Chytré děti, které nestíhají. Jak si poradit se životem, když mozek pracuje sice kvalitně, ale pomalu?

Pracujete s dětmi s různými poruchami chování a učení. V poslední době se věnujete dětem s takzvanou pomalou rychlostí zpracování. Co to je? Jak si to můžeme představit?

Rychlost zpracování je, zjednodušeně řečeno, čas, který potřebujete k tomu, abyste dokončili nějaký úkol. Setkávala jsem se při práci s dětmi, které měly různé poruchy, ale vlastně fungovaly poměrně dobře. Vedle toho mi ale rodiče vodili děti, které žádné poruchy neměly, jen byly prostě pomalé a ve škole nestíhaly. Ukázalo se, že například v testech měly velký problém s úkoly, které se dělají na čas, jako je různé zaškrtávání nebo psaní poznámek. Dříve se myslelo, že rychlost zpracování je exkutivní funkce, jako třeba plánování nebo rozhodování. Teď se ale přikláníme k tomu, že exekutivní funkce jsou něco jako auto a rychlost zpracování je něco jako motor toho auta. Má to hodně společného, ale není to to samé.

Jak takové dítě pozná třeba rodič nebo učitel?

Velmi snadno. Jsou to takové ty děti, kterých se zeptáte, co by chtěly k snídani, a pak dobu čekáte na odpověď. Všechno jim dlouho trvá. Obléct se, vyndat si věci z tašky, spočítat příklad. Jsou to takové ty děti, co se jich všichni ptají: „Ty to ještě nemáš? Jak to? Přidej!“ Učitelé si někdy myslí, že jsou tito žáci líní, že se nesnaží, ale tak to není. Některým dětem se potom přidělí nálepka poruchy soustředění – ani to ale není správné, jen zhruba polovina dětí s ADHD má zároveň pomalou rychlost zpracování. Bohužel takové děti ve škole často selhávají a mají pak sklon k různým psychickým potížím. Proto jsem se rozhodla, že se jim budu víc věnovat, abych přišla na to, jak jim pomoci.

Co tuto poruchu vůbec způsobuje?

Nevíme přesně. Podle mého názoru je potíž v lipidovém obalu nervových vláken, který tvoří látka zvaná myelin. Tento myelin zrychluje vedení nervových vzruchů. Když je myelinu málo, jsou i reakce pomalejší.

Například o ADHD, dyslexii a dalších poruchách slýcháme už dlouho poměrně běžně. O pomalé rychlosti zpracování ale zatím tolik slyšet není. Čím to je?

Je to poměrně nový koncept a vyžádá si ještě další zkoumání. Už dnes by ale psychologové měli běžně být schopni tuto poruchu u dětí odhalit. Pokud je podezření na pomalou rychlost zpracování, je třeba provést sérii poměrně specifických testů, které ji odliší například právě od ADHD. Já v praxi už deset let sleduji 1.500 rodin s dětmi trpícími touto poruchou. Je jim mezi 2 a 20 lety, v průměru 10 let. Ze 70 % jsou to chlapci – je zajímavé, že dívky touto poruchou trpí méně. Třetina z nich má nějaké obtíže s fungováním v kolektivu, asi stejný počet vykazuje opožděnou motoriku, 40 % má opožděný řečový vývoj. Napsala jsem o nich knihu Chytré děti, které nestíhají, abych trochu ulevila jejich rodičům, učitelům i dětem samotným.

Chytré děti? Takže s inteligencí nemá pomalá rychlost zpracování nic společného?

Vůbec. Jakmile těmto pomalým dětem z IQ testů odstraníme faktor časového stresu, mají výrazně lepší výsledky a nijak se neliší od běžné populace. Upřímně řečeno, já vlastně nechápu, proč se testy inteligence dělají na čas. Je to kulturní záležitost: v naší kultuře věříme, že chytří lidé jsou rychlí, mají všechno hotové raz dva. Ale to je omyl. Kombinace vysoké inteligence a rychlosti je vlastně dost vzácná. Obvykle bývá vyšší rychlost spíš na škodu.

Dá se říct, že těchto dětí v populaci přibývá, stejně, jako přibývá třeba dětí s diagnózou ADHD?

