Co by mohli číst teenageři? Klidně knihy o holokaustu nebo životopisy

„Když jsem se začala soustředit na knihy pro dospívající, zjistila jsem, že jich je mnohem méně než knih pro prvostupňové, začínající čtenáře a čtenářky,“ říká Barbora Medunová. „Když jdu do dětského oddělení v knihovně, vidím spoustu nádherných propracovaných knih pro malé děti, nabídka pro náctileté často není tak pestrá, i když se to zlepšuje. Možná je to i tím, že náctiletí si nechodí půjčovat tak často, vlastně je to takový začarovaný kruh.“ Mladá blonďatá češtinářka ze severozápadních Čech čte odjakživa ráda a rozhodla se, že svým studentům ve věku dvanáct až osmnáct let svou lásku ke knihám zkusí předat.

Na začátku to přitom často nevypadá nejlépe. „Se svými sekundány jsem si sedla do kroužku a ptala jsem se – co rádi čtete? Odpovědí bylo z velké části ticho,“ vzpomíná na začátky se svou současnou třídou. „Vystříhala jsem jim z papíru obálky knih, kam měli napsat, co naposledy četli a proč by knihu doporučili. A zase jsem slyšela hlavně – nepamatuju se, nevím, nic jsem nečetl.“

Když knihy, tak knihovna – a společně

„Od té doby, co jsem začala učit, chodím pravidelně jednou za dva týdny do knihovny, abych si udržela přehled o současné literatuře pro mládež,“ říká Barbora Medunová. „A své žáky a studenty tam pravidelně beru také. Knihovnu máme teď v Klášterci krásnou a naše škola je hned naproti, takže téměř kdykoliv si vzpomeneme, můžeme být během pěti minut mezi regály plnými knížek, a to je mnohem lepší, než si jen číst nějaké úryvky v čítankách.“ Barbora Medunová zjistila, že i když svoje svěřence vezme do knihovny, někteří z nich potřebují trochu popostrčit a doporučit, co by si asi tak mohli chtít zkusit půjčit a přečíst. „Někteří z nich ještě v primě četli hlavně Deník malého poseroutky,“ říká učitelka Medunová. „Nic proti němu, ale bylo vidět, že některé děti jsou navyklé půjčovat si a číst pořád dokola to samé. Napřed se tváří všelijak, ale když vidí moje nadšení, aspoň ti mladší se ještě nechají přesvědčit a zkusí i něco nového.“

Návštěvami veřejné knihovny to ale nekončí. Barbora Medunová je i třídní sekundánů a rozhodla se, že jim zařídí třídní knihovničku. Poprosila svoje přátele, aby jí darovali současnou literaturu vhodnou pro dospívající mládež. Sama dětem také pár knížek koupila ze svých vlastních peněz. „I teď na Vánoce jim chystám pár příspěvků, budou to ode mě mít jako dárek pod stromeček,“ usmívá se. Radost jí udělali i rodiče žáků, kteří také do školy nějaké knihy poslali. „Naplnili jsme tři regály knížkami a já mám radost z toho, že se opravdu čtou, jen tak tam neleží. Navíc si děti začaly doporučovat i mezi sebou, takže kolem knihovničky vznikají hezké situace.“

Co číst? Někdo má rád fantasy, jiný zvládne i téma holokaustu

I když literatury pro starší děti nevychází tolik jako pro ty nejmladší, dají se podle Barbory Medunové najít poklady, jen je potřeba dobře hledat. Navíc na každého čtenáře platí něco jiného. „Někdo potřebuje, aby ta kniha byla co nejvíc současná. Já mám někdy pocit, že mě od mých starších studentů nedělí nějaká generační propast, ale přesto jim moje historky někdy připadají jako z pravěku. Je potřeba sledovat opravdu současnou literaturu, abych byla v obraze,“ říká Barbora Medunová. Jiné teenagery zase nadchne třeba jiný časoprostor, takže si klidně přečtou i Harryho Pottera, ačkoliv už to není žhavá novinka. Zejména ve vyšších ročnících se někdy najdou žáci, kteří čtení naprosto odmítají. I těm se dá ušít nějaké čtení na míru, jít klidně třeba přes životopisy slavných osobností. „Pár žáků už se mi podařilo namotivovat třeba knihami o sportovcích, a to šlo o přesvědčené nečtenáře,“ říká češtinářka.

