Čím striktnější pravidla v rodině, tím náruživěji děti technologie vyhledávají. Ze studie zaměřené na české prvňáky a druháky
Děti a internet – téma, které hýbe nejen rodičovskou veřejností. Měli bychom vůbec děti k internetu pouštět, od kolika let, a jakou roli v tom mají hrát rodiče? Kolik lidí, tolik názorů – vědci z Masarykovy univerzity v Brně se na ně rozhodli podívat blíže, a soustředili se při tom na žáky prvních a druhých tříd.
Tým brněnského psychologa Davida Šmahela oslovil několik škol v Jihomoravském kraji se žádostí o účast ve studii. Zpátky se jim ozvalo 30 rodin, z nichž nakonec vybrali deset, žijících v Brně a okolí. Všechny rodiny měly alespoň jedno dítě ve věku 7-8 let. Podmínkou bylo, aby děti nejméně jednou týdně využívaly nějaké online zařízení. Studie se účastnily rodiny úplné i neúplné, z různých příjmových skupin. Výzkumníky zajímalo nejen to, jak často děti technologie využívají a k čemu, ale také to, jaké místo zaujímá mobil nebo tablet mezi ostatními aktivitami dítěte a v celém životě rodiny.
Samozřejmost už pro batolata
Podle zjištění výzkumného týmu české děti dnes vyrůstají v prostředí, které je technologiemi prosycené. Už od nejútlejšího věku je pro ně samozřejmé sledovat pohádky, hrát hry nebo s rodiči něco vyhledávat. Zejména tablety jsou oblíbené třeba už u tříletých dětí – snadno se ovládají dotykem a jejich displeje jsou velké tak akorát pro dětské ruce.
- 10 z 10 rodin mělo doma počítač nebo notebook
- 10 z 10 rodin mělo doma chytrý telefon
- 2 děti z 10 měly ve věku 8 let vlastní mobil
- 8 rodin z 10 vlastnilo televizi
Předškoláci a děti zhruba do věku 8 let využívají technologie pouze jako konzumenti – pouštějí si pohádky nebo hrají jednoduché hry, přičemž nerozlišují, jestli je hra offline nebo online. U těchto dětí dominují různé vzdělávací aplikace. Kolem osmého roku života ale děti pronikají dál, stávají se aktivními, začínají preferovat online hry a sociální sítě.
“Jako nejsem tomu moc nakloněná, nicméně když vidím, že všichni ostatní děti to dělají, tak nechci, aby moje děti vyčuhovaly z řady, aby byly out. Myslím si, že by měly nějak s těmi vrstevníky držet krok.”(matka syna 8 let a dcery 6 let)
Mobil za odměnu, nebo youtube jako hlídačka?
„Situační kontext využívání digitálních technologií se liší rodina od rodiny. Někde se pustí pohádka, když venku prší, děti jsou nemocné nebo prostě není nálada dělat něco jiného. V dalších rodinách se uplatňuje přístup k technologiím jako forma odměny a trestu – pokud jsou hotové úkoly a nebyl průšvih ve škole, může dítě na mobil nebo tablet,“ říká psycholog David Šmahel, který výzkum vedl.
“Pro naše děti si myslím, že to je prožitek, fakt odměna, něco jiného, že to nemají pořád. Tak jako nechodíme každý den na zmrzlinu ... a to je odměna ve smyslu, že je to vzácné, není to vždy nebo odměna za něco.“(otec dcery, 4 roky, a syna, 7 let)
Ve většině dotazovaných rodin je užívání technologií jen jednou z možných aktivit. Rodiče se snaží, aby děti zažívaly a preferovaly aktivity ze skutečného světa. Zajímavé ovšem je, že podle zjištění výzkumníků v rodinách, kde vládla striktní pravidla, byly děti náchylnější k tomu, aby online obsahy vyhledávaly náruživěji. „Nevíme ale, co bylo dřív – jestli sklon nadužívat technologie, nebo přísná pravidla,“ poznamenává Šmahel.