Domnívám se, že těchto lidí s pomalou rychlostí zpracování je ve skutečnosti pořád stejně. Dřív to ale nebyl problém, nebyly tak nápadné. Jenže jak se tempo života ve společnosti zrychluje, tak je víc vidět, když někdo nestíhá. Před 200 lety takovíto lidé byli třeba vynálezci, spisovateli. Nemyslím si, že by třeba Thomas Alva Edison byl nějaký superrychlý typ. Tehdy to ale bylo přijatelné. Dnes jsou rodiče i učitelé mnohdy frustrovaní. Pořád tyto děti jen popohánějí. Málokdo dokáže docenit jejich kreativitu a hloubku.

Jakou mají tyto děti vůbec prognózu? Zlepšuje se tato porucha s věkem?

Bohužel musím říct, že u většiny se to s věkem nezlepší. Hlavně v případě chlapců bych řekla, že se jejich pomalost ještě spíš prohlubuje. U někoho může myelin dozrát, ale spíš je prostě třeba přijmout, že prostě tento člověk takový je. Není hloupý, je jen pomalejší, věci mu déle trvají. Neexistuje žádná medikace, která by to změnila nebo zlepšila.

„Pomalý“ ale není moc hezké slovo, že? Jak se děti, které sledujete, s touto svou vlastností vyrovnávají?

Ne, „pomalý“ není moc hezké slovo, hlavně v angličtině s sebou opravdu nese řadu všelijakých nepěkných konotací. Přitom je to trochu ironické, protože si všichni stěžujeme na ten hektický život a snažíme se zpomalovat. Cvičíme jógu, jezdíme do ášramu… Tito lidé v sobě tuto pomalost mají, a společnost si jich neváží.

Zejména chlapci s pomalou rychlostí zpracování mívají v dospívání sklony k depresím, mají pocit, že jim něco chybí, že nejsou dost dobří. Trpí úzkostmi z toho, že nestíhají. Bojí se, že nenajdou práci, kde by obstáli. V dnešní době, kdy telefony, mobily, různé aplikace umožňují pracovat prakticky neustále a velmi rychle, je opravdu obtížné s touto dynamikou najít svoje místo ve světě.

Co můžou rodiče a i samotné děti vlastně dělat, aby se jim lépe dařilo?

Já mám pro tyto rodiny takový koncept „3A – Accept, Accommodate, Advocate“. Accept znamená – přijmi svoje dítě nebo přijmi sám sebe, pochop, že věci prostě budou trvat déle. Accommodate znamená – přizpůsob se tomu. Neber si toho moc, když víš, že nestíháš. Zorganizuj si život maximálně efektivně, najdi si prostředí, kde se budeš dobře cítit a fungovat, kde ti třeba ostatní pomůžou, nebudou na tebe tlačit. Advocate znamená – postav se sám za sebe! Když víš, že ti věci trvají déle, tak si zkus vyjednat víc času. Požádej, aby ti zadání raději zopakovali. Když se k tomu postavíte aktivně, leccos je možné.

Jsou i nějaká praktická opatření, která můžou rodiče nebo učitelé přijmout, aby těmto pomalejším dětem pomohli?

Pokud učitel zjistí, že má ve třídě dítě, kterému všechno dlouho trvá, měl by rodičům navrhnout, aby ho vzali na diagnostiku. Vždy je lepší mít v ruce nějaké výsledky a doporučení. Jinak z těch praktických opatření – jen málokteré dítě s pomalou rychlostí zpracování si například dokáže dělat dobré poznámky v hodinách. Když ale nemá kvalitní poznámky, jak se pak má naučit na test? Přijde mi tedy dobré, když se takovému dítěti umožní, aby se mohlo učit z poznámek nějakého rychlejšího dítěte, nebo když si může hodiny nahrávat a pak si výklad doma pouštět.

Rodiče by s takovými dětmi měli trénovat vnímání konceptu času. Tyto děti mívají velmi špatný odhad. Musejí si ten čas lépe osahat. Kolik toho stihnu za 5 minut, 10 minut? Jak dlouho trvá cesta do školy? Jak dlouhé jsou dva měsíce? Tyto děti často vypadají dezorganizovaně, ale v podstatě mají jen velmi nepřesné vnímání času.