Sama učitelka Barbora se neřadí mezi velké fanoušky fantasy literatury, která se vyznačuje hlavně tím, že vychází v dlouhých sériích, trochu jako seriály na Netflixu. „Povzbuzuje obrazotvornost a představivost, umožňuje čtenářům útěk do úplně jiných světů, sama ale nemám v tomto žánru velký přehled a většina sérií na současném trhu na mě působí dost komerčně, takže mě to ani moc neláká,“ krčí rameny Barbora Medunová. Samotnou ji ale překvapilo, že dnešní dospívající nemají problém číst o těžkých tématech, jako je holokaust, sexuální násilí, alkohol v rodině nebo šikana. „Snažím se jim hledat knihy, které končí dobře, ale jinak je moc nešetřím,“ usmívá se. „Na střední odborné škole učím budoucí sociální pracovníky, takže se s těmito tématy mohou v budoucnu setkat i v reálu.“

Oříškem i pro velké čtenáře – Barboru Medunovou nevyjímaje – se může stát poezie. K té ve výuce přistupuje hravou formou. „Třída se rozdělila do skupin a každá z nich dostala tři básně na jedno téma rozstříhané a smíchané na hromádce,“ vzpomíná učitelka na jednu vydařenou aktivitu. „Potom měli za úkol vytvořit z připravených veršů vlastní, úplně novou báseň. Nakonec jsme to porovnali s originály a bylo  zajímavé vidět, jaké nové souvislosti vznikají.“ Jindy si přečetli sedm rozsáhlejších básní, včetně textů slam poetry, a skupiny dětí jako na krasobruslení mohly básně ohodnotit. U všech vyhrála báseň o holokaustu Zrza, a po hodině ještě primáni přišli, že by ji chtěli vytištěnou do třídy. Co víc si přát?

Udělejte si ze čtení rutinu a zapisujte si, radí češtinářka

„Jak děti rostou, mají víc a víc možností, jak trávit volný čas, a pak se čtení snadno dostane na okraj zájmu. I mně se to stalo na vysoké škole, kdy jsem si uvědomila, že už vlastně vůbec nečtu. Proto vždycky říkám – běžte si lehnout třeba o půl hodinky dřív, než chcete spát, a čtěte si. Vytvořte si z toho návyk a uvidíte, že to půjde samo,“ sdílí Barbora Medunová svůj tip, jak u čtení vydržet i v době, kdy vás od něj leccos odvádí. „Berte si knihu do autobusu nebo vlaku, pokud dojíždíte, je to lepší než hrát hry na mobilu.“

Existují samozřejmě i studenti, které se Barboře „rozečíst“ nepodaří. Jenže kdo chce složit maturitu, musí přijít se seznamem přečtené literatury. Pro zaryté nečtenáře můžou být výhodné třeba audioknihy, které se dají pustit při běhání, venku se psem nebo večer před usnutím. „Často to vypadá jako ulehčení, ale nemusí to tak úplně být, protože soustředit se na poslech audioknihy může být nakonec i náročnější, než si příběh přečíst,“ upozorňuje Barbora Medunová. Studenti si navíc občas někde stáhnou rozhlasové dramatizace díla, kde bývají některé dějové linky úplně vynechány, a pak je to u maturity může zaskočit.

I u dětí a dospívajících, kteří rádi a často čtou, se ale často naráží na potíže s psaním čtenářského deníku. To nemá rád asi vůbec nikdo, ani žáci Barbory Medunové – a to jim jejich učitelka pořídila speciální hravé deníky s nejrůznějšími kreativními úkoly. „Snažím se jim jít příkladem a sama si stručný deník také vedu,“ říká učitelka. „O každé knížce, kterou přečtu, si jen v několika málo větách poznamenám téma, stručný děj a svoje hodnocení. Už mám popsaných několik sešitů, a když mě teď před Vánoci někdo prosí, abych mu doporučila knížku pro někoho z rodiny, nemám s tím problém.“

Lidé, čtěte! A budete lépe psát

A proč by vlastně lidé – a mladí lidé obzvlášť – měli číst? Podle Barbory Medunové je čas strávený nad knížkou prostě a jednoduše dobře strávený. A navíc, kdo hodně čte, ten většinou i lépe píše. Netýká se to jen stylistiky, ale také pravopisu. „Takové ty detaily, jako kam patří uvozovky dole a kam nahoře, že se text dělí na odstavce – to mají čtenáři prostě v krvi,“ říká.

Proto, aby její studenti četli, dělá češtinářka z Poohří první poslední. Nakonec se ale rozhodla, že by radost ze čtení přála i dalším dětem. Založila si proto profil na instagramu a pravidelně na něm sdílí svoje tipy na takzvanou young adult literaturu. Na požádání navíc sdílí i svůj seznam literatury, kterou doporučuje svým žákům. Dají se v něm najít příběhy z první i druhé světové války i ze současnosti, o přátelství, lásce i rodině. Seznam navíc pravidelně aktualizuje, protože každý rok sleduje výsledky soutěže Zlatá stuha zaměřené na knihy pro děti a mládež. „Když ale někdo přijde s jinou knihou, tak ho málokdy vyženu,“ usmívá se. „Nakonec mi jde hlavně o to, aby četli, a méně o to, aby četli to, co chci já. Jen na tu maturitu je třeba nezapomínat, ale ve věku druhého stupně jsem prostě ráda, když je něco zaujme. Podle mě totiž na každého někde čeká kniha, která ho chytne. Jen je potřeba ji objevit.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.