Prakticky ve všech rodinách se po tabletu, mobilu nebo notebooku sahá ve chvíli, kdy je dítě třeba „zabavit“ – třeba při dlouhých cestách nebo čekání, například u lékaře. V rodinách samoživitelek, které se účastnily výzkumu, jsou pak technologie spojencem matky ve chvíli, kdy potřebuje uvařit, udělat něco do práce nebo se věnovat sourozenci. Zařízení jim tak umožňují uvolnit si ruce a získat čas pro sebe.
Veřejný počítač, soukromý mobil
Vztah k technologiím a jejich užívání bez přehánění představuje úplně novou dimenzi rodičovství. Rodiče jsou totiž těmi, kteří potomky do digitálního světa uvádějí a učí je, co se smí a co ne. Největší vliv přitom mají na ty nejmenší děti. Nejčastěji rodiče s dětmi sedí a aktivně jim ukazují, jak se na internetu například vyhledává nebo nakupuje, případně zpovzdálí monitorují, co dítě na internetu dělá. Občas také dětem přímo zakazují některé chování, jako třeba kontakt s cizími lidmi, případně na zařízení instalují různé filtry a aplikace, které by měly nevhodnému chování zamezit, jak vyplynulo z rozhovorů s rodiči z Brněnska.
Velkým předělem v online životě dítěte je přitom pořízení prvního mobilu. „Počítače a notebooky totiž většinou patří rodičům a dítě je používá obvykle v kuchyni nebo obývacím pokoji, v přítomnosti ostatních členů rodiny. Mobil je ale jeho soukromým zařízením, s nímž se často zavřou v pokojíčku. Je to paradox – obvykle se dětem pořizují mobily proto, abychom je jako rodiče mohli kontrolovat. Přitom nám ale takto z kontroly unikají,“ poznamenává Šmahel.
„Brala bych, aby to na tom mobilu šlo udělat, aby tam byly jenom bezpečný věci a vhodný pro ně. Ale to já bohužel nevím a asi to ani až tak nejde. Protože člověk zase nemůže koukat na ně a každou sekundu je kontrolovat, na co se podívají na video, nebo na co se podívají zrovna na internetu. Co si stáhnou do počítače, to já se můžu podívat, to si myslím, že vidím. Ale tady to u mobilů já prostě nevím.“(matka syna, 7 let)
Rodiče nejmenších školáků podceňují rizika
Jak vyplynulo z výzkumu, rodiče si velmi dobře uvědomují, že kromě nesporných výhod (učení se novým dovednostem, prohlubování zájmů, kontakt s blízkými lidmi) s sebou pohyb v digitálním světě nese také rizika. Obávají se toho, že se děti stanou na technologiích „závislé“, že budou dávat přednost online světu před reálným. Bojí se i toho, že se děti setkají například s pedofily, uvidí nevhodný obsah nebo budou vystaveny kyberšikaně a fake news.
„Zajímavé ale je, že rodiče podle našeho zjištění mají pocit, že tato nebezpečí jsou vzdálená, že se jejich dětí prozatím netýkají. Odsouvají ten problém. Myslí si, že nebezpečný je internet až ve chvíli, kdy děti začnou používat sociální sítě. To ale není pravda,“ myslí si David Šmahel.
Sedmiletá dívka například na mobilu navštěvovala stránky o hubnutí:„Já jsem si tam dala jednou video na hubnutí, ale mamka říkala, že bych na to neměla koukat, že to je jenom pro velký ženský." Někteří chlapci měli zase zkušenost s násilnými obsahy ve hrách: „Mám tam takovou snajperku pistoli, střílím po ovcích. Zatím jsem nenašel, jak se tady vypíná krev, ale chtěl bych ji vypnout,“ řekl osmiletý chlapec.
Z rozhovorů také vyplynulo, že ačkoliv si rodiče uvědomují různá rizika a rádi by před nimi své děti uchránili, nemají potuchy o tom, kdy a hlavně jak se s nimi o tom začít bavit. Dokládají to slova jedné ze zúčastněných matek: „Teď stejně nic dělat nemůžeme... Ony nejsou teď ještě ve fázi, kdy by měly potřebu sociálních sítí, takže teď jim to ani nemá cenu vykládat. Teď jim vykládáme, ať po škole nesednou do auta s cizím člověkem, s internetem jim hlavu ještě nepleteme.“
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