Když se u dětí nedá vypěstovat vyšší rychlost zpracování, co se vypěstovat dá, aby jim bylo lépe?

Odolnost a vytrvalost. To jsou vlastnosti, které pomáhají překonávat výzvy a nástrahy. Těmto dětem je třeba vysvětlit, že svět potřebuje dynamické rychlé osobnosti stejně jako pomalejší. Zároveň je sice třeba tyto děti sice chápat a oceňovat, ale není nutné jim tleskat, vynášet je do nebes za každý pokrok, zdůrazňovat, jak jsou úžasní. Oni vidí, že nejsou, a stejně by vám to nevěřili a mohli by se ještě víc stáhnout s pocitem, že jim lžete. Nechceme, aby ztratili odvahu do života, ale chceme, aby si ho dokázali přizpůsobit svým potřebám.

Mám mezi pacienty takové, kterým se to daří. Mají hotovou střední školu, studují vysokou. Uměli si poradit: vybrali si menší univerzitu, kde nemusejí řešit složité počítačové systémy a komplikované přesuny v rámci kampusu. Vědí, že když vystudují medicínu, pravděpodobně jim bude lépe třeba na radiologii než na urgentním příjmu. A pokud nešli na vysokou, tak dělají například truhláře, u nichž lidé oceňují spíš pečlivost a tolik na ně nespěchají.

Říkala jste, že slovo „pomalý“ je v USA bráno velmi negativně. Jak se vůbec vyrovnávají rodiče s tím, když jim řeknete, že jejich dítě má pomalou rychlost zpracování informací a že se to pravděpodobně s věkem příliš nezlepší?

S rodiči a jejich ambicemi bývá v USA velký problém. Stejně jako se v podstatě nesluší o někom říct, že je pomalý, tak rodiče špatně snášejí i představu, že by jejich dítě mělo být průměrné. Průměr pro ně prostě není dost dobrý. Každý chce, aby jeho dítě bylo nejlepší – v matematice, v biologii nebo v basketbalu. Přitom Gaussova křivka je univerzálně platná, nemůže být každý nejlepší. Pokud ale dítě není hvězda, americký rodič běží k psychologovi. Určitě s ním něco musí být, určitě má nějakou diagnózu, když ho zaléčíme, tak se projeví jeho pravý potenciál, říkají.

Přitom často ti průměrní – nebo ti pomalí – v životě dokážou nejvíc. Museli se naučit přemýšlet, překonávat překážky, adaptovat se. Na Harvard nebo Yale často přijdou ty středoškolské superhvězdy, ale najednou se hroutí, nezvládají, a ti v dobrém slova smyslu průměrní je nakonec strčí do kapsy.

Ve své knize i na přednáškách často zmiňujete, že i váš syn patří mezi děti s pomalou rychlostí zpracování. Jak se mu daří?

Syn byl odmalička přesně ten pomalý, přemýšlivý typ. Pořád jsem jen řešila, že nemá nic včas, že mu všechno trvá. Kolikrát jsem na něj křičela třeba kvůli úkolům nebo úklidu… až jsem nakonec pochopila, že je prostě takový. Náš vztah se pak výrazně zlepšil. Vystudoval střední školu, šel pak i na vysokou. Po třech letech studia mi ale řekl – mami, plýtváme tu penězi, já asi nepotřebuju a nechci mít titul. Odstěhoval se z Bostonu do Colorada, což je na poměry USA velmi klidný stát, kde jsou hory a krásná příroda. Je mu 25 let, pracuje jako vedoucí v obchodě a je úplně v pohodě. A to je nejdůležitější.

Ellen Braaten je americká neuropsycholožka. Působí v nemocnici Massachusetts General Hospital, je ředitelkou programu Learning and Emotional Assessment Program (LEAP) a profesorkou psychologie na Harvardské lékařské fakultě (HMS). Soustředí se na diagnostiku neuropsychologického vývoje dětí. Vedla řadu studií soustředěných na poruchy chování a učení. Napsala několik odborných knih, například Straight Talk about Psychological Testing for Kids. Je matkou dcery a syna.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.