti spolužáky a posílali si smajlíky. Ve tři ráno!“

Jakub je muž činu, a tak doma zavedl pravidla. Obě dcery úderem osmé například odevzdávají telefon do společné rodinné nabíjecí stanice, která je v chodbě, mimo jejich pokoje. „Kája nakonec není proti. Začala nám dokonce mobil dávat už dřív, dobrovolně. Sama si uvědomila, že se nedokáže učit, když ho má v pokoji. Takže ve školním roce jsme problém vyřešili,“ neskrývá spokojenost Jakub. Jenže se blíží prázdniny, a oba rodiče se trochu bojí, že Kája stráví s telefonem v ruce velkou část léta. Jsou rádi, že aspoň mladší Monika chce ještě chodit na příměstské tábory. „Ale Kája už kromě tenisového soustředění a rodinné dovolené bude doma. Na brigádu ještě nemá věk, takže asi bude s kamarády viset na YouTube a Whatsappu a zabíjet čas,“ vzdychá Pavla.

Spravte nám dítě jako auto v servisu, chtějí rodiče

Znepokojení rodiče, jako jsou Pavla s Jakubem, tvoří velkou část klientů pražského institutu Re-Life. Ten v roce 2016 založily tři mladé psycholožky, které si všimly, že nadužívání informačních technologií se stává čím dál častějším problémem v rodinách i ve školách.

„Nejčastěji se stává, že rodiče pošlou e-mail. Píšou třeba: máme syna, je mu 11 let a kromě mobilu nebo počítače ho nic nezajímá. Už z něj vidíme jen shrbená záda,“ popisuje Zuzana Pavelcová z Re-Life první kontakt s rodiči.

Při osobním setkání se psycholožky napřed baví jen s rodiči a snaží se rodině pomoci nastavit různá opatření. V případě dětí do 11 let docházejí do Re-Life jen rodiče, u teenagerů je lepší, když se pro spolupráci podaří získat i potomka. „Rodiče často tápou, nedokážou včas rozpoznat problém. Pak si zase představují, že jim dítě spravíme jako auto v servisu,“ říká psycholožka Zuzana Pavelcová.

Rodiče často v souvislosti se svými dětmi a technologiemi používají termín závislost. Tomu se ale psycholožky z Re-Life spíš vyhýbají. Závislostí v pravém smyslu slova trpí maximálně 5 % dětí, zato takzvaný digitální stres ohrožuje mnohem větší část. „Jde o situaci, kdy dítě sice ještě chodí do školy, funguje, ale už ho nic jiného nebaví. Takové děti s mobily chodí i spát, ale pro neustálá upozornění z aplikací spí povrchně a přerušovaně. Když jim pořád cinkají zprávy, ruší je to. Když ale necinkají, tak jsou v panice – co se děje? Zapomněli na mě ostatní? Hladina stresového hormonu kortizolu je u takových dětí často chronicky zvýšená,“ vysvětluje Zuzana Pavelcová.

České děti a digitální technologie – jak jsme na tom?

Užívání digitálních technologií u dětí a dospívajících a jeho rizika mapuje dlouhodobě studie EU Kids Online. V ČR ji provádějí odborníci z Masarykovy univerzity v Brně. Při posledním šetření v loňském školním roce sbírali data od 2.825 dětí ve věku 9-17 let. A jaká jsou jejich zjištění?

Hlavním způsobem připojení k internetu se stává mobil – denně je s jeho pomocí online 84 % dětí a dospívajících; počítač používá zhruba polovina. Tři čtvrtiny dětí se online dívají na videa, poslouchají hudbu a komunikují s přáteli či rodinou. Sociální sítě navštěvuje denně 70 % dětí. Dvě třetiny používají internet denně nebo víckrát týdně pro přípravu do školy. Dívky častěji navštěvují sociální sítě, chlapci víc hrají hry a vytvářejí vlastní videa. Starší děti tráví na internetu víc času než mladší, mezi pohlavími nejsou rozdíly.

Výzkumníci se soustředili i na online rizika. Ptali se dětí nejen na to, s čím nepříjemným se na internetu setkaly, ale také na jejich pocity. V posledním roce na internetu něco obtěžovalo nebo rozhodilo asi třetinu dětí, přičemž u mladších je to méně než čtvrtina a u nejstarších už více než polovina. S věkem obecně u dětí rostou negativní zkušenosti s internetem, ale zároveň i schopnost se s těmito zkušenostmi vyrovnat.

15 % dětí uvedlo, že v minulém roce bylo obětí agrese přes mobil nebo počítač. 2 % dětí agresi zažívá každý den, 8 % několikrát za měsíc. Nejčastější formou online agrese bylo posílání nepříjemných zpráv, s velkým odstupem pak následují výhrůžky nebo šíření ošklivých zpráv o oběti. Třetina dětí vidí denně nebo skoro denně na internetu sexuálně explicitní obsahy, stejný počet během uplynulého roku dostal zprávu se sexuálním obsahem. V obou případech zkušenost výrazně narůstá s věkem – u dospívajících ve věku 15-17 let už jde o téměř 60 %. Po čtvrtině dětí někdo vyžadoval intimní informace, častěji šlo o děvčata. Děti se na internetu setkávají také s násilnými texty a fotografiemi, se zobrazením užívání drog, s návody, jak být velmi hubený, nebo jak spáchat sebevraždu.

Online šikanu řešíme pravidelně, říká zástupkyně ředitele

Na základních školách je využívání digitálních technologií velké téma. Na jednu stranu je třeba, aby se děti v oblasti IT vzdělávaly, a například pro mobilní telefony existuje velké množství užitečných aplikací, které se dají využít při výuce. Na druhou stranu si ale pedagogové stěžují, že děti jsou velmi vynalézavé v trápení spolužáků a učitelů.

„Natáčí sebe, spolužáky, učitele. Rozesílají ošklivé zprávy, ubližují si navzájem,“ říká Kateřina Bartošová, zástupkyně ředitele na jedné pražské sídlištní základní škole. Většina dětí má přitom už ve 4. třídě profil na některé sociální síti. Škola pravidelně pořádá kurzy bezpečného chování v online prostředí, tématu se věnují i třídnické hodiny. „Jenže stejně se nám pak stává, že přijde s pláčem holka, že se vyfotila v podprsence, a fotka už koluje po škole. Snažíme se jim vysvětlovat, že nemůžou všechno dávat na internet, že nikdy nevědí, kdo to na ně vytáhne. Bohužel mám někdy pocit, že mluvíme do dubu,“ stěžuje si Kateřina Bartošová.

Škola dlouhodobě spolupracuje se streetworkery, kteří se pohybují v okolí. Anonymní prostředí velkého sídliště nahrává nejrůznějším patologiím a spolupráce s neziskovkou pomáhá. O mnohých věcech děti s učiteli ani rodiči mluvit nechtějí, ale streetworkerům se svěřují.

„Nedávno jsem byla na stáži ve Skandinávii. Děti ve školách mají k dispozici tablety a počítače a většinu dne na nich pracují. Mobily ale odevzdávají hned ráno při příchodu a dostávají je, až když jdou zase domů. Ve Francii to funguje stejně. Kéž by to tak bylo i u nás, ubylo by starostí,“ přeje si Kateřina Bartošová.

Internet učí jazyky, vědu i spolupráci a komunikaci

 „Pravdou je, že my zatím nevíme s jistotou, co internet s dětmi dělá. První generace vyrůstající komplet online teprve dospívá,“ říká Michal Kaderka, učitel na pražském Gymnáziu Na Zatlance a na Obchodní akademii Kollárova. „Hodně se řeší šikana a agrese. Tu online zažije snad každé dítě, ale mnoho to bohužel zažije i offline. Tak to prostě je.“

Michal Kaderka se snaží upozorňovat i na pozitiva online světa. Tvrdí, že většina dětí se z her a videí naučí výborně anglicky, dokážou se online domlouvat, spolupracovat, plnit úkoly. Fyziku a chemii často líp chápou z videí na YouTube než od učitelů. Mnohé děti už na základní škole umějí natáčet a stříhat videa, skládají hudbu. Když je něco zaujme, jsou schopné si o tom najít první poslední.

„Často si lidé stěžují, že děti nečtou, nebaví se spolu, zírají do mobilů. Ale na druhou stranu je v tom sami rodiče podporují. Dítě se nudí v čekárně u lékaře, dostane telefon. Nebo za mnou přijde na rodičovských schůzkách matka studentky, která místo učení visí na mobilu, a řekne mi: Mně samozřejmě vadí, jak pořád s někým chatuje, ale aspoň je doma a pod dohledem. Kdyby šla večer ven, budu se bát, že přijde zdrogovaná nebo těhotná,“ vypráví Michal Kaderka.

Výzkumy už ale dokázaly – a pražský středoškolský pedagog to u svých studentů také vidí – že se změnily způsoby navazování vztahů. Mladí jsou zmlsaní nabídkou online seznamek a čekají, že potkají dokonalého prince nebo princeznu, nechtějí se spokojit s někým „obyčejným“, a tak zůstávají dlouho sami. „Dnešní mládež se věnuje méně sexu i drogám, než generace jejich rodičů. Dost často jim stačí mobil, seriály a porno,“ uzavírá Michal Kaderka.

Bohatá, dobře zformovaná osobnost ustojí i internet, říká psycholožka

Jak můžou děti přežít dospívání online pokud možno bez nehod a psychických šrámů? Zuzana Pavelcová radí: děti si potřebují vybudovat silnou osobnost ještě před tím, než se ponoří do bezedných vod internetu. „Když se dítě na nějakou dobu hodně zasekne třeba na hraní online her, nemusí to být problém. Pokud mělo předtím bohaté zájmy, síť kamarádů, spoustu offline zážitků, tak se pak má k čemu vrátit. Je třeba se dětem věnovat a rozšiřovat jim obzory, dokud jsou malé. Je to jako s rozvojem řeči, kdo tohle období promešká, těžko to pak nahrazuje.“

A co když už potomek doroste do věku, kdy se internet stane součástí jeho života? Rodiče by měli trvat na tom, aby jejich děti dobře spaly, i kdyby to mělo znamenat, že jim mobil večer odevzdají. Měli by se zajímat o to, co děti online dělají a mluvit s nimi o tom; klidně se můžou společně podívat třeba na několik videí oblíbených youtuberů. Zároveň by ale rodiče neměli dětem zamlčovat rizika internetu a různých aplikací.

„Důležité ale také je, aby sami rodiče šli příkladem. Když se zavedou pravidla, jako třeba offline zóny a časy, musí to platit pro všechny. Je třeba si hlídat společný rodinný čas, kdy si navzájem věnujeme plnou pozornost. A pravidla by se také měla zavádět co nejdříve,“ dodává Zuzana Pavelcová.

Článek vznikl pro přílohu Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.